Co když nejsme ve vesmíru sami? A co když o nás ti druzí již vědí a neváhají se dostat na naši planetu, ačkoliv tak trochu jiným způsobem, než bychom čekali.
Karel Mazánek – Placen za život
Nakladatelství: samonáklad
Rok vydání: 2018
Počet stran: 97
Vazba: měkká
Píše se první eón na planetě Regis 1 a hlavní hrdina tak tak přežívá o kousku červa do úst a bez střechy nad hlavou spolu se svým letitým kamarádem. Při jedné procházce městem narazí na reklamu: „Naroďte se na Zemi jako člověk, zaplatíme vám!“ Samou sebou, že se toho náš hrdina chytl, jelikož kredity na Regis 1 nikdo nedával – jen se utrácely a přibývaly karmické dluhy. Cestovka, a její reklama, by tedy mohla být řešením, jak ze všeho ven a ještě něco na vrch získat. Nicméně zjišťuje, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. A věta: „Narodil jsem se, protože jsem musel splatit svůj dluh,“ je víc než příznačná.
Kniha vyšla v roce 2018.
Zavítejte k autorovy Karlu Mazánkovi na stránku svetlonos.webnode.cz a objevte jeho zájmy.
Knihu můžete zakoupit zde – Placen za život.
Ukázka z knihy
Praktiky Cestovky
Spal jsem a zdál se mi sen, zvláštní, byl jsem zavřený v jakési díře, vše tu bylo červené, takové průhledné, viděl jsem to ze třetího pohledu… Najednou jsem si to uvědomil… NESPÍM, JE TO REALITA!!! Co teď?
Začal jsem rukama bušit o stěnu, ale nešlo to. A pak, měl jsem jen DVĚ!!! Kdo mě takto zmrzačil?! A co mi to roste ve spodku těla? Co to je za výrůstky? Je to sice podobné rukám, ale ruce to nejsou… Začal jsem kolem sebe mlátit hlava nehlava používaje všech svých čtyř údů… Kdo mi nahradí ty mé? Takto vypadá vězení? Za co? Proč? Nic špatného jsem neudělal. Do mozku se mi vetřela myšlenka: Pokud chcete žít v novém světě, tak zaplaťte 50 % ze všech kreditů, co máte, Cestovce. A už jsem věděl, odkud vítr vane! Napálili mě!!! Co se dá dělat, chci žít, zaplatím. Tu se mi v mozku ozvalo.
Transakce provedena, vaše energie se přenese do tohoto světa během pár okamžiků, čekejte a vyčkejte na signál.
„A co mé ruce?“ otázal jsem se v duchu Cestovky.
„Zásadní dluh byl uhrazen odebráním dvou rukou,“ zaznělo.
Znova jsem se neudržel zlostí a mlátil kolem sebe hlava nehlava…
„Já k tomu nedal souhlas!!!“
„Ale ano, nový svět si žádá novou stavbu těla, o tom jste informován byl…“
Pojednou jsem cítil, že jakási energie proudí do tohoto vězení zvenčí. Ne, nebyla to má energie, tohle bylo jiné, ale tak nějak mi blízké… Uklidnil jsem se…
Mezitím u Ley a Pavla.
„Už zas kope, už kope!“
„Ukaž, taky si sáhnu.“
„Já ti mám, Pavle, takovou radost.“
„A nebolí tě to moc?“
„Ani ne, vím, že je živý, že už žije, na tohle jsem čekala dlouhá léta.“
Psal se rok 2024. Lei bylo 27 let a s Pavlem byla už dlouho, ale nemohla otěhotnět, nešlo to. Stalo se to náhodou, nikdo tomu nerozuměl, ani doktoři nechápali, jak je to vůbec možné. Byla už dávno smířená s tím, že dítě mít nebude, až jednoho dne se to povedlo. Děkovala
universu, to byla její víra, víra v jsoucno, v koloběh života. Netušila, co se odehrává s dítětem, které právě nosí, a že také prošla stejným procesem Cestovky a jejích praktik. Ano, Cestovka má nastavený program tak, že na konci všech transakcí se zapomíná, aby nikdo nic nevěděl a netušil, co jsou zač. Pravda, sem tam se něco objeví, ale v tomto světě, na Zemi, to jsou jen babské povídačky.
Nikdo tomu nevěří. Natož, aby to někdo vzal v potaz.
„Pohlaď si ho,“ ukázala Lea na bříško.
„No jo, už cítím, jak se hýbe, zklidnilo se.“
„Zítra jdu na ultrazvuk. Půjdeš se mnou?“
„S tebou kamkoli, miláčku. A pak jsem zvědav, zda už je vidět, zda je to kluk nebo holka.“
„Právě, to už by teď mělo být vidět…“
„Naštěstí máme univerzální výbavičku. Ještě sehnat kočárek…“
„Po něčem se ti podívám.“
„Věnuj se raději práci. Teď budeme tři, a to nebude lehké v této době.“
„Nějak to dáme, nedělej si starosti a hlavně buď v klidu a o nic se nestarej, vše zařídím.“
