Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post

UKÁZKA Z KNIHY | Železná vdova

Xiran Jay Zhao – Železná vdova

Pro každou dívku je to pocta, moci jít do armády a sloužit pilotům jako konkubína. Což o to, že s velkou pravděpodobností při boji s Chun-tuny zemře. Zemře totiž po boku jednoho z nejneohroženějších lidí, po boku hrdiny. Možná má tahle říše trochu pokroucené normy běžného života, jenže válka si žádá oběti.

Xiran Jay Zhao - Železná vdovaXiran Jay Zhao – Železná vdova
Série: Železná vdova (1)
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2022
Počet stran: 416
Vazba: měkká

Chlapci z Huaxie sní o spárování s dívkami, aby pilotovali Chrysalises, obří transformační roboty, kteří mohou bojovat s mimozemšťany, kteří číhají za Velkou zdí. Nevadí, že dívky často umírají na psychickou zátěž.

Ve světě, kde se špičková technologie snoubí s kouzly a tradicemi, Chua-sijská říše po staletí čelí invazi bojových strojů z magického kovu. Jedinou nadějí, jak se ubránit a získat zpět dobyté provincie, jsou kukly, válečné stroje, které v souladu s učením o principech jin a jang dokáže řídit jedině dvojice složená z muže a ženy. Dívky bitvu většinou nepřežijí, a přesto se hrnou z celé říše, aby se obětovaly a přinesly čest a bohatství svým rodinám a slávu pilotům, nebo přežily a staly se vzácnou výjimkou – Železnou princeznou. Wu Ce-tchien, obyčejná holka z chudého pohraničí, na vznešené ideály zvysoka kašle. Vidí, co je za nimi: stovky mrtvých dívek, které jejich rodiny mrzačí pro krásu a prodávají armádě jako dobytek na porážku. Když se sama rozhodne narukovat, má jediný cíl: zabít pilota, který zavraždil její starší sestru, a zemřít spolu s ním. Sama netuší, že existuje třetí možnost: vyjít z bitvy jako Železná vdova.

Knihu jsme četli v březnu v rámci společného čtení našeho Čtenářského klubu. Nevíte, co číst? Hledáte lidi, se kterými byste si rádi popovídali o knihách? Přidejte se k nám!

Čtenářský klub

Ukázka z knihy Železná vdova

Na leteckých promozáběrech suej-tchangského pohraničí jsem viděla, že strážní věže stojí těsně před Velkou zdí, na úpatí posledních hor před rovnými pláněmi chun-tunské divočiny. Před každou věží dřepí kukla. Piloti v aktivní službě žijí v talířovitých loftech v nejvyšších patrech přidělených věží, které ční nad jejich kuklami jako válcovité útesy.
Jang Kuang mě do svého loftu vyveze výtahem, na což si naštěstí nebudu muset zvykat. Připomíná vrzavou kovovou rakev, kterou vytahují vzhůru pekelní duchové. Jang Kuang mě nese, obrněnýma rukama mi muchlá pavučinkové šaty na rameni a pod stehny, jeho paže svírají mé tělo jako rozpálené železné obruče. Když mě zvedl do náruče, nemohla jsem nic namítnout, protože pravidlo káže neodmítat jeho dotek. Když se výtah konečně dokodrcá do cíle a skřípavě se otevře, uvědomím si, že se celou dobu držím Jang Kuanga jako klíště a předloktí mám zabořené do rezavě hnědé kožešiny jeho pláště. Můj přerývaný dech mu zblízka ovívá jemnou křivku brady. Povolím sevření a bolestivě mi zahoří tváře.
To nic, říkám si v duchu a polykám palčivou hanbu. Dodává to mé roli na věrohodnosti, a co podporuje můj plán, nemůže být špatné.
Kruhový loft prostupuje stříbrné světlo hvězd a rozstřikuje se i po nábytku. Nový měsíc se ještě znovu nezrodil do noci, a tak hvězdy za okny sahajícími od podlahy až ke stropu poblikávají jako moře drobounkých ohníčků. Pod nimi ubíhá chun-tunská pustina až k rozeklaným černým náznakům pohoří na obzoru. Když pomyslím na to, že mě už nechrání Velká zeď, zachvěju se. Ale kdybych došla k oknu a podívala se dolů, na vlastní oči bych viděla pochodeň lidského odporu v podobě Devítiocasé lišky a možná i další kukly. V hrudi mi zabublá radostný pocit.
Vzápětí ho probodne výčitka.
Ne. Nemůžu myslet na válku. Nesmím jí přikládat váhu. Ne když jsem sem přišla, abych zabila jednoho z nejsilnějších obránců Chua-sia.
Jang Kuang na chvilku sundá ruku z mých ramenou a zmáčkne mosazný vypínač. Na stropě se rozzáří kruh malovaných lampionů, zapudí hvězdy a pošle divočinu do tmy.
Neudržím se, a když mě nese po rákosových rohožích na podlaze, rozhlížím se kolem. Nikdy jsem nebyla někde, kde by bylo všechno tak čisté, zdobné a nedotčené. Před okny stojí pohovka z vyřezávaného červeného dřeva a obří obrazovka. Nad jídelním stolem uprostřed místnosti visí jadeitové kruhy. U oblé stěny z kartáčované oceli je oltář Čch‘-joua, boha války, s tyčinkami kadidla v obětní misce. Hedvábné závěsy na zakřivené tyči –
Odtrhnu pohled, rozrazí mě horko a vzápětí zima.
Za nimi musí být postel.
Zamžikám víčky, jako bych byla opilá, a všimnu si, že na mě Jang Kuang shlíží. Jak kráčí, fluoreskující světlo luceren klouže po jeho čnělé bronzové sponě a tančí po nerostně zelené koruně a zbroji. Blýskne po mně tím dolíčkovým úsměvem, potom mě položí na čalouněnou pohovku.
Část mé mysli pořád ještě praská jako vyschlé dřevo vhozené do ohně, usiluje o přežití, snaží se vymyslet, jak utéct, až mu ponořím čepel do krku. To je však jen nelogický instinkt. Proč si dělat naděje?
Ber to z té lepší stránky, říkám si v duchu. Po tomhle můžeš zemřít. Konečně.
Dokud jsem byla naživu, neslo to s sebou jen bolest, vyčerpání a zklamání.
Zašustí to, Jang Kuang si sundává kožešinový plášť. Přehodí ho přes vyřezávané opěradlo pohovky a posadí se vedle mě. Pod vahou jeho zbroje se polstrování téměř úplně propadne a nakloní se i pode mnou.
„Bereš to naše pilotování dost cynicky, co?“ prohodí.
„A jestli?“ podaří se mi zareagovat včas a bez koktání.
„No…“ Do očí mu znovu vstoupí zlatá záře.
Po prsním krunýři se mu rozběhne pavučinka žlutého světla. Se slabým vrznutím se z něj začne odvíjet spirálka duchokovu a zformuje se zhruba do podoby květu.
Spadne mi brada.
„Chápu tvůj postoj, ale může to být i docela kouzelné, co říkáš?“ Uchopí květinu prsty. Se zbrojí ji dál spojuje tenounké vlákno a zůstává tak pod jeho kontrolou. Nabídne mi ji s téměř rozpačitým pousmáním.
Chlácholivě se zasměju a květinu přijmu, ale v duchu si důrazně připomenu, že to žádné kouzlo není. Je to jen jeho čchi, které proudí do zbroje tenoučkými jehlami v jeho páteři a oživuje duchokov.
Čchi i duchokov – což je pouze čchi v ryzí krystalické formě – spadají jako všechno na světě do pěti podmnožin jin a jang: dřevo, oheň, země, kov a voda. V tomto pořadí na škále od nejvíce jangové po nejvíce jinovou sílu.
Jsou spíše metaforické než skutečné a navzájem na sebe působí v nespočtu kombinací. Devítiocasou lišku vyrobili z chun-tunského vraku dřevěného typu, ale to neznamená, že by vypadala jako ze dřeva, jenom má dobrou vodivost a dynamiku, jako stromy, které rostou bez ustání a všude. Když Jang Kuang vyšle do své zbroje zlaté zemní čchi, které převládá v jeho těle – životní sílu dodávající vyváženost a stabilitu –, pak pochopitelně dokáže snadno tvořit různé výrobky. Není to zase žádný zázrak.
I když se ale snažím zchladit logikou, stěží v jeho blízkosti zachovávám klid. Každá buňka v mém těle je v plném střehu nejen kvůli ohrožení, ale ještě kvůli čemusi jinému. Zoufale hledám, čím bych to podivné napětí, které kolem nás houstne, rozptýlila. Mou pozornost zaujme shluk horce zářících elektronických plakátů na konci jedné řady oken. Na největším z nich stojí na hřbetě zlatého zakrouceného draka maličká silueta a zdviženým prstem ukazuje k nebesům.
Je to Čchin Čeng, jediný pilot císařské třídy s výjimkou těch legendárních, jehož duchotlak se na přístrojích před dvěma sty lety nedal vůbec změřit. Právě autorita jeho síly stála za sjednocením Chua-sia. Protože pak ale náhle podlehl květovým neštovicím, které tehdy řádily, zůstalo mezi lidmi a Chun-tuny mocenské vakuum, které vedlo k pádu provincie Čou. Lidé konečně museli uznat, že svěřovat vládu přímo pilotům je hrozný a překonaný koncept. Dnes jsou to tedy jen vojáci, celebrity s nóbl tituly.
„Hele, myslíš, že se císařgenerál Čchin vážně mohl zmrazit ve Žlutém drakovi a čeká tam na lék proti květovým neštovicím?“ zeptám se, abych změnila téma, a dotknu se duchokovovou květinou Jang Kuangova prsního krunýře. V proudu žlutého světla s ním opět splyne a krunýř zůstane hladký, jako by nikdy neexistovala.
Jang Kuang zvážní. „Říká se, že jeho vodní čchi bylo tak studené, že dokázal v okamžiku zmrazit celé hordy Chun-tunů, aniž by se jich vůbec dotkl, a tudíž to rozhodně možné je. Háček je v tom, že by musel mít nevyčerpatelný zdroj čchi. Ale co hora Ču-žung? Znáš tu sopku v Kchun-lunských horách? Od stratégů jsem slyšel teorie, že Žlutý drak by se při své odolnosti možná neroztavil, kdyby ho ponořili do magmatu pod ní. Tak by nasakoval čchi samotné planety.“ Jang Kuang prstem ve vzduchu obkreslí smyčky Drakova těla.
„Takže možná opravdu leží na čouské hranici a čeká, až ho někdo vzbudí? Nepodařilo se to stratégům ověřit?“
„Ne. Nic nedoletí tak daleko, když tam jsou všude Chun-tuni. Ale slibuju“ – Jang Kuang se ke mně nakloní blíž a jeho tvář potemní –, „že zanedlouho provincii dobydeme zpátky.“
„Chceš říct, že se konečně chystá protiútok?“ Prudce zamrkám a zhluboka dýchám, abych ovládla bušení v hrudi vyvolané jeho blízkostí.
„Doufejme. Rovnováha sil se kloní na naši stranu. Od té doby, co… no, co se objevil Li Š‘-min.“
„Aha,“ odvětím dutě a tiše.
„Já vím.“ Jang Kuang mlaskne o zuby. „Nikoho netěší, že zrovna ten nejsilnější z nás je vrah vlastní rodiny. Některé věci jsou ale důležitější než problémy jednotlivce.“ Zalétne pohledem zpátky k plakátu Čchin Čenga. „V Čou pořád ještě zůstávají naši lidé, skrývají se jako Žung-tiové, čekají na spásu. S armádou, jakou disponujeme teď, máme větší šanci je osvobodit než kdy předtím.“
Přelije se přese mě vlna nevolnosti a zavrtá se mi pod obličej. Vstanu, už nevydržím déle sedět. Došourám se k plakátu Čchin Čenga a tvářím se, jako že mu chci vzdát ještě větší úctu.
Upoutá mě hromádka drobností na psacím stole poblíž. Rozpoznám v nich dílky zpola dokončeného modelu kukly, ze dřeva, skla a kovu. Drahá skládačka, jakou prodává herní divize firmy I-č’ho otce. Vedle stolu stojí skleněná vitrína plná dokončených figurek.
Zacloumá mnou panika. Nemůžu se na ně dívat. Začnu si představovat, jak si Jang Kuang ty modely koupil a s klukovským zápalem je sestavoval, a všechno je pak ještě mnohem víc matoucí.
Myslela jsem, že vím jistě, co je za člověka. Podle toho, jak I-č‘ ztuhl, když jsem mu řekla, že sestru odvedli do rezerv jeho strážní věže. Podle monoklu, který měla při tom jediném videohovoru s naší rodinou a který si prý způsobila, když „narazila do dronu“. Podle toho, že zemřela, aniž by nás někdo předem upozornil, že onemocněla.
Jang Kuang ale zatím vůbec nepůsobí jako netvor, který by zavraždil konkubínu jinde než v bitvě.
Nespletla jsem se?
Nedošla jsem k mylným závěrům?
Jestli ano, odsoudím bezdůvodně k zániku nejen sebe a svou rodinu, ale i naději na znovuzískání provincie Čou.
„Slyšel jsem o něm ošklivé věci.“ Letmo se mi vybaví I-č’ho šepot. Nezvykle však následují i jeho další slova. „Odmítl ovšem několik mediálních smluv s otcovou firmou, a tak se ke mně možná dostávají předpojaté názory.“
„Namouduši, Tchien-Tchien, opravdu jsem vrazila do dronu.“ K nepořádku v mojí hlavě přibyde ještě sestřin hlas.
Všechno to jde moc rychle. Bezcílně klopýtám dál a v zadumání zapomenu, že se nemám dívat na svůj odraz v oknech.
Zůstanu stát jak solný sloup.
Vidím se poprvé od chvíle, co mi I-č‘ před dvěma dny upravil obočí.
Oválný obličej bledý a dokonale sjednocený pudrem, vlahé oči, díky černým linkám a broskvovým stínům zdánlivě dvakrát větší, knoflíček nosu zúžený a srovnaný pomocí kontur, rty vybarvené jako lakované růžové plátky – vypadám tak krásně, jak mi všichni tvrdili, že bych vypadala, kdybych se přizpůsobila jejich standardům.
Krásně jako moje sestřička.
Jang Kuang si s mírným úsměvem stoupne za mě. Vypadáme, jako bychom taky patřili na plakát. Šarmantní Železný princ a jeho půvabná konkubína.
Až na dřevěnou jehlici ve vlasech stočených do liščích oušek.
Dotknu se té hrubě vyřezané jehlice, kterou jsem před lety dostala od sestřičky a pak jsem ji potají předělala v zbraň. Nerada to přiznávám, ale Siao Šu-fej měla pravdu. Příšerně se k tomu účesu nehodí.
„Pověz mi, jak to s tímhle bylo?“ Jang Kuang přejede prsty po mých a dotkne se tak jehlice.
Strnu. Náznak paniky naštěstí skryjí moje volné šaty.
Soustřeď se, okřiknu se přísně. Musel sestru zabít – komu jinému by to prošlo?
„Opravdu chceš celou noc mluvit zrovna o tomhle? O jehlicích do vlasů?“ Natáhnu ruku k jeho obličeji, najdu jeho tvář a upřeně přitom hledím na náš odraz v okně.
Žasnu, jak přirozeně to zní. Jak žhavě se na něj dokážu dívat.
Překvapeně pootevře rty. Skloní se a skoro se mi jimi otře o ucho. „Říkáš všechno, jak to je. To se mi moc líbí.“
Jeho horký dech na lalůčku probudí cosi živočišného v mém těle. Svaly se mi napnou, jako by za ně tahaly nitky. Dech zrychlí, je mělčí. Krev se mi nahrne do překvapivých míst a musím se zatnout, abych skryla údiv.
„Vážně?“ řeknu, jen stín zvuku.
Jeho zájem se znovu zaměří na náš odraz. „Je na tobě něco výjimečného. Vidíš víc než většina dívek. Bývají tak plaché, tak vyhýbavé, když jde o to, co se jim honí hlavou. Ty ne. Ty to na rovinu přiznáváš.“
„A to ještě nevíš zdaleka všechno.“ Pohladím ho po rtech, i když ve skutečnosti bych se radši dotkla jeho koruny.
Hnusí se mi, jak jsem se celá pokřivila, aby ze mě byla dívka, jak prý má být, ochotná vždy potěšit a posloužit.
Zároveň mě však opájí moc, kterou mi to dává, moc podceněných, těch, kdo se maskují domněnkami druhých.
Vezme mě za ruku a políbí mi bříška prstů. S dlouhým, těžkým povzdechem se otočím v jeho náručí a sevřu jeho tvář do dlaní jako dnes ráno I-č’mu.
Bolí to, že se tohle nestane s ním, ale moje tělo patří mně a nikomu jinému. Rozhodla jsem se ho použít k vraždě a pomstě. A úspěchu hodlám dosáhnout jakýmikoli prostředky.
Přitáhnu si Jang Kuanga k druhému polibku svého života. Není tak něžný, bázlivý. Tak cudný.
Když mezi mými rty pronikne horká čepel jeho jazyka, neudržím prudký vzdech. Jeho ústa se pohybují agresivněji než předtím a myšlenky mi zmateně zavíří. Jeho obrněná ruka mi sjede po zádech, až ucítím na kůži každý záhyb šatů. Když mě znovu zvedne do náruče, hlava mi klesne. Rákosové rohože zašustí pod jeho kroky, míří k hedvábným závěsům halícím lůžko.
A je to tady. Stane se to. To, o čem moje rodina mluvila výhradně jako o nejhorším možném zločinu. Odevzdám, co je prý „nejvzácnější dar“, jaký můžu chlapci dát.
Aspoň zjistím, proč kolem toho lidi tolik nadělají, než nás oba zabiju.
Když mě Jang Kuang pokládá na postel, cítím už jen horkost. Lůžko je zasazené do umně vyřezávaného dřevěného rámu připomínajícího vysoký prádelník s kulatým vstupním otvorem. Střapečky v mých vlasech zazvoní o chladivé hedvábné povlečení. Jang Kuang vleze za mnou, kolena se mu zaboří do matrace po obou stranách mého těla. Doléhá na mě jeho kovový pach. Ostře vnímám, že má pořád na sobě duchozbroj. Zajímalo by mě, jak ji pilot sundává. Jestli musí rukama, anebo jestli v duchu poručí a ona z něj sklouzne jako skutečná kukla.
Vylíbává mi cestičku po krku. Reflexivně zakloním hlavu. Šimrá mě z toho po těle, jako by mnou projížděla elektřina, spouští to pocity, jaké jsem doteď neznala, a hrozí, že podlehnu. Spolknu zakňourání. Nechci ztratit kontrolu.
Jenomže jestli chci, aby na noc polevil v ostražitosti, budu muset.
Představím si, že se mě takhle dotýká a líbá mě I-č‘, a dovolím si maličko se uvolnit, přestože mi srdce tluče do žeber, jako by se snažilo uniknout z hořící klece. Mátožně zírám do světla lampionů pronikajícího révovým vzorem vyřezaným do rámu postele. Jako bych se rozplývala v páru.
Pak se Jang Kuang odtáhne, pohladí mě kloubem prstu po bradě a zadívá se mi do očí.
„Jsi si jistá, zvědavko?“ zašeptá.
Trans rázem pomine.
I moje odhodlání a jistota.
Ústa se mi pohnou, ale nic se z nich neozývá.
Byl jsi to opravdu ty, kdo zabil moji sestru? je otázka, kterou nesmím položit, ale naléhavě ji potřebuju zodpovědět.
Pátrám v jeho očích. Kéž by přestaly být tak upřímné. Potřebuju se rozhodnout. Potřebuju –
Do mých úvah vpadne poplašná siréna, rozječí se na celé kolo. Ze stropu na nás křičí červené světlo.
Jang Kuang zakleje a napřímí se. „Chun-tuni.“

Pokud vás Železná vdova zaujala, pořiďte si ji jako knihu nebo e-book ještě dnes.

Podělte se o článek s přáteli

Komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Lucie | 32 | Ostrava
Vítejte v mém malém světě plném knih,
filmů, her a různých zážitků.


Kontakt
friedelova@dragell.cz

Jsem také na


Mohlo by vás zajímat

Knižní podcast

Podcast Knižní drbárna, který natáčím společně se spisovatelkou Jitkou Ládrovou, si můžete poslechnout na Spotify nebo YouTube. Nová epizoda vás čeká každé druhé úterý.

Nejnovější díl: Co je náplní práce redaktora? A posílat rukopis do více nakladatelství? | Host: Jiří Štěpán

Podpořte mne

Již nyní zde naleznete například záznam z besedy se spisovatelkou Michaelou Merglovou nebo Terezou Matouškovou.

Čtenářský klub – společné čtení

V květnu čteme knihu Kosti, pasti, slepice od Jefferyho Russella, tak se neváhejte zapojit. Zakupte si knihu ještě dnes. Společné setkání proběhne na Zoomu 31. kvetna:

  • 17:00 – debata o knize Kosti, pasti slepice
  • 18:00 – beseda s českou spisovatelkou Veronikou Fiedlerovou

 

| Odkaz na Zoom bude zde |
 Jak funguje čtenářský klub a co nabízí? |
 
Jeffery Russell - Kosti, pasti, slepice

© 2015-2024 Dragell | friedelova@dragell.cz