Na knižní pulty brzy přijde čerstvá novinka pod křídly nakladatelství Host. Je jí Tulák pohybující se na hraně fantasy a sci-fi, plný démonických stvoření a létajících lodí. Ještě jste o něm neslyšeli? Tak to nepřehlédněte ukázku z této knihy.
Je to již roky, kdy bylo lidstvo zničeno a on stále chodí po světě. Je jím samotář, tulák, který nese své kroky válkou zničenou krajinou. Má jediný cíl – poslední město se zbytky lidské rady, kterým má pomoci v boji proti démonům, kteří ovládli svět. Dá se ovšem doufat v pomoc a záchranu, když mezi ním a městem je země plná nepřátel?
Kniha Tulák vyjde 18. srpna 2016 pod nakladatelstvím Host. V zahraničí tato kniha sklízí pozitivní ohlasy, dokáže obstát i před českými čtenáři?
Adrian Tchaikovsky, mimo jiné autor úžasné broučí fantasy série, o knize prohlásil:
Tuláka je radost číst: originální, fascinující svět, silný příběh a hrdina, který je neuvěřitelně charismatický navzdory — nebo díky — svému mlčení.
Ale abych Vás déle nenapínala, následující řádky patří již ukázce z této knihy.
Peter Newman – Tulák
Během odpoledne si obě poloviny slunce vyměnily místo, takže hory zalilo zlaté světlo a obloha se zbarvila do ruda. Karavana pokračovala ve svém pomalém a osamělém putování k severu.
V jednom z povozů se otevřela dvířka klece. Mladý hoch se radostně vysoukal ven. S očekáváním pozoroval muže, který ho zachránil. Bylo jasné, že chce, aby ho doprovodil, možná dokonce doufá, že s nimi propojí svůj život — stane se matčiným druhem a jeho otcem.
Muž však nic z toho nenabídl. Tiše seděl, zatímco dítě sálo zbytek léku.
„Takže se asi budeme muset rozloučit?“ zeptal se chlapec nakonec.
Tulák přikývl.
Zklamaný hoch vyskočil z povozu a nechal muže s dítětem o samotě. Bez jeho neustálého řečnění uvnitř zavládlo ticho.
Tulák hleděl na mince ve své dlani. Každá měla moc koupit i prodat život. Už jich zbývalo jen pět. Utratil je za nezbytnosti, jako jsou potraviny a léky, i za projevy dobročinnosti, jimiž jen těžko vykoupí své svědomí.
Za tři z těch pěti koupil svobodu jednoho chlapce, kozu a trochu soukromí na cestě. Z těch tří byla nezbytná jenom koza. Jen málo tvorů přežilo v Zatracené zemi beze změny. Po příchodu démonů většina z nich vymřela nebo vlivem zkažené energie prýštící z Trhliny prošla proměnou. V průběhu času se nakažení přeživší natolik vzdálili od svých přirozených tvarů, že byli jen stínem své původní podoby.
Koza byla sice vychrtlá, nerudná a tvrdohlavá, jinak ovšem nezkažená a představovala spolehlivý zdroj řídkého našedlého mléka.
Karavana postupně zpomalila a stočila se do kruhu jako kočka, která se ukládá ke spánku. Povozy i soumaři se s vrzáním kol a kostí zastavili k odpočinku. Lidé šetrně ujídali ze svých zásob a závistivě pokukovali po krmi svých sousedů.
Po posilujícím spánku se dítě probudilo a začalo plakat. Horečka konečně začala ustupovat, takže se opět dostal ke slovu hlad.
Tulák rychle vstal a posbíral si věci. Zvedl dítě a znovu ho přikryl kabátem. V tmavém a vyhřátém prostoru se trochu uklidnilo, nicméně když Tulák vylézal z povozu, pořád ještě nespokojeně brblalo.
Když přistoupil ke koze, upřela na něj podezřívavý pohled. Zkusila ucuknout, jenže drát, kterým byla připoutaná k povozu, jí to nedovolil. Na rozdíl od mnoha svázaných lidí jdoucích s karavanou nepřestala vzdorovat. Tulák však pracoval rychle a koza se mu brzy podvolila. Zatímco sbíral vzácnou tekutinu do starého plechového pohárku, netečně přežvykovala.
Zjevil se u něj vyhladovělý muž se zoufalstvím v očích. „Nazdar kámo,“ oslovil ho. „Jak to jde?“
Tulák pomalu naklonil hlavu na stranu.
„Co to tam máš? Že je to děcko?“
Oba muži se na sebe podívali, okolím se jasně rozléhaly zvuky karavany — lidé vařící na provizorních ohních, utahování šroubů, vytloukání ohnutých paprsků kol, broušení čepelí.
„No tak, chlape, já nebyl jedinej, kdo to slyšel. A taky nejsem jedinej, koho to bude zajímat. Tak si pojď popovídat.“ Poškrábal si boláky na bradě a přednesl svou nabídku: „Jak tě tak sleduju, napadá mě, co asi chystáš. Máš tam jednoho nezkaženýho, co? Asi si myslíš, jak nejsi mazanej, žes ho takhle propašoval ven. Vsadím se, že ho chceš na severu prodat, aby sis trochu přilepšil. Je to kluk, nebo holka? Necivila za holčičky nabízí hodně, jestli se dostaneš až takhle daleko, moh bys na tom trhnout balík. Mám tím směrem známýho, dojednává kšefty s masem, na nic se neptá. Co ty na to? Mohli bysme to dát dohromady, ty máš zboží, já kontakty. Prachy si rozdělíme a zůstane to jenom mezi náma. Co na to říkáš?“
Tulák jen trochu přimhouřil oči.
„Páč jestli se ti to nelíbí, můžu promluvit s pár kámošema a zbavíme tě toho špunta zadarmo. Je to na tobě.“
Tulák uvážlivě položil na zem pohárek a vedle něj dítě.
„No to je uzlíček. Vážně doufám, že je to holka, to si piš.“
Tulák vstal a udělal krok směrem k muži. Převyšoval vagabunda o několik centimetrů.
„Tak co říkáš?“
U boku pod kabátem se stříbrná křídla na jílci meče zavlnila a čepel tiše zabroukala. Mužova krev byla víc než zkažená: kolovalo v něm samo peklo.
„No?“
Tulák si protáhl pravou ruku a smutně se zamračil. Sáhl pod kabát, vytáhl z kapsy minci a nabídl ji muži. Přiložil si prst ke rtům.
„Je to to, co myslím, že to je?“ Mince okamžitě zmizela. „Sice jsem doufal v něco jinýho, ale dobře, máme dohodu. Nic jsem neviděl.“
Tulák se vrátil do povozu a pomocí gumové hadičky nakrmil dítě. Naslouchal zvukům zvenčí a hlasům lidí, šeptajícím a klevetícím.
Mnoho mil jižně od Nového Obzoru chátral Padlý palác. Po bitvě Rudé vlny se potácel oblohou pryč od Trhliny a nekonečného přívalu netvorů rodících se z jejího kamenného lůna.
Palác svým pronásledovatelům neunikl. Po pádu z oblohy naposledy políbil zem, přičemž v krajině vyryl nové údolí a odklonil tok jedné z velkých jižních řek. Teď byl Padlý palác už navěky obklopen smrdutým močálem.
Věže a stěny se nakláněly o několik stupňů doprava, takže v denním světle vypadaly jako opilé.
Směrem k nim, nepozorován ubohými dušemi toulajícími se nakloněnými ulicemi, letěl posel, jeho křídla bzučela jako miniaturní motorky.
V Padlém paláci nezůstal ani kousek skla. Okna se rozbila při nárazu a podlahy zasypala vrstva levného křišťálu. Dnes už jsou všechny střepy pryč, od nejdelších úlomků až po ty nejdrobnější střípky.
V rozpukaných dlažbách, ve dveřích i oknech byly díry, ale posel si z nich nic nedělal. Mířil přímo k věži, jejíž mosazné stěny vedly předem prohraný souboj se zeleným lišejníkem.
V obloukovém okně na vrcholu věže stála Loutka. Když muší posel přiletěl až k ní, její obličej se rozevřel jako mušle. Moucha dosedla na nepřirozeně dlouhý jazyk. Její křídla se zastavila, její práce skončila.
Loutka zavřela ústa a ochutnala slova skrytá v muší krvi. Obojí spolkla a rychle odkráčela do temnoty věže. Nakloněná podlaha jí nečinila sebemenší problémy. Zastavila se ve vstupu do pánovy komnaty, čekala, až si jí všimne.
V šeru se pohnul mohutný stín. Pohyb doprovodilo několik tichých mlaskavých zvuků. Loutka pozorovala obruby na pánově schránce, dokonce i ty nejnovější se začínaly třepit. V duchu si připomněla, že budou muset urychlit příští objednávku.
Uchvatitel, teď už plně probuzen, rozpohyboval tělo, které dřív patřívalo Gamě. Pokynul Loutce, ať jde blíž. Bylo to těžkopádné gesto, nehodilo se k největšímu z netvorů a Loutka byla ráda, že u toho Necivila ani První nejsou.
Loutka uposlechla, chvatně překonala vzdálenost mezi nimi a přiložila své čelo k pánovu, její jemné rysy vypadaly vedle rozpadající se zrůdnosti nadpozemsky krásné.
S hlavami u sebe jako milenci se vzájemně dotkli jazyky a vzápětí mezi nimi proběhl proud myšlenek.
„Mám prst v lebce Nuly, který vypráví o zpívajících mincích a mlčenlivém muži, jenž skrývá své poklady.“
„Ten, který zlikvidoval smečku?“
„Musí to být on, pane.“
„Ten, který rozerval jednoho z nás?“
„Musí to být on, pane.“
„Ten, který nese Zlo?“
„Nemůže to být nikdo jiný, pane.“
„Chci ho.“
„Ale vaše kůže se rozpadá, pane, musíte odpočívat.“
„Budu odpočívat, jakmile se zmocníme Zla.“
„Kdy se chcete vydat na cestu, pane?“
„Okamžitě. Zlo si mě dobírá ze stínů a já lačním po odplatě.“
„A co další přehlídka?“
„Co je s další přehlídkou?“
„Blíží se, pane.“
„Tak brzy?“
„Ano, pane. Blíží se a vaše veličenstvo se musí ukázat, je třeba utáhnout řetězy.“
„Budiž. Zlo však získáme zpět, zprav o tom ostatní.“
„Kdo půjde místo vás, pane?“
„Rytíři nefritu a popela.“
„Zařídím to.“
„Kladivounka.“
„Vyřídím jí to.“
Odtáhli se od sebe a Loutka ustoupila, sužována myšlenkami, které jí nepatřily. Když sestupovala po schodech dolů, stále v ní převládaly ozvěny pánových tužeb. Dosáhli v tomto novém světě mnoha vítězství, dobyli velkou část území, přesto však neustále vzdoroval, útočil na samu jejich podstatu, oslaboval jejich ochranu. Pouhých pár mil od Trhliny je obloha tvrdě a nenávistně tlačila k zemi. Loutka vnímala pánovo rozčarování a ještě něco jiného, nechtěný dar, tichý šepot strachu.
Projednou byla ráda za svou izolaci, její jednoduchost ji uklidňovala. Přetrvávalo v ní však sílící vědomí, že Uchvatitel slábne. Loutka netušila, jak dlouho bude možné tuto skutečnost tajit před Necivilinými agenty nebo před nomády Prvního.
Prohlédla si své vlastní tělo. Kůže zůstávala hladká a neporušená, důkaz jejího sebeovládání. Když vykročila na kluzkou ulici, opět se zahalila do pláště svého obvyklého klidu a soustředila se na úkol vypátrat Zlo a muže, který ho skrývá.
Otevřela ústa a nadechla se čerstvého vzduchu. Z jícnu se jí vyrojilo hejno much. Každá nasála kapičku pánových přání a rozlétla se noční oblohou.
Za poskytnutí ukázky a obálky děkuji nakladatelství Host, nakladatelstvi.hostbrno.cz
