Víte, že se připravuje nová knižní série, která popisuje život mladého učně magie? Dvě spisovatelky spojily svůj um, aby mohly světu představit Magisterum, knihy plné dobrodružství, kouzel a magie.
Cassandra Clareová, Holly Blacková – Magisterium: Železná zkouška
Callumovi Huntovi je dvanáct let a už odmalička ví, že nesmí mít co dočinění s magií. Ta by pro něj mohla znamenat smrtelné nebezpečí. Jenže pak podstoupí zkoušky čarodějné školy Magisterium, kde ačkoliv se snaží v testu úplně propadnout, nakonec se ozve magie v jeho krvi. Dostává se tak do studií k největšímu mágovi ze všech, mistru Rufusovi a začíná odhalovat úžasný svět magie.
Jenže co když se za tímto fantastickým světem plným magie skrývá opravdu něco nebezpečného?
Vychází v květnu 2015.
Moje ilustrace
2015 © Dragell | galerie.dragell.cz
Tajemná škola Magisterium se sice má nalézat v podzemí, rozhodla jsem se ovšem chlapce postavit poblíž ní, kdy jakoby neví, zda patří dovnitř. Váhala jsem nad vykreslením vchodu jeskyně a nakonec jsem se rozhodla pro vstup pod zem zvolit hrad, který mi přijde kouzelnější, majestátnější pro vchod do školy magie.
Úryvek
Tmavé oči mistra Rufuse ještě jednou zapátraly místností. Call zřetelně cítil všudypřítomné napětí doprovázející čekání na mágovu další volbu. Jasper už se napůl zvedal.
„A mým posledním učedníkem bude Callum Hunt,“ řekl mistr Rufus a Callovi se celý svět obrátil vzhůru nohama.
Několik uchazečů samým překvapením zalapalo po dechu, a když lidé v obecenstvu přelétli očima tabuli a uviděli, že je Call s negativním skórem úplně na konci, místnost zaplnilo zmatené mumlání.
Call se zahleděl na mistra Rufuse a ten jeho pohled s kamenným výrazem opětoval. Vedle něj stojící Aaron Callovi věnoval povzbudivý úsměv, zatímco Tamara se tvářila naprosto užasle.
„Řekl jsem Callum Hunt,“ zopakoval mistr Rufus. „Callume Hunte, pojď sem dolů.“
Call se začal zvedat, ale otec ho zatlačil zpátky do sedadla.
„V žádném případě,“ řekl Alastair Hunt a postavil se. „Zašlo to až příliš daleko, Rufusi. Já ti ho nedám.“
Mistr Rufus se na ně díval, jako by byli jedinými lidmi v místnosti. „Ale no tak, Alastaire, znáš pravidla stejně dobře jako ostatní. Přestaň tropit povyk kvůli něčemu, co je nevyhnutelné. Ten chlapec potřebuje, aby ho někdo učil.“
Několik mágů začalo stoupat na tribunu a z obou stran se blížili k sedícímu Callovi, kterého otec odmítal pustit. Mágové celí v černém vypadali zlověstně, úplně jak mu je otec popisoval. Jako by se chystali do bitvy. Když vystoupali až na Callovu úroveň, zastavili se a čekali, co jeho otec udělá.
Callův otec se kouzlení vzdal už před lety; musel už úplně vyjít ze cviku. Ostatní mágové by s ním určitě vytřeli podlahu.
„Já s nimi půjdu,“ řekl Call a otočil se na otce. „Nedělej si starosti. O ničem z toho nemám ani páru. Určitě mě vyhodí. Dlouho mě tam držet nebudou, já se pak vrátím domů a všechno bude stejné jako…“
„Ty tomu nerozumíš,“ řekl jeho otec a v železném sevření ho vytáhl na nohy. Zraky všech se upíraly na ně, čemuž se nebylo co divit. Jeho otec měl oči vykulené, až mu lezly z důlků, a vypadal jako vyšinutý. „Pojď. Budeme muset utéct.“
„Ale to já nemůžu,“ připomněl mu. Ale táta už ho neposlouchal.
Jeho otec začal skákat z tribuny na tribunu a jeho táhl s sebou. Lidé se jim snažili vyhnout, uhýbali z cesty a uskakovali. Mágové spěchali za nimi. Call klopýtal a musel se snažit, aby cestou dolů udržel rovnováhu.
Jakmile se dostali na úroveň podlahy, cestu jim zastoupil Rufus.
„To by stačilo,“ prohlásil mistr Rufus. „Ten chlapec tady zůstane.“
Otec se s trhnutím zastavil a zezadu Calla objal, což se mu vůbec nepodobalo. Tohle objetí navíc víc než cokoli jiného připomínalo zápasnický chvat. Calla z toho úprku po tribuně začala bolet noha. Pokusil se z tátova sevření vykroutit a podívat se na něj, ten ale nechtěl pustit z očí Rufuse. „Copak jsi nezabil už dost členů mé rodiny?“ dorážel na něj.
Mistr Rufus ztišil hlas, aby je nikdo z lidí sedících na tribunách – snad kromě Tamary a Aarona – nemohl slyšet. „Vůbec nic jsi ho nenaučil,“ řekl. „Netrénovaný mág, který si jen tak chodí po světě, je jako trhlina v zemi, která se může každou chvíli otevřít, a až se to stane, bude mít na svědomí spoustu životů včetně toho svého. O smrti mě tedy nepoučuj.“
„Dobrá,“ řekl Callův otec. „Budu ho učit sám. Vezmu si ho na starost a budu ho učit. Připravím ho na průchod První bránou.“
„Na to jsi měl celých dvanáct let, které jsi, jak je vidno, nevyužil. Je mi to líto, Alastaire. Musí to tak být.“
„Podívej se na jeho skóre – vždyť ani neprošel. Nechtěl projít! Že ne, Calle? Že?“ S každým slovem Callem třásl tak, že by ze sebe chlapec žádná slova nedostal, ani kdyby chtěl.
„Nech ho jít, Alastaire,“ řekl mistr Rufus hlubokým hlasem plným smutku.
„Ne,“ protestoval jeho otec. „Je to moje dítě. Mám svá práva. To já rozhoduju o jeho budoucnosti.“
„Ne,“ odpověděl mistr Rufus, „to nerozhoduješ.“
Callův otec se pokusil uskočit, ale nebyl dost rychlý. Call ucítil, jak ho popadly paže dvou mágů, kteří se ho snažili dostat z tátova sevření. Jeho otec začal křičet a Call sebou házel a kopal na všechny strany, ale bylo to marné, stejně jej odvlekli k Aaronovi a Tamaře, kteří vypadali naprosto vyděšeně. Call se po jednom z mágů, kteří ho drželi, prudce ohnal loktem. Uslyšel, jak zasyčel bolestí, a vzápětí mu paži zkroutili za záda. Call se zašklebil bolestí a napadlo ho, co si asi tak pomyslí všichni ti rodiče na tribunách, kteří mají za to, že své děti posílají do letecké školy.
„Calle!“ Jeho otce drželi další dva mágové. „Calle, neposlouchej nic, co ti budou říkat! Oni nevědí, co dělají. Nic o tobě neví!“ Alastaira teď vlekli k východu. Call nevěřil vlastním očím.
Najednou se ve vzduchu něco zablesklo. Ani si nevšiml, jak se tátovi podařilo mágům vykroutit, ale nějak se mu to povést muselo. Jeho směrem najednou svištěla dýka. Letěla z takové dálky a tak rovně, až se tomu u obyčejné dýky nechtělo věřit. Letěla přímo na něj, čepelí napřed, a on z ní nemohl spustit oči.
Věděl, že by měl něco udělat.
Věděl, že by měl uhnout.
Ale z nějakého důvodu nemohl.
Jako by mu nohy vrostly do země.
Čepel se zastavila jen několik centimetrů od něj, za což mohl děkovat Aaronovi, který ji v letu chytil s takovou lehkostí, jako by se natahoval pro jablko rostoucí nízko u země.
Všichni se na okamžik zarazili a jen na ně zírali. Mezitím se mágům podařilo Callova otce z hangáru vyvést. Najednou byl pryč.
„Tady máš,“ ozval se hlas. Byl to Aaron, který Callovi podával onu dýku. Nebyla ničím zvláštní. Stříbřitě se leskla a kovovou čepel zdobily prstence a spirály. Rukojeť měla tvar ptáka s roztaženými křídly. Do čepele bylo zdobným písmem vyryto slovo Semiramis.
„Řekl bych, že tohle bude tvoje,“ řekl Aaron.
„Díky,“ odvětil Call a dýku si od něj vzal.
„To byl tvůj otec?“ hlesla Tamara, aniž by mu věnovala jediný pohled. Nelibost z jejího ledového hlasu přímo čišela.
Někteří mágové se na Calla dívali, jako by si mysleli, že se taky pomátl a je to vlastně ani nepřekvapovalo. S dýkou v ruce se cítil trochu lépe, přestože nože používal tak možná k rozetření burákového másla nebo nakrájení steaku. „Jo,“ odvětil Call. „Chce, abych byl v bezpečí.“
Mistr Rufus pokynul mistryni Milagros a ta předstoupila.
„Omlouváme se za přerušení. Jsme rádi, že všichni zůstali na svých místech a zachovali klid,“ řekla. „Doufáme, že ceremonie bude pokračovat bez dalších průtahů. Jako další si své učedníky budu vybírat já.“
Obecenstvo se zase utišilo.
„Vybrala jsem si jich pět,“ řekla mistryně Milagros. „Mým prvním učedníkem bude Jasper deWinter. Jaspere, pojď prosím za mnou.“
Jasper se postavil a šel zaujmout své místo vedle mistryně Milagros, ještě předtím však Callovým směrem vrhl pohled plný nenávisti.
Za poskytnutí úryvku a obálky knihy děkuji nakladatelství Yoli.cz.
