Ukázka z knihy Vládce džinů

UKÁZKA Z KNIHY | Vládce džinů

Hledáte teď v zimě nějaké to exotické dobrodružství v teplém podnebí? Pak ochutnejte ukázku z letošní steampunkové novinky Vládce džinů, zda-li je pro vás to pravé.

P. Djèlí Clark – Vládce džinů
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2022
Počet stran: 456
Vazba: pevná s přebalem

Steampunková urban fantasy z alternativní historie

Roku 1872 otevřel záhadný mystik al-Džáhiz v Káhiře portál, kudy se do světa vrátili džinové. Jejich magické schopnosti urychlily technologický pokrok lidstva a Egypt se stal světovou velmocí.

O čtyřicet let později, v předvečer mírového sněmu, na němž egyptský král hodlá odvrátit hrozící válečný konflikt v Evropě, dojde v Gíze k masové vraždě. Oběti byly usmrceny s použitím magie a pachatel, záhadný muž se zlatou maskou, tvrdí, že je zmizelý al-Džáhiz a nyní se vrátil zpět. Vyšetřování se ujímá mladá, ale již proslulá agentka Fátima, zvláštní vyšetřovatelka Ministerstva alchymie, kouzel a nadpřirozených entit…

Kniha vyšla v srpnu 2022 u nakladatelství Host.

Ukázka z knihy Vládce džinů

KAPITOLA 1

„Sláva, sláva velmistru!“ zvolal Archibald.
„Sláva, sláva velmistru!“ odpověděl celý sál.
„Děkuji vám, můj vezíre,“ pravil lord Worthington. „A vy, bratři, vítejte na tomto významném setkání. Už přes deset let se snažíme kráčet ve stopách al‐Džáhizových a odhalit tajemství, jimiž obestřel svět.“ Ukázal levicí na praporec s insigniemi řádu a na slova Quaerite veritatem, napsaná na něm zlatým písmem. „Hledej pravdu. Naše bratrstvo nespojují hábity, tajná slova ani pozdravy, nýbrž vyšší a vznešenější poslání. Je důležité, abychom na to nezapomínali a pro samou nabubřelost a rituály nesešli z cesty!
Svět se ocitl na okraji propasti. Naše schopnost tvořit předstihla schopnost chápat. Zahráváme si se silami, jež nás mohou zničit. Toto je úkol, který na sebe musí naše bratrstvo vzít: obnovit nejsvětější starověkou moudrost, stvořit lepší zítřek. Za tímto musíme kráčet. To musí být naše nejvyšší pravda.“ Starcovy prsty spočinuly na ranci ležícím na stole. „Jaký lepší symbol tohoto poslání si přát nežli to, co jsme získali dnes?“ Rozbalil látku a pozvedl poklad, který se v ní skrýval. „Hle, meč al‐Džáhizův!“
Zazněly užaslé vzdechy. Archibald slyšel, jak žena vedle něj cosi mumlá, snad jakousi modlitbu. Když pohlédl na meč, nemohl jí to mít za zlé — z jemně kovaného jílce vyrážela dlouhá, lehce zakřivená čepel a obě části byly tak uhlově černé, až se zdálo, že meč pohlcuje světlo.
„S tímto posvátným symbolem,“ prohlásil lord Worthington, „znovu opakuji, co je cílem našeho bratrstva. Quaerite veritatem!“
Shromáždění se už už chystalo propuknout v jásot, když tu se nečekaně ozvalo zabušení na dveře.
Archibald, stejně jako všichni ostatní, ke dveřím pohlédl. Někdo na ně znovu zabušil. Celkem třikrát. S každou ranou se dveře otřásly, jako by do nich tloukla obrovitá ruka. Následovala chvilka ticha — a potom dveře kdosi násilím rozrazil, až málem vylétly z pantů. Závora, kterou byly zajištěné, se přelomila jako klacík. Následovaly zděšené výkřiky a po nich spěšné šoupání nohou, jak muži couvali od místa zkázy.
Archibald zamžoural a spatřil ve dveřním otvoru postavu. Dovnitř vstoupil muž, oděný celý v černém — dlouhé, vzedmuté černé kalhoty měl vecpané do vysokých bot a na těle nataženou přiléhavou černou košili. Tvář mu skrývala černá maska, která v oválných průzorech odhalovala pouze oči. Zastavil se u rozbitých dveří a obhlédl celou místnost. Pak pozvedl ruku v rukavici a luskl prsty.
A najednou byli dva.
Archibald zlostně zíral. Ten člověk se prostě… zdvojil! Obě postavy, podobné si jako vejce vejci, na sebe pohlédly a potom ta první znovu luskla prsty. Teď byly tři. Lusk! Lusk! Lusk! Teď bylo těch podivných mužů šest! Všichni stejní, a jako by se vyloupli z ničeho! Pak jako jeden obrátili maskované tváře k ohromenému shromáždění a zvolna, jako stíny, se sunuli vpřed.
Sálu se opět zmocnila tíseň. Cizinci se tiše přibližovali a muži před nimi vrávoravě ustupovali. Archibald horečně přemýšlel a snažil se najít vysvětlení. Tohle je přece trik. Podobné věci už viděl na ulici ve městě. Jsou to místní. Možná zloději? Myslí si, že okradou několik bohatých Angličanů? Když těch šest dorazilo doprostřed síně, zastavili se a stanuli nehybně jako sochy. Podivnou patovou situaci narušil rozhněvaný hlas lorda Worthingtona.
„Kdo se opovažuje sem vtrhnout!“ Šest párů upřeně zírajících očí mu nenabídlo odpověď. Lord Worthington zuřivě zabušil do stolu. „Toto je posvátné místo Bratrstva al‐Džáhizova! Kliďte se odtud, jinak vás okamžitě nechám vyvést rukou zákona!“
„Pokud je toto dům al‐Džáhizův,“ ozval se nový hlas, „pak jsem zde právem.“
Rozbitými dveřmi vešla dovnitř další postava — vysoký muž oděný do černého hábitu, jenž za ním při chůzi vlál. Sepjaté ruce měl navlečené do rukavic z černé kroužkové zbroje a hlavu mu halila černá kápě, takže mu nebylo vidět do tváře. Přesto však jeho osobnost jako by naplnila celou síň a Archibaldovi se zdálo, že na všechny přítomné dolehla jakási tíže.
„Kdo jsi, že si nárokuješ takové právo?“ zeptal se důrazně lord Worthington.
Podivná postava zaujala místo v čele svých společníků a odpověděla tím, že si stáhla kápi. Archibald zadržel dech. I tento muž měl tvář ukrytou pod maskou: napodobovala lidský obličej a zdobilo ji podivné písmo, jež jako by se po jejím zlatém povrchu přesunovalo sem a tam. Oči v oválných průzorech se podobaly černým, chladně žhnoucím propastem.
„Jsem Otec tajemství.“ Mluvil anglicky se silným přízvukem. „Jsem Ten, kdož kráčí po stezce moudrosti. Jsem Poutník mezi světy. Nazývali mě mystikem a bláznem. Mluvili o mně uctivě a hanlivě. Jsem ten, koho hledáš. Jsem al‐Džáhiz. A vrátil jsem se.“
Na všechny padlo ticho jako těžký rubáš. Zdálo se, že ani lord Worthington nemá, co by řekl. Archibald jen hleděl s otevřenými ústy a ohromením se na nic víc nezmohl. Z úžasu jej vytrhl štěkavý smích.
„Nesmysl!“ křikl kdosi. Archibald tiše zaúpěl. Dalton.
Ten chlap se dral dopředu, protlačil se mezi ostatními a stanul před černě oděnými postavami. S veškerou nestydatostí aristokracie a mládí zabodl pohled do jejich vůdce. „Vím docela určitě, že nejsi al‐Džáhiz! Bratři! Pohleďte na tento exemplář! Vysoký, s dlouhýma rukama a nohama, stavba těla typická pro tropické podnebí súdánských černochů. Avšak já tvrdím, že al‐Džáhiz ve skutečnosti nebyl žádný černoch, nýbrž běloch!“
Archibald si strašně přál, aby Dalton zmlkl. Pro smilování Boží! Jenže ten blázen mlel dál a teatrálně před cizincem šermoval rukama. „Pravý al‐Džáhiz pochází z rodu vladařů starého Egypta. V tom je tajemství jeho génia! Kdybyste ho postavili na Baker Street nebo doprostřed hemžících se davů ve Wentworthu, odvážím se říci, že by byl od kteréhokoli jiného Londýňana k nerozeznání! Jsem si naprosto jistý, že pod touto maskou není světlá pleť, typická pro náš anglosaský původ, nýbrž ukoptěná tvář s nízkým čelem —“
Dalton náhle zmlkl, protože cizinec, stojící do té doby zcela tiše, pozvedl ruku v kroužkové zbroji. Meč v dlaních lorda Worthingtona začal náhle hučet a vibrovat. Zvuk sílil, až přešel v kvílení, a starý muž se celý roztřásl spolu s mečem. Pak se meč z Worthingtonova sevření prudce vytrhl a plul vzduchem, dokud jej nezachytily cizincovy natažené prsty. Mužova pěst se sevřela kolem jílce. Vykročil vpřed a namířil čepelí na Daltona.
„Řekni ještě slovo,“ varoval jej maskovaný muž, „a bude to tvé slovo poslední.“
Dalton vytřeštil oči a letmo pohlédl na zašpičatělé ostří meče. Archibald toho chlapa opět v duchu zapřísahal — při všem, co je komu svaté — , aby aspoň jednou držel klapačku! Leč běda, mělo tomu být jinak. Zdejší domorodci často vtipkovali o Angličanech, kteří kvůli své umíněnosti nejsou schopni dodržovat doporučení, ať se nezdržují na drsném poledním slunci, a nakonec padají vedrem jako mouchy. Mladý Dalton byl zřejmě odhodlán zmíněnou paličatost na místě dokázat. Zpražil cizince pohledem, v němž se koncentrovala veškerá povýšenost britské pýchy a imperiální arogance, a otevřel ústa, aby spustil další přihlouplou tirádu.
Maskovaný muž se nepohnul. Avšak jeden z jeho společníků ano. Bylo to rychlé a nečekané, jako by člověku obživl před očima kámen. Ruce v rukavicích se natáhly po Daltonovi a staly se z nich šmouhy — podivně se zaškubaly a zakroutily — a pak se postava ladným pohybem navrátila do původního postoje a znehybněla jako socha. Archibald zamžikal. Chvíli mu trvalo, než si v hlavě srovnal, co to vlastně vidí. Dalton stál pořád na tom samém místě. Jenomže hlavu měl úplně otočenou dozadu. Anebo snad tělo. V každém případě se teď bradou dotýkal zadního límce oděvu, zatímco ruce se natahovaly opačným směrem. Vrávoravě se otočil jednou kolem dokola, což vypadalo téměř komicky, jako kdyby se pokoušel dát sám sebe znova do pořádku. Pak se zastavil, naposledy na ně zmateně pohlédl a padl jako podťatý přímo na tu nesprávně obrácenou tvář — špičky jeho černých holínek zůstaly trčet do vzduchu.
Muži kolem křičeli. Někteří dávili. Archibald měl co dělat, aby nezačal také.
„Není potřeba,“ pronesl sinalý lord Worthington prosebně, „není potřeba dopouštět se násilí.“
Cizinec obrátil černé oči ke starci. „Avšak odplaty třeba je. Odplaty mužům, kteří si přisvojili mé jméno. Masr se stal místem úpadku. Znečistily ho plány cizinců. Avšak já se vrátil, abych viděl dovršení svého velkého díla.“
„S tím ti určitě můžeme pomoci,“ řekl lord Worthington chvatně. „Pokud jsi vskutku ten, kdo tvrdíš. Kdybys nám mohl předvést nějaký důkaz, že jsi opravdu al‐Džáhiz, pak ti budu zcela k dispozici. Včetně svého majetku. Včetně svého vlivu. Jestli dokážeš, že jsi hoden jména, k němuž se hlásíš, dám ti vše, co je mi drahé!“
Archibald se šokovaně otočil. Starý pán se tvářil jako někdo, kdo zoufale chce uvěřit. Kdo uvěřit potřebuje. Nic tak deprimujícího v životě neviděl.
Muž v černém hleděl na lorda Worthingtona, jako by zvažoval jeho cenu, a oči mu potemněly ještě víc. „Dáš mi vše, co je ti drahé,“ opakoval trpce. „Dokonce i to bys udělal, že ano? Nic víc, co bys mi mohl nabídnout, už nepotřebuju, starče. Ale jestli si žádáš důkaz, máš ho mít.“
Cizinec pozvedl meč a namířil jím na ně. V síni se setmělo, světlo se prodíralo stíny. Ona nepochybná moc, jež z muže vyzařovala, zesílila a rostla dál, až se Archibaldovi začalo zdát, že už už padne na kolena. Obrátil se k lordu Worthingtonovi — a zjistil, že stařec hoří. Po rukou se mu kradly jasně rudé plameny, kůže se mu svrašťovala a naskakovaly na ní puchýře. Avšak on sám si toho zřejmě nebyl vědom. Hleděl do síně, kde hořeli i všichni ostatní členové bratrstva — jejich těla plála krvavým ohněm bez kouře. Podivné plameny nechaly jejich oděv nepoškozený, ale stravovaly jim kůži a vlasy. Všichni v síni řvali.
A nejen oni, uvědomil si Archibald. On sám řval totiž také.
Pohlédl na oheň halící mu paže a požírající maso pod nedotčenými šaty. Vedle něj ječela ta žena a její smrtelný křik se mísil se strašlivou kakofonií kolem. Ještě předtím, než Archibalda nadobro pohltily plameny, se krátce vznesl kamsi mimo všechnu bolest a hrůzu a teskně zatoužil po svém Londýně, po Vánocích, po drahé Georgianě a po snech, které už se nikdy neuskuteční.


Jestliže vás ukázka zaujala, zakupte si knihu ještě dnes.

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *