Ačkoliv se série Areston letos uzavřela závěrečným dílem Vládce Arestonu, i přesto stále zůstaly ve vzduchu viset otazníky kolem vzniku onoho záhadného tělesa. A tak bylo rozhodnuto, že se na knižních pultech k Arestonu objeví další kniha, prequel, který by vše měl osvětlit.
Základní informace
Autor: Josef Pecinovský
Série: Areston
Díl: prequel – Stavitelé Arestonu
Obálka: Žaneta Kortusová
Žánr: Sci-fi
Počet stran: 184
Vazba: Měkká
Nakladatelství: Epocha
Záhadná umělá planetka, která po desetiletí sloužila jako vězení, místo utrpení a bestiality, kam mocní posílali nejhorší zločince i nepohodlné snílky a buřiče. Dokud nepřišel Sršeň. Během svých vzestupů a pádů odhalil mnohá tajemství. Ale ani on nezískal odpověď na nejpalčivější otázku – kdo Areston postavil a za jakým účelem? Co když se nejedná o podivnou, byť zneužitou archu, jak by mnozí rádi věřili, ale dokonalou otrokářskou loď? Co by takové odhalení znamenalo pro lidstvo a jeho místo ve vesmíru? Je třeba se znovu vrátit na Areston, ba dál – do nitra vesmíru. Prequel k populárnímu cyklu sci-fi thrillerů od legendy české sci-fi.
Kniha vyšla v listopadu 2017.
Doporučená cena je 169 Kč, přičemž u nakladatelství Epocha můžete knihu zakoupit se slevou 25%. Pokud se rozhodnete pro e-knihu, objevíte ji v nabídce e-shopu Palmknihy za cenu 99 Kč
Mohlo by vás zajímat
V Edici Pevnost vycházejí kvalitní díla klasiků, současných hvězd i mladých talentů české fantastiky.
Žánrový záběr, který se opírá o fantasy, scifi a horor (ať už v čisté podobě, nebo v nejrůznějších
kombinacích), různé formy (povídky, novely, romány) a pestrý výběr originálních námětů zaručuje, že
si vybere opravdu každý čtenář.Nakladatelství Epocha se zaměřuje především na literaturu faktu a historii, velký prostor je však
věnován i beletrii a titulům v žánrech fantasy, sci-fi a horor. V historicky laděných edicích dominují
Polozapomenuté války, Magnetka a Traumata války, v literatuře faktu pak Victima, odborné tituly
přináší edice Erudica.
Ukázka
Očekával jsem smrt, letěl jsem si pro ni. Na lodi typu Cykloterris není jednoduché spáchat sebevraždu, zejména pro Nachové, mezi něž patřím. Zdálo by se, že během letu vesmírem není nic snazšího než otevřít vstupní dveře a vyskočit do prostoru. Jenže – lodě typu Cykloterris nejsou obklopeny vakuem, vytvářejí obstojnou atmosféru se solidním tlakem – a v ní dokáže dýchat kdokoli, nejen ten, kdo má červené kosti.
Ještě nejsem tak starý, aby mi příslušelo zemřít. Jistě, i pro nás, Nachové, je smrt jediným dostupným zakončením života, jako u všech živých bytostí, jen stavba našeho těla nedovoluje rychlý kolaps orgánů, a pokud k němu již dojde, nastává nová a nová regenerace. Existuje tak jen omezený počet způsobů, jak spáchat sebevraždu.
Vyskočit do kosmického vakua, a tak se během několika hodin udusit, se jeví jako nejdostupnější metoda, ale konstrukce lodě mi v tom vždy dokáže zabránit. A já se vůbec nevyznám v technice a nevím, jak zrušit ten vzduchový polštář obklopující loď na její pouti kosmem. Nepochybně to jde, ale i když jsem proseděl nad řídicím systémem dlouhé hodiny a prostudoval stovky stran návodů, nedospěl jsem k cíli.
Druhá metoda je drsná, ale spolehlivější a rychlejší. Jenže – uříznout hlavu si sám nedokážu, a na této lodi není nikdo, kdo by mi pomohl. Prosté vykrvácení není možné; tělo, kterým disponuji, je v tomto ohledu mimořádně odolné. Mohl bych si také rozbít hlavu pádem z velké výšky. Vypočítal jsem si, že by to mělo být při normální gravitaci víc než 1500 metrů. Cykloterris, který mi přidělili, měl v průměru pouhých deset metrů. Je to vlastně jen vnitřní jádro, jakási pecka, která se běžně instaluje do všech lodí, které Základna prodává na všechny strany. Pokud říkám o své lodi, že je to Cykloterris, nemám tak úplnou pravdu, ale i toto jádro je schopné letu.
Třetí způsob sebevraždy je spolehlivý, mohu se utopit. K tomu je ale třeba, abych setrval pod vodou aspoň hodinu. Jak to ale zařídit, když vždycky podvědomě musím vyplavat nad hladinu a nadechnout se? Přišel jsem na to.
Mám zemřít asi za dva roky, tak dlouho bude trvat agonie. Tak dlouho bude defragmace rozežírat a ničit mé tělo, než vše dospěje k naprostému konci. Smrt utopením netrvá déle než několik hodin, a to je zatracený rozdíl.
Navedl jsem Cykloterris proti skalnatému pobřeží; tak, aby se v plné rychlosti roztříštil. Aspoň něco jsem dokázal změnit.
Ale asi nejsem dobrý programátor.
Přistál jsem v pustině, tak, jak bylo po vůli uchvatitelům. Tuto planetu jsem znal, tvrdí se o ní, že je kolébkou lidstva. Považuji to za nesmysl, i když někteří historici podávají jakési pochybné důkazy. Mezi ně patří údajně i základní časová jednotka, kterou používáme na Základně, tedy jeden den. Tato jednotka odpovídá přesně rotaci planety Země. Náhoda, tvrdím já.
Země… Připomínala mi páchnoucí stoku a její vláda byla bandou těch nejproradnějších křivopřísežníků. Toto místo je však památné, protože dalo vzniknout samotnému Demetriovi, který povznesl vládnoucí dynastii k výšinám a byl stvořitelem moderní Základny. I já se počítám mezi jeho potomky.
Někdy tomuto světu také říkáme planeta čtyř tisíc bohů.
Omlouvám se vám, je to váš rodný svět. Nechtěl jsem vás ani planetu nijak urazit, ale nám Nachovým se tak jeví. Aha, vy nerozumíte té poznámce o bozích? Přibližně tolik bohů je v současnosti na planetě uctíváno a podle míry jejich moci jsou denně žádáni, aby byli svému lidu milostivi. Logicky z toho plyne, že až na jednoho jsou všichni tito bohové pouhou iluzí, jen se neví, který bůh je vlastně pravý. Když stímto poznatkem přiletěli na Základnu první výzkumníci, všichni se tím dlouho bavili. Ale nezlobte se, větší rozpolcenost si nedovedeme představit.
Jak už jsem řekl, tato planeta se mi vždy jevila jako výlupek všeho špatného, zejména poté, co jsem zde služebně prožil tolik let a musel jsem jednat s jejími proradnými
představiteli.
Působil jsem jako vyslanec, jako obchodní zástupce, jako ctihodný cizinec. Teď se vracím jak vyvrhel. Dřív mě vítaly červené koberce, teď jen temná noc, hvězdy na černém nebi a chladné vody oceánu. Cykloterris mě vyvrhl ze svých útrob na mořskou hladinu, tak jak jsem si přál, jenže neklesl do hlubin. Loď jen chvíli zaváhala, a pak se opět majestátně vznesla a vrátila se ke svým tvůrcům. K mým soudcům.
Tato planeta má mizernou ochranu. Nikdo si nepovšiml cizího tělesa, které vniklo do její atmosféry, nebylo tu nic, co by zabezpečovalo planetu proti útokům z vesmíru. Jako kdyby si neuvědomovali, že v kosmu existuje mrzký národ Quenthů, prahnoucí po moci, národ, který ovládá třetinu Galaxie a dennodenně ukusuje notný krajíc z kdysi nekonečné moci Základny.
Z vyslance jsem se stal vyhnancem. Možná, že vám povím i tento příběh, ale není to důležité.
Rozhodl jsem se dožít v tomto světě, ale vůbec nevím, co mě zde čeká. Ale jak už jsem řekl, zvolil jsem smrt.
Za poskytnutí ukázky z knihy děkuji nakladatelství Epocha.
