Nedávno jsem vám představila výbornou knihu pro děti a mládež z dalekého vesmíru Písečníci a bludný asteroid. Jak vlastně kniha vznikala? Tak přesně na tuhle a mnohé další otázky odpoví její autor Václav Dvořák.
Václav Dvořák – Písečníci a bludný asteroid
Ilustrace: Jakub Cenkl
Žánr: Dobrodružné sci-fi pro děti a mládež
Počet stran: 376
Nakladatelství: samonáklad
Některým spisovatelům se o jejich příběhu zdá, jiní jej nejprve vypráví dětem, než se rozhodnou jej sepsat a uvést do knižní podoby. Jak to bylo u vás, kde se Písečníci a bludný asteroid zrodili?
Písečníci se zrodili z mé touhy (znovu) psát, z mé záliby vesmíru a vesmírného sci-fi. V hlavně jsem měl několik scén a ty jsem pak pospojoval do jednoho příběhu.
Jak dlouho jste příběh psal? Prováděl jste v průběhu psaní a úpravy knihy nějaké zásadní změny?
Příběh jsem psal pět let a tak dlouho to trvalo hlavně proto, že ze začátku jsem se tomu až tak nevěnoval a hlavně mi to zpočátku vůbec nešlo – text, který jsem napsal, dost zaostával za tím, co jsem četl svým dětem. Takže jsem se začal vzdělávat a pátrat po tom, jak psát dobře a čtivě. Největší změny jsem pak dělal hlavně ze začátku – například druhá hlavní postava, Lucka, vznikla vlastně z potřeby nějakým způsobem uvést hlavního hrdinu, jeho povahu, schopnosti. Ale třeba jsem dost rozmýšlel, do jaké míry do příběhu uvést i nějaké prvky, které do sci-fi už tak moc nepatří – sny, které něco znamenají, nebo tak trochu nadpřirozené vlastnosti. Nejvíce práce dalo finální dopilování textu, který jsem neskutečně mnohokrát přepracovával – tam už mnoho příležitostí k zásadním změnám nebylo.
Říká se, že spisovatelé vkládají sebe či své nejbližší do postav ve svém příběhu. Je tomu tak i u vás?
Nikoliv, alespoň ne záměrně. Spíše je to tak, že v příběhu potřebuji nějakou postavu a zpětně zjistím, že se mi tam hodí někdo z mého okolí. A pak si z té reálné postavy vypůjčím to, co potřebuji. Ale s oblibou říkám, že touha po vesmíru, kterou má Tomáš, hlavní postava románu Písečníci a bludný asteroid, vychází ze mě.
Většina příběhů funguje pouze na zábavě daného čtenáře, ovšem vy do toho svého vkládáte navíc střípky informací o fungování lidí ve vesmíru. Věděl jste již od začátku, že chcete příběh takto obohatit?
Věděl jsem od začátku, že chci psát sci-fi pro děti, což není zrovna obvyklý žánr. První věc, se kterou se musíte vypořádat, jsou omezené znalosti dětí o fyzice, fungování vesmíru a techniky. Jenže pak jsem přišel na to, že je to vlastně super, že dětem (a mládeži) můžu všechny tyhle věci v knize prostřednictvím hrdinů ukázat. Nebylo to ale tak, že bych chtěl psát „učebnici“. To vůbec ne, hlavní pro mě je a vždy bude příběh. A když chcete vyprávět skvělý příběh, musíte dokonale znát prostředí, ve kterém se děj odehrává a dokázat ho podat poutavou formou čtenáři. Jednou z těchto forem je objevování světa pomocí hlavního hrdiny, se kterým se čtenář může ztotožnit, protože o představovaném světě má podobné znalosti. Vzpomeňte si třeba na Luka ze Star Wars objevujícího sílu, Hobity poznávající Středozem a další – je to stejný postup.
Ve vaší knize jsou děti z různých planet a objevují se zde zmínky i o další mimozemské civilizaci. Věříte, že nejsme ve vesmíru sami? Jak by podle vás mohli mimozemšťané vypadat?
V tomto případě bych nepoužíval slovo „věřit“. Ale myslím si, že by to bylo plýtvání prostorem, kdyby tady celý nezměrný vesmír byl jen pro nás. Zkušenost ze Země říká, že život může mít skutečně hodně exotické formy a podoby a uchytí se téměř kdekoliv, takže kdo ví, jak by takoví mimozemšťané vypadali.
Máte ve vesmíru nějaký oblíbený objekt – kometu, planetu či hvězdu?
Takhle mě nikdy nenapadlo o tom přemýšlet. Ale určitě taková černá díra je velice zajímavý objekt.
Knihu zdobí spousta nádherných ilustrací, jak jste svého ilustrátora vybíral a jak probíhala spolupráce na kresbách?
První ilustrátor, kterého jsem si vybral, mě nechal takříkajíc na holičkách. Pořád sliboval a sliboval a já týden před začátkem Startovače najednou zjistil, že nemám nic v ruce. Už předtím jsem si tipoval nějakou náhradu, ale ukázalo se, že najít někoho schopného, jehož styl by se do sci-fi pro mládež hodil, není vůbec jednoduché. Nakonec bylo „za pět minut dvanáct“, když jsem natrefil na Jakuba Cenkla, který si během jediného týdne našetřil čas a vytvořit obálku pro internetovou kampaň. Spolupráce pak fungovala tak, že jsem vymyslel scénu, případně jsem Jakubovi poslal vybranou ukázku a on nakreslil skicu. Potom jsme si psali nebo telefonovali a já říkal, co má změnit, zvětšit, posunout atd., dokud jsme oba s kresbou nebyli spokojení. Tahle fáze byla většinou rychlá a hlavně na kresbě se dají udělat změny během pár minut. Teprve poté Jakub kresbu převedl do barev, což vlastně znamená, že obrázek namaloval v barvách a to už trvá hodiny.
Knihu jste nakonec vydal samonákladem s pomocí crowfundingového projektu na Startovači. Proč jste se rozhodnul jít touto cestou a ne skrze nakladatelství?
Rukopis Písečníků jsem po dokončení poslal do několika nakladatelství a hned to druhé se ozvalo. Text se redaktorům líbil a vydat ho chtěli. Vyžádali si drobné změny, dokonce jsme se i osobně sešli. Jenže pak se všechno nějak zamotalo. Chtěl jsem být aktivním autorem, jezdit za čtenáři, mít vlastní stránky, psát blog, propagovat se. Ale smlouva, kterou jsem dostal, mi nedávala smysl a snaha o „vyjednávání“ skončila ukončením spolupráce – k žádné diskuzi nad smlouvou vůbec nedošlo. Moje děti pořád škemraly, kdy už knížka vyjde, mně se nechtělo čekat, až se nějaký jiný nakladatel smiluje a alespoň odpoví na email, takže jsem se rozhodl pro samonáklad. Dříve jsem si myslel (a možná tomu kdysi dávno tak i bylo), že na pultech knihkupectví najdu to nejlepší, co bylo za posledních pár let napsáno. Dnes vím, že v obchodech je víceméně náhodný vzorek toho lepšího, nikoliv nutně dobrého, od autorů, kteří jsou ochotní ledacos překousnout. A to já zřejmě nejsem.
Jaký to byl pocit poprvé držet v ruce vlastní knihu?
Hlavní pocit byla úleva, že se nic nepokazilo. Další pak bylo velké prázdno: „No tak mi vyšla kniha a co má jako bejt?“ Ale emoce tam byly, vyplavaly na povrch později, v nečekanou chvíli a byly dost silné. Ale to je tak na třináctou komnatu.
Plánujete již další díl nebo sepisujete zcela odlišný příběh? Poodhalíte nám, na co se můžeme těšit příště?
Druhou knihu mají nyní v ruce hodnotitelé jisté soutěže, takže o ni mluvit nemůžu. Tou třetí, na které právě pracuji, je pokračování Písečníků. Ale já nemám ve zvyku o nehotových věcech mluvit a tady jsem teprve na začátku. Nechci zklamat své fanoušky, kteří si o pokračování Písečníků říkají, a také nechci další knihu psát pět let, ale kvalita si žádá čas.
Děkuji za rozhovor
Více informací o autorovi a jeho knize naleznete na stránkách www.vaclav-dvorak.cz.
Nezapomeňte se také začíst do ukázky z knihy Písečnici a bludný asteroid nebo se pusťte do čtení mé recenze na tuto knihu.
