Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post

UKÁZKA Z KNIHY | Nekroskop

Ukázka z knihy Nekroskop

Kdybyste měli mít nějakou tu superschopnost, co by to bylo? Určitě by vás napadlo cokoliv, jen ne mluvit s mrtvými lidmi. Jenže schopnosti si nevybíráme my, ale ony nás. A právě tato jedna konkrétní děsivá prolíná Harryho život. Nekroskop je první kniha kultovní série, kterou byste neměli minout.

Brian Lumley – Nekroskop

Brian Lumley – Nekroskop
Série: Nekroskop (1)
Nakladatelství: Fobos
Rok vydání: 2023

Harry Keogh umí už od dětství mluvit s mrtvými lidmi. Jsou to jeho přátelé, jeho rádci, jeho inspirace. Mrtví umělci skrz něj dál tvoří a matematik August Mobius ho více než sto let po své smrti učí ohýbat čas a prostor. Když je Harryho milovaná matka zavražděna ruským špionem s podobnými schopnostmi, najímá ho britská tajná organizace E-Branch, zaměřená na práci s nadpřirozenem.
Ruskou špionážní společnost vede Boris Dragostani. I on dokáže komunikovat se zesnulými, ale pouze pokud u toho mrzačí jejich těla. Dragostani, lačnící po moci, se dohodl s nemrtvou Věcí, dávno pohřbenou v rumunských horách: plánuje ovládnout Západ za pomoci armády démonských válečníků.
V cestě jim však stojí Harry Keogh s celou armádou mrtvých.

Kniha vyšla v listopadu 2023 u nakladatelství Fobos.


Ukázka z knihy Nekroskop

PROLOG

Hotel byl velký a poměrně známý, nápadný, pokud ne přímo okázalý, v nevelké vzdálenosti od Whitehallu a… naprosto jiný, než se zdál být. Jeho nejvyšší poschodí bylo pronajato mezinárodní podnikatelské společnosti, což bylo ovšem také všechno, co o něm vedení hotelu vědělo. Obyvatelé tohoto teritoria měli svůj vlastní výtah, umístěný v zadním traktu budovy, soukromé schodiště, nalézající se tamtéž, a prakticky byli naprosto odděleni od zbytku hotelové budovy, dokonce i s vlastním požárním východem. Ve skutečnosti jim – a „jim“ bylo asi jediné označení, jež se za těchto okolností dalo použít – totiž nejvyšší patro patřilo a byli naprosto mimo možnosti kontroly ze strany hotelu. Při pohledu zvenčí by nikdo netušil, že budova in toto je něco jiného, než za co je vydávána. Což bylo přesně to, čeho chtěli „oni“ dosáhnout.
Co se týká „mezinárodních podnikatelů“ – ať se takovými stvořeními míní, co chce – těmi „oni“ nebyli. Ve skutečnosti byli jakousi panožkou vlády, nebo víceméně jejím pomocným orgánem. Vláda je podporovala asi tak, jako strom podporuje popínavé rostliny na svém kmeni, a jejich kořeny byly na sobě naprosto nezávislé. A ve shodě s touto metaforou – protože byli velmi malými parazity, o nich obrovské tělo stromu ani nevědělo. Taková bývá praxe mnoha zkušebních, nevyhledatelných projektů, jejichž financování nemá žádnou přednost, a tak dostávají pouze „drobné“. Údržba jejich kanceláří nebyla proto nijak zvlášť důležitou položkou v seznamu účtů, ale s tím se nedalo nic dělat.
Oproti jiným vyžadovala podstata tohoto projektu od jeho pracovníků naprosto pevné zásady. Při případném prozrazení jeho existence by nastaly velké problémy. Bezpochyby by na něj bylo pohlíženo s podezřením a pohrdáním, pokud ne rovnou s neochotou uvěřit a jednoznačným nepřátelstvím. Byl by odepsán jako naprosto nepotřebný výdaj, zbytečná zátěž daňových poplatníků a bezdůvodné plýtvání státními penězi. Nic by ho neomlouvalo: jeho výsledky zůstávaly ještě stále otázkou dohadů a i ten nejmenší „průvan“ je mohl navždy zničit. Pro tento druh poboček platila v podstatě vždy stejná pravidla: a) být efektivní, a přitom paradoxně b) udržovat zdání neviditelnosti a anonymity. Takže odhalit takovou pobočku znamenalo prakticky totéž jako zničit ji…
Jiný způsob, jak zlikvidovat takového parazita, byl také velice jednoduchý – odseknout jeho kořeny a popřít, že vůbec existoval. Nebo počkat, až bude vykořeněn někým jiným, a pak se vzdát jeho přesazení.
Před třemi dny se událo právě takové přetnutí kořenů. Přelomil se hlavní stonek, který vázal celou rostlinu k jejímu hostiteli a který pečoval o stabilitu celého vztahu. Krátce řečeno, vedoucí pobočky dostal srdeční záchvat a zemřel na cestě z kanceláře domů. Problémy se srdcem trpěl už dlouhou dobu, takže to ve skutečnosti nebylo příliš udivující, ale přihodilo se ještě něco, co vrhalo na celou záležitost úplně jiné světlo, něco, čím se Alec Kyle zrovna teď nechtěl zabývat.
Dnes, v obzvlášť chladném lednovém pondělí, musel Kyle, který měl převzít vedení pobočky, odhadnout škody a možnosti nápravy. A pokud bude náprava možná, musí podniknout svůj první tápavý pokus o strhnutí věcí na svou stranu. Financování projektu stálo vždycky na mírně vratkých nohou, ale teď, když chybělo vedení a vlajková loď, hrozilo, že celé představení velice rychle skončí, že bude smeteno jako hrad z písku, když přijde příliv.
Tyto myšlenky se honily Kyleovi hlavou i ve chvíli, kdy vcházel z chodníku pokrytého tající břečkou otáčecími dveřmi do malé haly, setřepával ze svého kabátu zbytky vlhkého sněhu a ohrnoval si dolů límec. Ne že by nedůvěřoval opodstatněnosti projektu – ve skutečnosti tomu bylo právě naopak: Kyle považoval pobočku za veledůležitou – ale jak má bránit své postavení tváří v tvář nedůvěře zvenčí? Ano, to bylo to pravé slovo – nedůvěra. Starý Gormley to dokázal, se svými přáteli na vysokých místech, se svými známostmi ze školy, svou autoritou, nadšením a upřímným elánem… Ale mužů, jako byl Keenan Gormley, je málo. Teď ostatně ještě méně.
A dnes odpoledne ve čtyři hodiny bude Kyle předvolán, aby obhájil své postavení, užitečnost svého projektu, svou samotnou existenci. Budou s ním velice rychle hotovi, velice rychle – a Kyle věděl proč. Rozdrtí ho. Bez nejmenších výsledků, které by jim mohl předložit po pěti letech práce, byl projekt odsouzen k zániku. Co záleží na tom, jak bude argumentovat? Ukřičí ho. Starý Gormley dokázal vždycky křičet hlasitěji než kdokoli z nich, ale kdo je Alec Kyle? Dovedl si živě představit svůj odpolední inkviziční výslech: „Ano, pane ministře, jsem Alec Kyle. Mé zařazení v pobočce? Tedy, kromě toho, že jsem zástupce sira Keenana, jsem byl – chci říct, že jsem – eh, jak bych to řekl, prognostik… jak prosím? Ano, to znamená, že jsem schopen předvídat budoucnost, pane. Ach ne, připouštím, že vám dost dobře nejsem schopen říct jméno vítěze zítřejších dostihů o půl čtvrté v Goodwoodu. Mé vědomí není natolik specifické. Ale…“ Ale bude to beznadějné. Před sto lety tihle lidé neuznávali hypnózu a ještě před patnácti lety se smáli akupunktuře. Takže jak může Kyle doufat, že je přesvědčí o důležitosti pobočky a její práci? Avšak, na druhé straně, přenese-li se přes svou malomyslnost a pocit osobní ztráty, zůstává tu ještě ta druhá věc. Kyle věděl, co to bylo: jeho nadání, které mu říkalo, že není všechno ztraceno, že je nějak přesvědčit může, že pobočka nezanikne. Proto tu vlastně dnes byl: aby prohledal věci Keenana Gormleyho a našel v nich sebemenší odůvodnění pro to, aby práce pobočky mohla pokračovat dále. Znovu se zamyslel nad svým podivným nadáním, nad svou schopností zahlédnout záblesky budoucnosti.
Ve skutečnosti se mu dnes v noci zdálo, že odpověď leží tady, v této budově, mezi Gormleyovými spisy. Ale „zdálo se“ je špatný výraz. Jeho zjevení – obrazy věcí, které se ještě nestaly, budoucích událostí – přicházela v těch mlžných chvílích mezi hlubokým spánkem a probuzením, bezprostředně před okamžikem, kdy si člověk uvědomuje, že se budí. Mohlo je způsobit tiknutí budíku nebo první sluneční paprsek na okně jeho ložnice. Tak se to stalo právě dnes ráno – šedý přísvit dalšího šedého dne se vkrádal do pokoje, útočil na jeho víčka a sděloval jeho líně se převalující mysli, že začíná další den. A s ním přišla i vize. I když „záblesk“ je lepší výraz pro to, co Kyle prožíval: chvilkový záblesk. Všechno, co takto „viděl“, se pokaždé ukázalo jako důležité.
Tentokrát viděl tohle…
Viděl sám sebe, jak sedí u stolu Keenana Gormleye a probírá se jeho papíry. Horní zásuvka po jeho pravé ruce byla otevřená a papíry a složky ležící před ním na stole pocházely z ní. Gormleyho obrovská pancéřovaná registrační skříň stála zatím neotevřená u zdi kanceláře. Tři klíče k jejím zámkům ležely na stole, kam je Kyle odložil. Každý z nich otevíral malou zásuvku ve skříni a každá zásuvka měla svůj vlastní zámek na heslo. Kyle hesla znal, ale zatím skříň neotevíral. Protože to, co hledal, bylo tady, v těchto spisech ze zásuvky.
Jako by vědomí tohoto faktu podnítilo jeho představu, Kyle viděl sám sebe, jak bere do ruky složku. Byla žlutá, což znamenalo, že obsahuje údaje o budoucím pracovníkovi organizace. O někom, koho vedl Gormley v patrnosti. Možná o někom s opravdovým nadáním.
V okamžiku těsně před probuzením postoupil Kyle o krok blíž k místu, kde seděl. Pak jeho druhé já jakoby dramaticky zvedlo oči, podívalo se na něj a trochu nadzvedlo složku, takže mohl přečíst jméno napsané na obálce. To jméno znělo „Harry Keogh“. A to bylo všechno. V tomto okamžiku se Kyle probudil. Co to mělo znamenat, o čem to vlastně vypovídalo… kdo ví? Kyle se už dávno vzdal snahy vysvětlit smysl těchto záblesků a přestal hádat, co znamenají. Ale faktem zůstávalo, že hlavní důvod, který ho sem dnes přivedl, byla podstata tohoto krátkého a nevysvětlitelného „snu“ z dnešního rána.
Vlastně… ráno pořád ještě bylo! Kyle jen o několik minut předstihl první nápor aut v londýnských ulicích. Během příští hodiny se venku rozpoutá chaos, ale zatím je všude klid jako v hrobě. Zbytek jejich týmu (celkem tři lidé včetně písařky) měl dnes i zítra z ohledu na zesnulého volno, takže kanceláře budou prázdné. V malé hale Kyle knoflíkem přivolal výtah. Když přijel a jeho dveře se otevřely, vstoupil dovnitř, vytáhl svou kódovou kartu a přejel s ní zvolna a plynule přes otvor snímače. Dveře se zavřely a výtah sebou škubl, ale nahoru se nerozjel. Kyle se zamračil. Podíval se na svou kartu a potichu zaklel. Od včerejška nebyla k ničemu. Obvykle obnovoval její platnost Gormley na hlavním počítači pobočky. Teď si ji bude muset Kyle obnovovat sám. Naštěstí měl s sebou kartu, která patřila Gormleymu. Přinesl si ji spolu s ostatními jeho věcmi. S použitím karty svého bývalého nadřízeného donutil výtah, aby ho odvezl do nejvyššího poschodí, kde prošel obdobnou procedurou, a konečně vstoupil do hlavní kanceláře.
Ticho uvnitř bylo téměř ohlušující. Vysoko nad úrovní ulice, se zvukotěsnou podlahou, izolující je od běžných zvuků hotelu, a dvojitými tónovanými okny pro zvýšení pocitu soukromí, se toto místo zdálo být od ostatního světa odděleno vzduchoprázdnem. Vzbuzovalo v člověku pocit, že pokud bude takovému tichu naslouchat příliš dlouho, brzy se bude bát dýchat. Tak tomu bylo obzvlášť v Gormleyově soukromé kanceláři, kde někdo navíc nechal spuštěné žaluzie, Ty však stínily světlo jen z poloviny, takže teď, když paprsky slunce procházely dovnitř zeleně zbarvenými výplněmi oken, celá kancelář vypadala jako vyzdobená horizontálními pruhy podmořského přísvitu, který dělal z této jindy přátelské místnosti podivně cizí prostor. Bylo takřka neuvěřitelné, že se sem starý pán už nikdy nevrátí. Kyle stál ve dveřích a chvíli se díval do místnosti. Potom vstoupil a dveře za sebou zavřel. Několik skrytých kamer ho zachytilo a identifikovalo už v ostatních kancelářích, ale hlavní kontrolní monitor, umístěný na stěně poblíž Gormleyova stolu, nebyl spokojený. Zapípal a na obrazovce se objevilo:

SIR KEENAN GORMLEY NENÍ MOMENTÁLNĚ PŘÍTOMEN. TOTO JE CHRÁNĚNÝ PROSTOR. PROSÍM, IDENTIFIKUJTE SE VZORKEM SVÉHO HLASU, NEBO OKAMŽITĚ OPUSŤTE TYTO MÍSTNOSTI. POKUD NEODEJDETE NEBO NEPROKÁŽETE SVOU TOTOŽNOST, ZAČNE ODPOČÍTÁVÁNÍ DESETI SEKUND. PAK BUDOU AUTOMATICKY ZABLOKOVÁNY VŠECHNY DVEŘE A OKNA… OPAKUJI: TOTO JE CGRANĚNÝ PROSTOR.


Jestliže vás ukázka z titulu Nekroskop zaujala, neváhejte si zakoupit knihu ještě dnes.

Podělte se o článek s přáteli

Komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Lucie | 32 | Ostrava
Vítejte v mém malém světě plném knih,
filmů, her a různých zážitků.


Kontakt
friedelova@dragell.cz

Jsem také na


Mohlo by vás zajímat

Knižní podcast

Podcast Knižní drbárna, který natáčím společně se spisovatelkou Jitkou Ládrovou, si můžete poslechnout na Spotify nebo YouTube. Nová epizoda vás čeká každé druhé úterý.

Nejnovější díl: Co je náplní práce redaktora? A posílat rukopis do více nakladatelství? | Host: Jiří Štěpán

Podpořte mne

Již nyní zde naleznete například záznam z besedy se spisovatelkou Michaelou Merglovou nebo Terezou Matouškovou.

Čtenářský klub – společné čtení

V květnu čteme knihu Kosti, pasti, slepice od Jefferyho Russella, tak se neváhejte zapojit. Zakupte si knihu ještě dnes. Společné setkání proběhne na Zoomu 31. kvetna:

  • 17:00 – debata o knize Kosti, pasti slepice
  • 18:00 – beseda s českou spisovatelkou Veronikou Fiedlerovou

 

| Odkaz na Zoom bude zde |
 Jak funguje čtenářský klub a co nabízí? |
 
Jeffery Russell - Kosti, pasti, slepice

© 2015-2024 Dragell | friedelova@dragell.cz