Opět máme příležitost se vrátit do kouzelného světa z Havraních kruhů, který je inspirován severskou mytologií. Chladivý sníh se snáší z nebes a vlci vyjí svolávajíc svou rodinu. Ale je tady více nebezpečí v této nehostinné krajině.
Siri Pettersenová – Železný vlk
Série: Vardari (1)
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2021
Počet stran: 440
Vazba: pevná
Poutavé fantasy se staroseverskými kořeny, pojednávající o krvi, touze a závislosti
Představ si, že objevíš tajemství, po němž prahnou ti nejvlivnější. Něco z jiného světa. Něco natolik mocného, že to může změnit vše. Tvou zemi. Tvůj život. Tvé srdce.
Devatenáctiletá Juva nenávidí krvezpytkyně, které se těší všeobecné úctě pro své jasnovidecké schopnosti, a přitom jsou jen nenasytnými podvodnicemi využívajícími lidské bázlivosti a důvěřivosti. Juva je zná až moc dobře, ke krvezpytkyním totiž patří i její rodina a ona sama přísahala, že se nikdy nestane jednou z nich. Když ale rodinu napadnou vardari, záhadné a mocné nestárnoucí bytosti, zaplete se do honby za dědictvím svého rodu — temným tajemstvím, které kdysi změnilo svět a nyní ho může přetvořit znovu. Aby Juva překonala svůj odvěký strach, musí se postavit čelem k potlačené vzpomínce z dětství, ke chvíli, kdy poprvé spatřila ďábla.
Železný vlk je prvním dílem trilogie Vardari, kterým začíná samostatný příběh z prostředí oceňované série Havraní kruhy.
Kniha vyšla v říjnu 2021 u nakladatelství HostBrno.cz.
Nepřehlédněte také besedu se Siri Pettersen na Dnech severu v Brně 2017, kde se rozpovídala o její dlouhé pouti k vydání knižní série Havraní kruhy.
Ukázka z knihy Železný vlk
Kapitola první: ZELENÁČ
Tenhle nováček patřil k tomu nejhoršímu svého druhu. Městský výrostek, co se po jedné noci ve Svartně hnedka považuje za lovce vlků. Byl nemotorný, nuceně žoviální a nezavřel hubu. Juva si už málem cpala do uší sníh, jen aby ho nemusela poslouchat.
Místo toho se zvedla a pustila se do balení kožešin, v nichž spali. Ať si tam ostatní sedí a shovívavě pokyvují, zatímco kvůli nováčkovi a jeho vtipkování mrhají drahocenným denním světlem. Kvůli tomuhle vstávala jako první? Rozdělala oheň, aby se ostatní po probuzení zahřáli a nasnídali. Postupně ze sněhových záhrabů vylezla družina celá. Bylo jich sedm.
Obyčejně ale šest. To bývalo lepší.
Nováček se na nohy vydrápal jako poslední. Přesto si kecl přímo k ohni, s ničím se nenamáhal a doteď tam s plnou pusou tlachal. Přitom si měl sbalit. Připravit se. Tedy alespoň natolik, nakolik mu to jeho výstroj dovolovala.
Když Juva ukládala kožešiny na saně, po očku ho pozorovala. Měl nové kožené boty, nad kotníky rozevřené, mnohem vhodnější k procházkám v ulicích Náklavu. Včera se celý zmáčel a dnes dopadne stejně. Samostříl zarazil do sněhu lučištěm, jako by ho měl v ruce poprvé. Pokud se někdy vůbec dostane ke střelbě, v drážce pro šipku bude vězet sníh. Šipky mu trčely z toulce na boku a při každém pohybu řinčely. Tenhle zelenáč se přiblíží leda tak k vlkovi hluchému jako poleno.
Juva se rozhlédla po ostatních a zjistila, že Broddmar vyškrabává lžící zbytek kysané kaše z misky a přitom ji pozoruje. Obrátila se k němu zády a upevnila si postroj. Byl na ni příliš robustní, ostatně ho zdědila po otci, ale kůže se nošením poddala a už dávno ji přestal dřít. Udělala taky pár šikovných úprav. Přidala popruh přes hrudník, aby odlehčil váhu kuše na zádech. Na opasek si teď zahákla větší brašnu a pochvu se stahovacím nožem. Utáhla sponu, která přidržovala šipky těsně u stehna. Spočívaly jí tam vyrovnané v řadě, ocelové špičky potřené hnědým jedem byly bezpečně schované. Šipky musely být snadno dostupné, ale usazené tak spolehlivě, aby se při pádu neuvolnily. Doufala, že nováček otrávené šipky nepoužívá, protože v tom případě by to měl při prvním zakopnutí spočítané.
Ve sněhu za sebou zaslechla Broddmarovy kroky.
„Ty, Juvo…“
„Ne. Se mnou nepůjde.“
Broddmar neodpověděl hned. Na rozdíl od nováčka měl ve zvyku se před odpovědí zamyslet. Byl nicméně dost starý na to, aby byl Juviným dědečkem, takže jeho působivá mlčenlivost nejspíš souvisela s věkem. Proto taky rozhodoval. A tentokrát rozhodl, že s sebou vezmou floutka, který v lepším případě celý lov zmaří a v horším ohrozí životy celé družiny.
„Dobře,“ pronesl Broddmar nakonec. „Až se rozdělíme, půjde se mnou.“
Juva utáhla šňůru na spací kožešině, takže vypadala přiškrceně, jako chlupaté přesýpací hodiny.
Broddmar si odkašlal. „Nemyslím, že by se ty kožešiny chystaly někam utéct…“
Otočila se a pohodila hlavou směrem k nováčkovi, který zrovna před ostatními vychvaloval svůj samostříl. „Sám jsi vždycky říkal, že družina není silnější než její nejslabší článek! Podívej se na něj! V životě na lovu nebyl, takové dítě!“
Propadlé tváře se Broddmarovi ještě víc prohloubily, jak potlačoval úsměv. „Tobě je devatenáct, on je aspoň o deset let starší.“
Přimhouřila oči a Broddmar si pospíšil s dodatkem: „Poslyš… Chodí s kamarádkou Plesnivcovy sestry, nedokázal ho odmítnout. Jen pro jednou, Jufo.“
Posledními slovy ztlumil její vztek. Věděl, že udělal chybu. Povzbudivě se usmál, uprostřed chrupu mu zela široká díra po předních zubech, které mu její otec kdysi vyrazil. V horní čelisti mu zbyly jen stoličky, takže v rozrušení vyslovoval její jméno Jufa. Bylo to odzbrojující a on toho náležitě využíval.
„Určitě to zvorá,“ zamumlala.
Broddmar ji huňatým vlněným palčákem poplácal po rameni a obrátil se k odchodu. Chytila ho za rukáv.
„V tom případě mi dlužíš laskavost, Broddmare. Až se příště oblékneš do rudé, chci jít s tebou.“
Broddmar pohlédl na ostatní, ale přes nováčkovo nekonečné žvanění je nikdo neslyšel.
„Ne, Juvo, to nejde. Vykašli se na to. Lagalune by mě stáhla z kůže, kdybych ti ustoupil, a já nejsem takový hlupák, abych si to s tvojí matkou rozházel.“
Jako by se starala.
Juva ho nechala jít. Broddmar její dorážení snášel jen po určitou mez. I přesto, že s sebou vzal nováčka, na něj spoléhala. A pokud Broddmar nováčkovi věří, měla by taky. V břiše jí však hlodal neklid. Nešlo jen o to, že ten trouba nemá žádné zkušenosti, ani ona je před pár lety neměla. Příčin bylo víc, nervozita, napětí. Mladík si hodil kuši na záda, jako by nebyla důležitá, jako by se vůbec nevypravil na lov kvůli kožešině a vlčím tesákům.
Kéž by se ve druhých nikdy nenaučila číst. Už se to nedalo zapomenout. Chtě nechtě na mnohé usuzovala z pohybů. Ze zvolených slov. Připadala si jako zloděj, který krade ostatním šanci ukázat, co jsou zač. Už teď toho o nováčkovi věděla víc než on sám. Doufala každopádně, že se v něm plete.
Zbytek skupiny už byl na nohou. Hanuk kopal na oheň sníh a plameny se sykotem pohasínaly. Lok si v podřepu připínal sněžnice. Rezavé vlasy mu přitom sahaly až na zem. Kývl k botám nováčka, který se ještě nezvedl.
„Nebojíš se, že ti omrznou nohy?“
Juvě se ulevilo, že to konečně někdo vyslovil. Lok měl prořízlou pusu, ale myslel to dobře, sám byl citlivka. Fňukal pro nic za nic, netrvalo ani půl dne a už se mu stýskalo po dětech. Přesto i on měl navzdory čtyřem hladovým krkům doma lepší boty.
Nováček si přitáhl nohy a sklopil zrak. „Kvůli těmhle? Svinsky drahý, to ti povím. Jsou od Kastora ze Střihačské, nejlepšího ševce v Náklavu! Má pořadník, ale já…“
„O tom nepochybuju,“ přerušil ho Lok. „Kdyby bylo třeba, máme jedny boty a palčáky navíc.“
„No, já je potřebovat nebudu, abych tak řekl, mám to nejlepší, co se dá za peníze koupit.“ Nováček šťouchl Loka do ramene, jako na znamení společného tajemství. „Navíc mám na své straně osud. Ani ne před třemi dny jsem byl u jedné krvezpytkyně, i ta si vede pořadník.“
Juva zadržela dech.
To nám ještě scházelo…
„A ona ti řekla, že nemůžeš zmrznout?“ zajímal se Lok.
„Tak nějak. Řekla, že jsem v rozpuku života.“
Juva obrátila oči v sloup. Vážně může být někdo tak naivní? Z věštby čišela mnohoznačnost, podobnou slyšela už tisíckrát. Krvezpytkyně mu prozradila akorát to, že je mladý, předpoklad, že má ještě spoustu let před sebou, si z toho vyvodil sám.
Hanuk vybuchl v řezavý smích. „To nezní zrovna jako záruka dlouhověkosti.“
Nováček vyskočil na nohy, zjevně otřesený tím, že někdo zpochybňuje věštbu, které věří. Zmateně se pustil do vyprávění báchorky, jak krvezpytkyně získaly své schopnosti od samotného ďábla ve vlčí kůži. Jako by všichni ze Slokny nesáli pohádku o sestrách a vlkovi rovnou s mateřským mlékem.
„Jsou to žvásty,“ odtušil Plesnivec. „Viď, Juvo?“
Juva zaťala zuby. Broddmar parťáka šťouchl loktem do boku, až Plesnivec poskočil. Plesnivec se na dívku provinile zadíval, podobné prořeknutí pro něj bylo bohužel typické. Byl natvrdlý jako balvan, kterému se i docela podobal.
Nováčkovi to neušlo a s hladovým třpytem v očích přistoupil k Juvě. „Proč se ptá tebe? Ty snad nějaké krvezpytkyně znáš?“
Juva mu ukázala na boty. „Mohl by sis aspoň ovázat něco kolem, ať se ti do nich nedostane sníh. Neotočíme to jen proto, že tě budou zábnout prsty.“
„Tak co? Jsi s krvezpytkyněmi příbuzná?“ Chlápek se zjevně nechtěl své otázky vzdát.
„Když řeknu, že jo, tak si ty boty ovážeš?“
Obrátila se k němu zády, ale on si pospíšil před ni a opřel se o saně loktem. „Odpověz! Jsi až moc pěkná na takovou netýkavku.“
Trhla saněmi a loket nováčkovi sklouzl. „Kdyby ti nějaká krvezpytkyně přikázala, abys skočil z Kvílivého mostu, poslechl bys?“
Chlápek zmlkl a Juva si uvědomila, že o tom skutečně uvažuje. Už měla dohadování plné zuby, a tak kvapem zamířila k lesu. Ostatní ji spěšně následovali.
„Co je to za holku?“ vyhrkl nováček kus za ní.
„Juva,“ odpověděl Broddmar.
„Ale co je zač? Juva jak dál?“
„Lovkyně. Juva Lovkyně.“
„Tak se přece žádná rodina krvezpytců nejmenuje, ne?“ Nováček málem nedopověděl, zabořil se do sněhu a hekl.
Juva nečekala a pokračovala mezi zuhelnatělé stromy, které daly Svartně jméno. Proti bílému sněhu vypadaly jako inkoustové řeky a snadno se mezi nimi dalo zabloudit. Nebyly tu žádné barvy, žádný život, nic tu nerostlo. Obrovské černé smrky roztahovaly větve Juvě nad hlavou, černé bylo dokonce i jehličí. Některé tvrdé jako kámen, jiné jemné jako prach.
Boží trest, povídalo se na venkově. Jako obvykle o všem, co se stalo v Náklavu. Hříšní měšťané, hříšné peníze. Svým způsobem měli venkované pravdu. V hlavním městě mince už dávno bohy nahradily.
Juva hledala ve sněhu stopy. Temné období pomalu ustupovalo, ale světla bylo stále poskrovnu. Téměř každá viditelná stopa naštěstí patřila vlkovi. Do mrtvých lesů Slokny chudých na potravu zabloudilo jen málo zvířat. Vlci představovali výjimku. Dokázali překonávat velké vzdálenosti a nejužší část mrtvého lesa snadno přeběhli za jediný den.
Zastavila se. A zaposlouchala. Nepochybně předtím něco pocítila, ale teď slyšela jen vrzání sněžnic a ližin saní, které táhl Broddmar.
Pak se to ozvalo znovu. Neklid v hrudi, jako by jí někdo dýchl na srdce.
„Co to dělá?“ zajímal se nováček.
Okřikli ho, aby byl zticha.
Jestliže vás kniha Železný vlk zaujala, více informací a možnost zakoupení knihy naleznete na stránkách nakladatelství HostBrno.cz.
