Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post

UKÁZKA Z KNIHY | Píseň války

Do třetice všeho dobrého se opět brzy setkáme s drakobijcem Cuchenanem a jeho věrným následovníkem a přítelem, bardem Minangarem. Co začalo jako drobné dobrodružství, má nyní vyvrcholit ve válečné vřavě. Tak pojďte ochutnat z ukázky, než vám kniha dorazí domů!

Michaela Merglová – Píseň válkyMichaela Merglová – Píseň války
Série: Píseň oceli (3)
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2022
Počet stran: 656
Vazba: měkká

Válka přichází k hranicím Delavy. Nepřátelé pochodují zemí, plení a pálí, co jim přijde do cesty, a město Dussu může zachránit jen opravdový hrdina z písní, drakobijce Cuchenan. Jenže ten není k nalezení. Lesem, kde zmizel, se ozývají písně divoženek, koruny stromů mlčí a ve vzduchu je cítit smrt. K tomu, aby zjistil, co se stalo, bude muset bard Minangar vystrčit hlavu zpod ženských sukní a udělat to, co nikdy předtím – vzít místo harfy do ruky meč. Nebo alespoň pěstní dýku… Fantasy dobrodružství vrcholí. Vydejte se do světa, kde praskají štíty i dámské živůtky a krev teče tak snadno jako víno!

Kniha vyjde 8. prosince 2022 u nakladatelství Epocha.

Mohlo by vás zajímat

Ukázka z knihy Píseň války

I když se blížilo léto, počasí tomu nenasvědčovalo. Slunce nehřálo, mraky ho schovávaly pod bledý příkrov a od severu přicházel studený ostrý vítr vonící vodou a promáčenou hlínou.
I lesy vypadaly jinak. Zdejší cesty znal básník možná až příliš dobře, většinu z nich viděl nesčíslněkrát, když s Cuchenanem vyráželi vstříc různým dobrodružstvím. Tentokrát mu ale připadaly nezvykle nepřátelské.
Zvěř zmizela.
Vzduchem místy zavál pach hniloby a rašeliny, neznámý a cizí v těchto místech, a když se zanořili hlouběji, obklopila je hustá namodralá mlha.
Koně byli neklidní. Čtveřice vojáků vedená Olwinem napjatě sledovala okolí, jako by ve všech stínech kolem cesty očekávali nepřátele. I Minangar cítil, že na něj sedá chandra, lepivá jako pavučina.
Navečer zastavili v dolíku pod korunami dubů, rozdělali oheň, který alespoň na chvíli rozehnal dotěrné prsty mlhavých par, a mlčky se najedli. Nikdo nic neříkal, ale zamračené výrazy všech dávaly znát, že tu tíživou změnu v ovzduší vnímali všichni.
Minangar vytáhl harfu a chvilku drnkal na struny, rychle ho ale rozbolely škrábance na rukou a nemohl se zbavit pocitu, že něco ve tmě poslouchá. Schoval proto nástroj zpět do látky, do jizev si vetřel Galchobarovu mastičku a pak se stočil pod pláštěm a pokusil se zaplašit nepříjemné myšlenky spánkem.
Něco se dělo.
Ale zatím nikdo netušil co.

***

Kráčel lesem uprostřed noci. Do těla se mu zakusoval mráz a Minangar si uvědomil, že vyrazil na cestu jen v tenké košili.
Nedokázal si vzpomenout, kam vlastně šel, jen věděl, že musí jít dál.
O kotníky se mu otíraly kapradiny a za šaty ho tahaly šlahouny ostružin, jako by se ho snažily strhnout z cesty.
Za zády mu zahoukala sova.
Polekaně se skrčil, když se z blízké větve snesl kalous. Peří se mu otřelo o vlasy. Minangar skoro cítil drápy, které mu křísly o ruce, jimiž si zakryl hlavu.
Čekal bolest. Čekal, že na něj zvíře zaútočí jako předtím Símiran.
Ale sova zmizela v bílé mlze a zůstaly za ní jen pokroucené prstence, které se rychle uzavíraly.
Básník se narovnal. Ještě pořád mu divoce bušilo srdce.
Rozhlédl se, ale krajinu kolem sebe nepoznával.
Pak zaslechl hlas. Křičel o pomoc.
„Cu?“
Vyrazil tam, odkud se volání ozývalo.
„Cu? Jsi to ty?“
Ostružiníky mu trhaly šaty, trny drásaly látku a škrábaly ho do krve. Pod nohy se mu připletly kořeny, zakopl a málem upadl.
„Cu?“
Hlas se vzdaloval.
Klopýtal dál a volal, ale pak si uvědomil, že se hlas ztratil v lesním tichu.
Zastavil se. Tělem se mu rozlévala bolest a strach.
Proč tu vlastně byl? Kde jsou ostatní?
V mlze se něco pohnulo.
„Cu?“ vymáčkl ze sebe přiškrceně.
Stín tmavl, jak se postava blížila.
Z básníka spadla tíha – poznával ji, výšku i způsob chůze.
„Cu, dobří bohové, kde ses flákal, už jsem se začínal stracho…“
Z mlhy se vyloupl horal. Přes tvář se mu táhly krvavé škrábance, na krku náhrdelník z rudých kapek a z proseknuté zbroje na břiše se valily cáry střev.
Básník couvl.
„Volal jsem tě,“ zašeptal přízrak před ním.
Minangar se roztřásl. „Cu.“
„Nepřišel jsi.“
„Cu, ach bohové.“
Horal se zastavil na délku ruky. Z modrých očí sálal smrtelný chlad a jejich pohled byl mrtvolně nehybný.
Bardovi sklouzly po lících slzy. Tohle se nemohlo dít, musela to být lež, zlý sen…
A pak si najednou uvědomil, že se z mlhy kolem něj vynořily postavy, desítky a desítky těl, která ho obestoupila v těsném kruhu.
„Cu?“ zašeptal Minangar.
Horal kývl hlavou a básník věděl, že to gesto nepatřilo jemu.
Postavy ze stínů se vrhly kupředu. Do zad ho udeřila sukovice. Po pažích sklouzly drápy. Tělo mu zasypaly kopance a rány.
Minangar křičel a snažil se ustoupit, ale neměl kam.
Strhli ho k zemi a tloukli ho dál. Nezavřel oči. Díval se na přízračnou postavu svého přítele a vztáhl k ní ruce o pomoc.
Ale horal jen stál a díval se, jak se kolem barda stahují další útočníci.
Někdo básníkovi přerazil ruku.
Bílá kost vyrazila kůží ven v krvavé spršce.

***

Tmou dozníval výkřik.
Minangar si uvědomil, že musel patřit jemu, až ve chvíli, kdy s ním Olwin zatřásl. „Jsi v pořádku?“
Tělo měl sevřené v křeči, ještě pořád cítil bolest k nesnesení.
„Hej! Básníku! Mluv se mnou. Co to bylo, zlý sen?“
Konečně otevřel oči a zaostřil na Olwinovu tvář. Pak sklouzl pohledem ke své paži. Ještě před chvílí ji viděl přelomenou v nepřirozeném úhlu, s krví řinoucí se mu po předloktí, šlachami přervanými.
A přitom ve skutečnosti žádná krev. Žádná kost.
Žádná bolest.
Jsem v lese. Jsem v lese a tohle se mi zdálo.
Znovu se zadíval na Olwina a nejistě kývl. „Ano. Omlouvám se. To ten les…“ Protřel si oči a ztěžka se posadil.
Sen. Byl to jen zlý sen, uklidňoval se a nutil se nepřemýšlet nad tím dalším, co v něm viděl.
Rozhlédl se.
Kromě Olwina na něj shlížela čtveřice čerstvě probuzených vojáků. Měli kruhy pod očima, rozčepýřené vlasy a všichni se tvářili podrážděně.
„Omlouvám se,“ řekl znovu.
Olwin vstal. „Planý poplach,“ oznámil očividné. „Jděte spát.“
Vojáci se opět uložili ke spánku a zakrátko se vzduchem neslo už jen tiché pochrupování.
Minangar ale neusnul. Mlčky sledoval Olwina, který obešel jejich tábořiště a sedl si stranou zády ke stromu s mečem na kolenou.
Básník znal ten posed. Často v něm vídal Cuchenana, když spolu putovali otevřenou krajinou.
Bard chvíli čekal, ale pak se zvedl a zamířil k němu.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se kapitán.
Básník potřásl hlavou. „Nemůžu usnout.“
„Hm.“
„Můžu si přisednout?“
„Jsem na hlídce.“
„To nebylo ne.“
Olwin na něj prázdně zíral. „Můžeš si přisednout. Ale povídat si s tebou nemohu. Snažím se nás chránit.“
„Tomu rozumím.“
„Dobře.“ Kapitán znovu otočil pohled do tmy. Minangar si sedl vedle vojáka a zadíval se do lesa.
Za hranicí světla z ohně se rozpínala noc, neproniknutelná, černá a v bardových očích plná hrůz.
„Před časem jsem takhle viděl světýlko,“ nadhodil a uchechtl se. „Cu si myslel, že jsem se zbláznil, ale vyklubal se z něj pidimužík. Takový lesní skřítek, který… který prostě přišel,“ spolkl zbytek historky, když si uvědomil stěnu chladu vedle sebe.
„Rozumím, ano. Mlčet,“ pokýval hlavou.
Olwin opět velmi agresivně neodpověděl.
Minangar se schoulil. Věděl, že vedle Olwina je na tom nejbezpečnějším místě, kde teď může být, a přesto se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který v něm sen zanechal.
Protože ať dělal cokoli, pohled mrtvolně modrých očí, které ho odsoudily k záhubě, ho ze stínů nepřestával pronásledovat.

***

Ráno mlčky sbalili tábor a pokračovali v cestě, až dokud se před nimi neotevřel pohled na zalesněný svah a špičku věže vykukující z mlhy nad korunami. Ten pohled všichni uvítali, protože neklidné spaní sužovalo očividně té noci celou družinu.
Findrail se pořád otáčel přes rameno a zíral mezi stromy, jako by mezi nimi něco hledal.
Tarlach si šeptal modlitbu k bohům lesa.
Ailil a Brag nadskočili, když se z větve spustila žluva. I samotný Olwin působil zamračeněji než jindy.
A jakmile dorazili na dohled kamenných základů věže, jejich nervozita ještě vzrostla.
Ochoz zel prázdnotou.
Stáj také. Její rozražená vrata ve větru tloukla do stěny.
Dveře u paty věže však někdo pevně zavřel.
Olwin nařídil, aby zastavili ve skrytu stromů, a všichni mlčky sesedli. Minangar napjatě sledoval, jak Findrail s Bragem tasili zbraně, vzali štíty a vyrazili kupředu, zatímco zbývající muži čekali.
Bard se naklonil k Olwinovi. „Kolik tu má být mužů?“
„Posádka tří a k tomu ti, s kterými sem jel Cuchenan.“ „A těch bylo?“
„Dva.“
Bojovníci doběhli tiše k patě věže. Na ochozu se pořád nikdo neobjevil.
Findrail něco znakoval svému druhovi, ten kývl a odběhl ke stájím. Findrail sám došel ke vstupu do věže a vzal za kovový kruh.
Minangar viděl, jak se Olwin vedle něj napnul jako struna.
Dveře se nepohnuly. Findrail se znovu zapřel – nic.
Brag se mezitím vynořil ze stájí. Pohlédl směrem ke stromořadí, kde čekali ostatní, a potřásl hlavou.
Olwin stiskl čelist. „Žádní koně,“ zamumlal.
„Co to znamená?“ nechápal Minangar.
„Že jsou všichni pryč.“
Anebo je někdo sebral, doplnil si bard v hlavě. A všichni jsou pak pryč úplně v jiném významu…
Žaludek mu ztěžkl.
Findrail s Bragem se zatím společným úsilím pokoušeli otevřít dveře, ale zdálo se, že jsou zavřené zevnitř. Nakonec to oba vojáci vzdali s tichým přístupem a zkusili to s voláním a bušením. Jenže ani to se nesetkalo s lepším účinkem.
Strážní věž zela prázdnotou a zůstávala zamčená jako ta nejcennější šperkovnice.
Olwin se otočil k ostatním. „Jdeme!“ zavelel a vyrazil k bráně.
Ailil s Tarlachem vedli koně a Minangar za nimi táhl svou klisnu, která se začala vzpouzet ve zlé předtuše.
Pocit těžkosti zase o něco zesílil.
Nenajdeme tam mrtvou posádku, všichni jsou naživu, jsou někde v lesích a vrátí se každou chvíli. Určitě, uklidňoval se bard, ale vše to v něm vyznívalo do prázdna.
Klisna zafrkala a trhla hlavou tak prudce, až málem letěl k zemi. Natolik se zanořil do boje s její tvrdohlavostí, že si ani nevšiml, že se něco děje – až když Findrail zahalekal, zvedl hlavu.
A všechna tíha z něj spadla.
Dveře do věže se otevřely.
Stál v nich očividně rozespalý mladý voják.


Jestliže vás ukázka zaujala, zakupte si knihu Píseň války ještě dnes.

Podělte se o článek s přáteli

1 Komentáře
  • Raja Luthriela napsal:

    Bypadá to, že je to velice čtivý příběh. Ukázka mě moc bavila.

  • Komentovat

    Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


    Lucie | 31 | Ostrava
    Vítejte v mém malém světě plném knih,
    filmů, her a různých zážitků.


    Kontakt
    friedelova.lu@gmail.com

    Jsem také na


    Mohlo by vás zajímat

    Můj web o cestování
    aneb nechejte se inspirovat rozmanitými zákoutími v České republice i zahraničí

    Seznam českých nakladatelství vydávajících fantastiku

    Co právě čtu

    Milenec z temnot
    Zaklínač: Liščí děti
    Uvězněni
    Klíč k času
    Císařovy čepele

    Knižní podcast

    Nový knižní podcast Knižní drbárna si můžete již nyní poslechnout na Spotify. Nová epizoda vás čeká každé úterý.

    Nejnovější díl: K čemu jsou literární skupiny a kdy to autoři konečně pochopí?

    Společné čtení

    V lednu čteme knihu Píseň oceli od Michaely Merglové. Závěrečné online setkání proběhne 3. února 2023.

    • 17:00 – debata o knize
    • 18:00 – beseda se spisovatelkou

     

    Zde očekávejte odkaz na debatu i besedu.