Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post
  • Home
  • Knihy
  • ROZHOVOR | Tereza Matoušková: Nemyslím si, že v mých příbězích jsou nekromanti vyloženě děsiví. Ne děsivější než mágové.

ROZHOVOR | Tereza Matoušková: Nemyslím si, že v mých příbězích jsou nekromanti vyloženě děsiví. Ne děsivější než mágové.

Rozhovor s Terezou Matouškovou o nové knize Pláč němého boha

Pláč němého boha je z poloviny na knižních pultech, tedy jeho první svazek. Takže zatímco čekáme na druhou polovinu příběhu, pojďme nakouknout, co nám spisovatelka Tereza Matoušková k novému vyprávění z Podmoří prozradila.

Tereza Matoušková je stálicí na poli fantasy literatury. Na svém kontě má již osm vydaných knih, nepočítaje antologie, kam přispěla svými povídkami nebo dokonce stála za jejich vznikem – například tolik vyzdvihovaný Jiný kraj. Její příběhy se převážně odehrávají v originálním světě Podmoří, kde je umístěn také děj její poslední knihy Pláč němého boha, ale o tom již níže.


Odstartuji s otázkou, kterou jsi nejspíše zodpověděla už mnohokrát, ale nemůže chybět. Pro ty, kteří neznají Podmoří, můžeš jim tento svět ve zkratce představit?

Podmoří je fantasy svět, který je uložený ve vzduchové bublině až na dně oceánu. Funguje díky magii a magií poháněné technice. Vládnou mu čarodějové. Mám vystudovanou historickou antropologii a evoluční biologii, takže mě tak trochu vždycky mě přitahovalo spojení magie, vědy a historických kulis 19. století. Od jistého momentu mě také začala nudit fantasy v kulisách raného středověku. Chtěla jsem psát něco trochu odlišného.
Osobně považuji na Podmoří zajímavé to, že se sice jedná o svět plný čarodějů, ale polovina z nich pracuje v podzemních laboratořích a vytváří šílené vynálezy. Takto mám možnost jednoduše překročit hranice fantasy žánru a nemusím se omezovat jen na tradiční zápletky. Často se setkávám s tím, že čtenáři tyto motivy z mých děl vnímají jako něco, co patří spíš do vědeckofantastické literatury.

Když se řekne Podmoří, jako úplně první mi na mysli vytane mechanické slunce. Ty dokonce v knize Pláč němého boha popisuješ jeho jakési fungování a pouť po nebi. Nebylo by jednodušší místo něj dát třeba krystal, který se sám vypíná a zapíná dle denní doby? Nebo že by nějaký človíček na kraji světa měl ovladač a hrál si s ním dle vlastního uvážení? Ne, teď ale vážně, jak ten nápad vlastně vzniknul?

Podmoří jsem si vymyslela jako jedenáctiletá holčička. Když to takhle řeknu, lidé bývají ohromeni. Zní to, jako kdybych ten svět, o kterém si teď o dvacet let později čtou v mých knihách, celý vymyslela už tenkrát. To je samozřejmě nesmysl. Zajisté jsem dnešní Podmoří na těchto představách postavila, ale trvalo víc než deset let, než ten svět vykrystalizoval do dnešní podoby. Co se týče mechanického slunce, jestli si to pamatuji správně, tak jako první vznikla mechanická luna. V mých prvních pubertálních povídkách se vyskytoval takový running joke s pokaženým měsícem. Vždycky jsem si vymyslela nějakou novou poruchu. Jednou to byl promáčklý plášť, jindy se z něj kouřilo. V nějakém okamžiku mi došlo, že když mám v tom světě mechanický měsíc, asi by tam mělo být i mechanické slunce. V té chvíli jsem ještě netušila, že se to stane ústředním motivem, který si s tím světem budou lidé spojovat.

Tereza Matoušková - křest a podpis knihy Pláč němého boha

Pláč němého boha nenavazuje na známé postavy z tvých předchozích knih. Byl za tím nějaký cíl? Nebo jsou jejich osudy již odvyprávěny, jak bylo potřeba a bereš je jako uzavřenou kapitolu?

Ve skutečnosti je odpověď jednoduchá: Pláč němého boha se odehrává o generaci dříve než předchozí příběhy. Postavy z předchozích knih se tedy v Pláči němého boha ještě nenarodily. (Až na pár výjimek.) Myslím, že lidi, kteří mají Podmoří rádi, bude Pláč němého boha bavit, protože se konečně budou mít možnost podívat na spoustu míst, o kterých se dosud jen
mluvilo. Také doufám, že zaujmu čtenáře, kteří zatím váhali, jestli se do románů z mého světa pustit, protože netušili, kde by měli začít, aby jim nic neuteklo.
Pláč němého boha je skvělou vstupní branou do mého světa. Psala jsem román tak, aby šlo o uzavřený příběh, zároveň jsem si však připravila půdu pro pokračování. Tam už se pravděpodobně těch známých jmen objeví více.

V knize využíváš nekromancii a na rozdíl od jiných knih ses zaměřila i na osobní pocity a prožitky samotného nekromanta, což mne velmi zaujalo. Byl za tím nějaký cíl? Třeba ukázat takového děsivého člověka jako lidskou bytost?

Nemyslím si, že v mých příbězích jsou nekromanti vyloženě děsiví. Ne děsivější než mágové, kteří sežehnou šiky nepřátel plameny, nebo kněží, kteří dělají ve svých laboratořích pokusy, jež jsou často za hranicemi vědecké etiky. Nekromanti pracují s mrtvými těly a magie smrti může být nebezpečná. O jejich morální integritě to ale mnoho nevypovídá. Naopak na rozdíl od jiných zasvěcených se řídí celkem jasnými pravidly. Například můžou použít pouze tělo, které je již mrtvé, nikdy nesmí kvůli nekromancii zabít živou bytost. V mém světě jsou to takoví fantasy patologové.

V Podmoří narazíme také na celou řadu dopravních prostředku včetně hadů. Musím se přiznat, že napříč knihami jsou můj nejoblíbenější dopravní prostředek, prostě vedou. Ale proč zrovna hadi? Dokážu si představit, že by toho svého jezdce určitě nejraději sežrali, což takový kůň přece jen neudělá.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem kdysi na jízdárně málem dostala kopytem do hlavy. Každé domestikované zvíře může svému majiteli při neopatrném zacházení ublížit. Netriti jsou velice inteligentní a dají se dobře vycvičit. Většina jezdců o svého hada pečuje už od mláděte, mají k sobě tedy blízký vztah. Nehody se ale samozřejmě stávají.

Jelikož jsi mě touto otázkou oblažila také, tak ti to ráda vrátím stejnou mincí – jaká je tvoje oblíbená postava ať již z Pláče němého boha nebo celého Podmoří a proč. Ale pozor na spoilery!

Dobře, žádné spoilery. Z Pláče němého boha asi ti dva potížisté, co se chystají vlézt do odstavené soupravy metra, aby našli nějaké součástky. Ano, je to hodně pitomý nápad. A obecně z Podmoří mám ráda toho kluka, co spolkl draka. O jeho rodině píšu vůbec nejraději.

Od vydání poslední knihy Válka zrcadel uplynulo šest let. Prozradíš svým fanouškům, co za takovou časovou prodlevu může? U některých autorů je to třeba ztráta nezazálohovaného dokumentu při odporoučení se elektroniky nebo jen potřebná pauza – a ty přeci jen máš za sebou již notnou dávku vydaných knih. Můžeš nám trochu poodhalit, copak to bylo u tebe?

Tak samozřejmě v první řadě to souvisí s obrovským rozsahem Pláče němého boha, který má 800 stran. (To je také důvod, proč vychází ve dvou svazcích). Psala jsem ho od července 2017 do ledna 2021. Rukopis jsem tedy dokončila uprostřed jedné z těch horších covidových vln, což protáhlo všechy obvyklé procesy tak o několik měsíců, protože lidé v redakcích byli hodně nemocní. Celkově to pro nás pro všechny bylo náročné období a jsem svým čtenářům hrozně vděčná, že mi i přesto zachovali přízeň.

Jako dvorní ilustrátorku si držíš Alenu Kubíkovou, jejíž rukopis pokaždé poznávám na obálkách tvých knih. Jak vůbec tato dlouhotrvající spolupráce odstartovala?

S Alenou se známe dlouho. Potkaly jsme se jako začínající spisovatelka a začínající ilustrátorka na Blog.cz. Já jsem obdivovala její obrázky, ona četla mé povídky. Tak jsme to po čase daly dohromady. Kromě toho, že spolu děláme, jsme si i osobně velmi blízké.

A prozradíš nám, jak ty obálky knih vznikají? Jak moc jí do toho mluvíš a nebo jen dodáš svůj příběh, na základě jehož přečtení si vybere, co nakreslí?

Protože se s Alenou přátelíme, tak mi pravidelně jen tak posílá svoje práce, abych jí dala zpětnou vazbu. Takže už máme naučený nějaký modus operandi… „ten konstrast, co myslíš, dobrý, nebo to mám ještě vytáhnout?“ „jo, podle mě fajn“… a vlastně úplně stejné postupy pak užíváme, když pracujeme spolu.
Co se týče Pláče, ve chvíli, kdy jsme se dozvěděly, že půjde ve dvou kusech, začaly jsme přemýšlet na nějakými komplementárními obálkami. Zvolily jsme dvě scény, které se odehrávají v chrámu. Na jedné nese hrdinka tác se snídaní svému otci, na druhé je výjev z jedněch ne úplně podařených narozenin.

Samozřejmě na závěr nesmí chybět ani otázka – co můžeme od tebe čekat dál? Na čem pracuješ a nebo už je něco připraveno k vydání – tedy samozřejmě kromě druhé části příběhu Pláč němého boha?

Pracuji na příběhu, který přímo navazuje na Pláč němého boha. Zatím nebudu prozrazovat, o čem bude, abych čtenářům nic nevyspoilerovala. Pracovní název je Jitřenka. Kromě toho plánujeme dát s Terezou Kadečkovou dohromady další antologii ve stylu Jiného kraje, který slavil mezi čtenáři poměrně úspěch. Ale konkrétní téma a rozsah budeme řešit až na podzim.

Děkuji za rozhovor a ať jde psaní pěkně od ruky!


Pokud vás rozhovor zaujal, nezapomeňte nakouknout také na recenzi knihy Pláč němého boha nebo se začtěte do delší ukázky. A samozřejmě nezapomeňte si také knihu zakoupit a čtenářsky užít!

Za fotografie použité v rozhovoru děkuji Tereze Matouškové.
Foto ze křtu – autorem Michal Kára
Foto s korunou – autorem Stanislava Andršová
Portrét – autorem Jan Andrš

Podělte se o článek s přáteli

Komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Lucie | 32 | Ostrava
Vítejte v mém malém světě plném knih,
filmů, her a různých zážitků.


Kontakt
friedelova@dragell.cz

Jsem také na


Mohlo by vás zajímat

Knižní podcast

Podcast Knižní drbárna, který natáčím společně se spisovatelkou Jitkou Ládrovou, si můžete poslechnout na Spotify nebo YouTube. Nová epizoda vás čeká každé druhé úterý.

Nejnovější díl: Co je náplní práce redaktora? A posílat rukopis do více nakladatelství? | Host: Jiří Štěpán

Podpořte mne

Již nyní zde naleznete například záznam z besedy se spisovatelkou Michaelou Merglovou nebo Terezou Matouškovou.

Čtenářský klub – společné čtení

V červnu čteme knihu Zákon Azylu od Lucie Lukačovičové, tak se neváhejte zapojit. Zakupte si knihu, e-book nebo audioknihu ještě dnes. Společné setkání proběhne na Zoomu 28. června:

  • 17:00 – debata o knize Zákon Azylu
  • 18:00 – beseda se spisovatelkou Lucií Lukačovičovou

 

| Odkaz na Zoom bude zde |
 Jak funguje čtenářský klub a co nabízí? |
 
Lucie Lukačovičová - Zákon Azylu

© 2015-2024 Dragell | friedelova@dragell.cz