Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post
  • Home
  • Knihy
  • UKÁZKA Z KNIHY | Pláč němého boha

UKÁZKA Z KNIHY | Pláč němého boha

Tereza Matoušková - Pláč němého boha

Pojďte se navrátit opět do světa Podmoří spisovatelky Terezy Matouškové, která v novém románu rozehrála boj o moc i samotný život. Čeho všeho bude mechanické slunce svědkem tentokrát? Neváhejte ochutnat ukázku z knihy Pláč němého boha.

Tereza Matoušková - Pláč němého boha (kniha první)Tereza Matoušková – Pláč němého boha (1. svazek)
Nakladatelství: Laser
Rok vydání: 2023
Počet stran: 416
Vazba: měkká

Před dvěma tisíci let si velemág Xandrius podrobil národy a vybudoval světovou říši. Kouzla mu zajistila dlouhověkost a zdálo se, že bude panovat věčně. Teď se však šeptá, že se jeho čas krátí, a bez vlády pevné ruky začínají zemí zmítat nepokoje. Velemágova dcera Denyela o otce obětavě pečuje. Musí strpět nejenom starcovy vrtochy, ale taky se vypořádat s intrikány u dvora, kteří se nemohou dočkat, až si utrhnou svůj díl moci. Z odlehlých koutů říše zatím přicházejí podivné zprávy. Povstalci z pouště si do čela zvolili od narození chromého a zohyzděného Worliha. Věří, že mu znetvoření propůjčuje zvláštní sílu, která jim pomůže zvítězit. Mezitím v lesích daleko na severu zkropila kmeny stromů krev vílích žen. Na nebi se objevují podivné pukliny. Někteří dokonce tvrdí, že chrámy jsou prázdné, bohové mrtví a nebožtíci vstávají z hrobů. Denyela zkazkám nevěří a snaží se v první řadě zachránit otcovo dědictví. Jenomže se brzy sama přesvědčí, že ne všechny neuvěřitelné příběhy jsou smyšlené.

Kniha vychází 12. července u nakladatelství Laser. Již nyní v předprodeji.


Ukázka z knihy Pláč němého boha

Velechrám sedmi bohů se tyčil nad městem na nízkém pahorku. Vysloužil si spoustu květnatých označení. Dóm, zřídlo vědění a schránka moudrosti. Prastarý, majestátní, honosný. Denyelu napadaly další přívlastky, méně lichotivé. Hrozivý. Nestvůrný. Směšný ve své nabubřelé okázalosti. Základy položili předkové v časech, kdy nebešťané ještě opouštěli Zahrady rozkoše a sestupovali na zem. Chodili po lukách a lesích, přijímali obětiny a dělali zázraky. V chrámech se rozléhal jejich hlas a každý jej mohl slyšet.
Dnešní svatostánek se původnímu chrámu podobal jen vzdáleně. Kolika přestavbami budova prošla? Muselo jich být nepočítaně, jelikož každý pán města přidal alespoň vížku a sousoší. Do starého kamene se zapsaly všechny manýry i módní vlny. Vznikl slepenec rozličných uměleckých slohů, směrů a škol. Stavba působila monumentálně a… opuštěně. Pokud zde kdysi bohové promlouvali k obyčejným smrtelníkům, ten čas pominul.
Na římse nad vstupem seděla pětice oživlých chrličů. Kati sledovali dění pod sebou se zdánlivou lhostejností. Přesto slyšeli vše, co se dole šustlo.
Denyela poručila kočímu, aby zastavil, a vystoupila z vozu. Kývla na ochranku a vyrazila po schodišti nahoru k chrámovým vratům. Čekali tam čtyři zasmušilí mágové a kněz v dlouhé bílé říze. Šlo o velemágova nového osobního lékaře.
„Jak dlouho?“ vyrazila ze sebe čarodějka bez úvodu.
„Deset dní, paní,“ odvětil kněz. „Poslední čtyři dny nevychází vůbec. Poručil, aby ho nikdo nevyrušoval. Za žádných okolností. Odmítl i jídlo. Dneska ráno poslali z paláce bohatou snídani, rozkaz nerozkaz, vždyť pán několik dní hladoví. Potíž je v tom, že se ještě nikdo neodvážil překročit práh a pokrm mu zanést.“
Na schodu stály tři stříbrné tácy. Na prvním ležely říční ryby a nakrájená zelenina, na druhém kaše s ovocem, na třetím konvice a sladkosti. Denyela po krátké úvaze zvedla podnos s čajem a pochutinami. „Pusťte mě dovnitř.“
Na knězově tváři se mísily obavy s vděčností. Kruhy pod očima prokazovaly, že celou noc nespal. Nebo možná nezamhouřil oka ještě mnohem déle. Deset dní. Čarodějka uvažovala, jak zlé bude to, co uvnitř uvidí. Už bylo hůř, utěšovala se v duchu. Zatím nepřišel záchvat, a to ji uklidňovalo.
Vrzly panty a z nitra velechrámu se vyvalil zatuchlý vzduch prosycený vonnými pryskyřicemi. Uvnitř panovalo příšeří a rozměry hlavní lodi se daly pouze tušit. Vzadu stál rozměrný oltář a za ním sedm soch. Postava, která před nimi klečela, se v jejich stínu ztrácela.
Denyela sklonila hlavu, volnou rukou si chytila sukně a opatrně našlapovala, aby nedělala přílišný hluk. Na dlaždicích se kroutil vzor znázorňující propletená rybí těla. Vlivem času byla ošlapaná a vybledlá. Špičky drahých střevíců ťukaly do tlam, šupin a ploutví. Hejno stříbrných rybek. Hejno zlatých rybek. Velký dravec. Raději pomalu, ať nepřevrhneš konvici. Tlustý červený šupináč. Ještě pár kroků vpřed. Hlavu drž skloněnou…
Podrážka boty dopadla na hřbet okřídleného hadovitého tvora, který se důstojně nořil z vln.
Čarodějka zírala do jediného stříbrného oka. Teď stůj, klidně stůj a dívej se na tu dlaždici. Čekej.
„Denyelo? Dcero? Jsi to ty?“
„Jsem to já, můj velemágu.“
„Pojď blíž, dítě. Klekni si vedle mě.“
Denyela konečně mohla vzhlédnout. Velemág stále klečel před oltářem. Hlavu držel skloněnou a do obličeje mu padaly rozcuchané vlasy. Při pohledu z dálky vypadala jeho tvář hladká a bez jediné vady. Jako by se jí stáří nedotklo. Když čarodějka přistoupila blíž, všimla si, jak se na jinak nedotčených lících objevovala místa rozrytá hlubokými vráskami. Také na rukou se našly plochy pokryté stařeckými skvrnami. Po stovky let udržovala pána města při životě kouzla. Teď se trhala a rozpadala jako zteřelá látka.
Denyela odložila tác na zem a udělala pár váhavých kroků vpřed. Kostnaté prsty nahmataly její paži, sevřely ji a netrpělivě strhly čarodějku k sobě. Tvrdě dopadla na kolena.
„Slyšíš to? Slyšíš?“ Velemágovy oči se horečnatě leskly. Nemyté tělo čpělo potem. Denyela se poslušně obrátila k oltáři. Zavřela oči a dělala, že naslouchá. Jako pokaždé. Nic neslyšela. Ve skutečnosti ale nezáleželo na tom, co vnímala ona.
„Musíš vyprázdnit svou mysl, Denyelo. Jenom když se vzdáme pozemských smyslů, můžeme slyšet jejich hlasy.“
Na oltáři se válely tři prázdné lahvičky od inkoustu a štos popsaných papírů. Takto si otec zapisoval vše, co mu bohové sdělili. Písmo se velice špatně četlo, jednotlivé znaky splývaly a řádky byly rozmazané. Ruka, která pero vedla, se třásla.
K Denyele bohové nepromlouvali. Nešeptali jí do ucha. Nedávali znamení. Chyběla jí schopnost přivolat katy ze Zahrad rozkoše. Nebo prokleté bestie poslat pryč.
„Nechtěla jsem vás rušit, můj pane. Říkala jsem si, že by vám mohlo přijít vhod trochu teplého čaje a něco malého na zub. Máte přece rád košíčky plněné krémem z plodů mavi. Nezlobte se, prosím. Vím, co všechno leží na vašich bedrech, a já…“ Přinutila se k úsměvu. Měla ho nacvičený. Do široka roztáhnout koutky, ale neodhalovat zuby. Aby to zabralo, musela se navíc tvářit malinko rozpačitě. Ve správný okamžik bylo také dobré sklopit oči. Připadala si jako harfeník, který se probíral strunami nástroje. Vyžadovalo to stejné soustředění a přesné pohyby.
Cítila na sobě velemágův pohled. Zkoumal její výraz a hledal sebemenší projev neupřímnosti. Čarodějka čekala. Kostnaté prsty pustily rameno a pohladily ji po líci. Znamenalo to, že zabrnkala na správné struny.
„Moje sladká dcera. Celé hordy odpadlíků se mohou pokoušet rozvrátit naši ohromnou říši, zrádcové si brousí nože a celý dvůr pletichaří – ale ona pečuje o sirotky, zachraňuje ptáčata vypadlá z hnízda a dělá všechno proto, aby potěšila stárnoucího otce.“
Ano, můj pane, pomyslela si Denyela. Jsem prostinká a k tomu duševně chorá. Nepředstavuji pro vás sebemenší hrozbu. To je důvod, proč jsem stále naživu a těším se vaší přízni. Na rozdíl od mých dvou starších bratrů, jejichž krev máte na rukou. A mladšího, který je ve vyhnanství.
„Máš láskyplné srdce,“ pokračoval otec. „Oni se toho pokusí zneužít. Poštvat tě proti mně. Budou si myslet, že jsi příliš slabá a nemocná, abys jim vzdorovala. Podívej se na zmetka Murenu. Kdysi mi věrně sloužil, ale teď se nemůže dočkat, až oblékne můj šat a na hlavu si posadí diadém. Oči se mu lesknou chtivostí a nedočkavostí. Už vymýšlí, jakým podlým úskokem by se mě zbavil. Myslí si, že je nedotknutelný a má moc. Beze mě však není nic. Stále je to ubohý červ, kterého můžu kdykoli zašlápnout.“
„Čaj?“ Denyela využila odmlky, vzala konvici a nalila mu. Velemág nápoj nepřítomně sevřel v dlani a usrkl. Chvíli převaloval tekutinu v ústech a pak polkl. Zřejmě si uvědomil, jakou měl žízeň, protože šálek lačně vyprázdnil a poprosil o další.
„Přepočítali se. Ještě nejsem mrtvý. Bohové stojí na mé straně. Stále ke mně promlouvají.“
Čarodějka s nadějí pozvedla talíř se sladkostmi a nabídla otci kus dortu. Velemág se na ni otočil s lehkým podrážděním, jako by byla dítětem, které ho rušilo při práci. Pak se ale zamračil a poručil: „Odlož tác a pomoz mi vstát. Bohové mi zjevili svou vůli a já rozkazy musím předat dál.“
Kostnaté prsty zašátraly na oltáři a zvedly stoh hustě popsaných papírů. Pak se velemág s heknutím zvedl na nohy. Denyela přispěchala, aby ho podepřela. Oči upírala k podlaze, aby to nevypadalo, že otci nahlížela přes rameno a snažila se rozluštit, co mu nebešťané vyjevili. Dobře si pamatovala, co se stalo, když tenkrát z třesoucích se rukou vypadl list papíru a přičinlivý sluha ho sebral z podlahy. Čarodějka si nemyslela, že cokoli viděl. Otec byl ale jiného názoru. Nevěděla, co se s ubožákem stalo. Vlastně to ani vědět nechtěla.
Velemág za posledního půl roku značně pohubl. Denyela, která ho napůl vlekla a napůl nesla, měla pocit, jako by nevážil skoro nic. Vyrazili k východu z chrámu. Zatímco spolu hovořili, znovu se rozpršelo. Na schodiště před svatostánkem dopadaly těžké kapky.
Čarodějka předala otce do péče čekajícím mágům. „Je vyčerpaný,“ sykla jednomu z nich do ucha. „Dohlédněte na to, aby se najedl a vyspal.“ Dívala se, jak muži pomáhali třesoucímu se starci ze schodů.
„Paní?“ Denyelino rameno stiskla ruka v bílé říze. Otcův osobní lékař vypadal ustaraně. „Potřeboval bych s vámi hovořit. Mezi čtyřma očima.“ Hovořit s někým mezi čtyřma očima není v tomto městě jen tak, pomyslela si čarodějka. Vždycky někdo poslouchá. Přemýšlela, nakolik mohla muži v bílém plášti důvěřovat. Velemág nedávno vyměnil představeného městského kláštera. O novém opatovi kolovaly znepokojivé příběhy. Prováděl v laboratořích pokusy na mrtvých plodech. Nikdo netušil, o co přesně šlo, ale našli se tací, kteří tvrdili, že hledal esenci odpadlictví. Otec každopádně výzkum štědře podporoval. Osobní lékař přišel do města s představeným, takže Denyela měla důvod chovat se obezřetně. Na druhou stranu… Proč nevyslechnout, co měl kněz na srdci? Přijala nabízené rámě.
„Děláme vše, co je v našich silách,“ slyšela lékaře říkat. „Přes všechnu snahu tělo vašeho otce chátrá. Chodí po světě osmnáct století. Má v útrobách uloženo více magické technologie než skutečných orgánů. A kromě toho jeho mysl… Jistě jste si všimla, že se záchvaty v posledních letech zhoršují.“
„Ranete… Jmenujete se tak, že ano? Slyšela jsem o vás, že jste výjimečný muž. Uvědomuji si, že děláte, co můžete, a mám naprostou důvěru ve vaše schopnosti. Přede mnou můžete mluvit otevřeně.“
„Můžeme tělo vašeho otce ještě nějakou dobu udržovat v chodu. Otázkou zůstává, jak dlouho a jestli bude schopen… Chtěl jsem říct…“ Kněz se zarazil a vystrašeně se rozhlédl kolem sebe. „Nechtěl jsem samozřejmě tvrdit, že by snad náš velký pán… Rozumíte mi…“
Čarodějka mu naprosto rozuměla. Otec nepřeháněl, když tvrdil, že ostatní mágové netrpělivě čekali, až pán zemře, aby mohli jeho říši rozvrátit a utrhnout si svůj díl. Pokud by se zpráva o velemágově špatném zdraví rozšířila, už by je nic neudrželo na řetěze. Proto odvětila jen: „Jak jsem řekla, mám plnou důvěru ve vaše schopnosti. Chvalme bohy.“


Jestliže vás ukázka zaujala, pořiďte si knihu Pláč němého boha ještě dnes!

Podělte se o článek s přáteli

Komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Lucie | 32 | Ostrava
Vítejte v mém malém světě plném knih,
filmů, her a různých zážitků.


Kontakt
friedelova@dragell.cz

Jsem také na


Mohlo by vás zajímat

Knižní podcast

Podcast Knižní drbárna, který natáčím společně se spisovatelkou Jitkou Ládrovou, si můžete poslechnout na Spotify nebo YouTube. Nová epizoda vás čeká každé druhé úterý.

Nejnovější díl: Co je náplní práce redaktora? A posílat rukopis do více nakladatelství? | Host: Jiří Štěpán

Podpořte mne

Již nyní zde naleznete například záznam z besedy se spisovatelkou Michaelou Merglovou nebo Terezou Matouškovou.

Čtenářský klub – společné čtení

V červnu čteme knihu Zákon Azylu od Lucie Lukačovičové, tak se neváhejte zapojit. Zakupte si knihu, e-book nebo audioknihu ještě dnes. Společné setkání proběhne na Zoomu 28. června:

  • 17:00 – debata o knize Zákon Azylu
  • 18:00 – beseda se spisovatelkou Lucií Lukačovičovou

 

| Odkaz na Zoom bude zde |
 Jak funguje čtenářský klub a co nabízí? |
 
Lucie Lukačovičová - Zákon Azylu

© 2015-2024 Dragell | friedelova@dragell.cz