Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post
  • Home
  • Knihy
  • UKÁZKA Z KNIHY | Na hraně apokalypsy

UKÁZKA Z KNIHY | Na hraně apokalypsy

Ukázka z knihy Na hraně apokalypsy

Hledáte nějaké to odvázané sci-fičko, které vás zavede do hlubin vesmíru a ještě dál? Přijměte pozvání od Toma, který si s ničím neláme hlavu, dokáže si poradit, tedy dokud má kafe. Pojďte ochutnat ukázku z knihy a zjistit, jestli jste s ním na jedné vlně.

Aleš Černý – Na hraně apokalypsy

Aleš Černý – Na hraně apokalypsy
Nakladatelství: Canc
Rok vydání: 2024

Po lapálii s genovou terapií se na Zemi potuluje horda nebezpečně přizpůsobivých mutantů a vyvrhelů společnosti.
A pak je tu Tomáš Tuhý, vědec.
Bádá všude, ať už je to kdesi v nedaleké galaxii nebo rovnou na konci vesmíru.
Rád se setkává s novými formami života a nebojí se začínat mezigalaktické války, když mu někdo sahá na Irmu. Irma je kus mimozemské technologie, kterou mají všichni rádi. Ale právě ona taky tak trochu může za apokalypsu, která se kvapem blíží. A proto Tomáš dělá, co je v jeho silách, aby katastrofě unikl. I když to znamená osvojit si střelbu na živý cíl.
Jinak je to opravdu milý hoch.
Když má dostatek kafe.
Ovšem ve vesmíru ale moc kávy není…

Kniha vyšla v lednu 2024 u nakladatelství Canc.


Autor přijal pozvání na besedu v rámci čtenářského klubu. Neváhejte se k nám tedy 5.4.2024 připojit na Zoomu. Více informací o klubu hledejte tadytudy:


Ukázka z knihy Na hraně apokalypsy

Kapitola Francis

Když jsem ráno vstával, netušil jsem, jak moc mi dnešní den změní život. Hned na titulní stránce novin jsem uviděl palcové titulky: OBJEVIL SE DRUHÝ MĚSÍC! Šlo jen o velkou nadsázku pro malý předmět daleko od Země. Ne že bych to nevěděl už dřív. Kamarád od letectva mi tuhle informaci pověděl prakticky hned poté, co se to stalo. A to už byly skoro tři dny.
Zaklepání na dveře jsem tedy očekával, ne tak brzo ráno, ale přesto jsem tušil, že se ukáží rychle. Jakýsi nažehlený poručík, nebo co to měl za frčky.
„Pan Tuhý?“ oslovil mě ve dveřích černoch.
„Opravdu se chcete takhle hloupě ptát, nebo rovnou pojedeme? Už mám zabaleno.“ Zamával jsem zavazadlem v pravé ruce. Nehodlal jsem ztrácet čas zdvořilostní konverzací a přemlouváním. Stejně jsem neměl moc na výběr. Buď jít s ním, nebo jít s ním v poutech. Tak jako tak, vyhlídky nic moc. Byl jsem jediný člověk, který s nastalou situací zvládne něco dělat. A že jsem měl velmi dobrou představu o tom, co se stalo. Přece jen jsem jim všechno popsal ve své zprávě.
Nejprve jsme dojeli na letiště, kde na nás čekal vojenský speciál. Za celou cestu nikdo nepromluvil. To těžké ticho mi trošku vadilo, chtěl jsem se jim sice vysmát a povědět: „Já vám to říkal.“, ale jelikož šlo o osud planety, možná i celé sluneční soustavy, nebo galaxie… Mlčel jsem.
„Věc se má tak…“ začal ztěžka doprovod, jakmile jsme se usadili do nepohodlných sedadel v letadle. Celé se klepalo jako čivava, ale hluk po zavření dveří dovnitř kupodivu nepronikl.
„Jméno?“ přerušil jsem ho.
„Jméno? Aha, pardon. Poručík Tomáš Petr.“
„Tomáš je jméno?“
Pouze přikývl, asi si už na tu otázku dávno přivykl a kýval spíše automaticky.
„Takže, Tome,“ přešel jsem rovnou k tykání. „Já jsem taky Tom, to asi víš, že?“ Poposedl jsem si. „Vím přesně, jak se ta věc má. Šťourali jste se v něčem, čemu nerozumíte. Což by nebylo nic nového, kdyby se nejednalo o zařízení, které jste našli ve vesmírné lodi. Ani to by vlastně nebylo tak hrozné, kdyby ovšem ta loď byla alespoň pozemská!“ vyventiloval jsem se. „Potom jste ignorovali hlavního vědce, mě, který vás varoval. Zkusili jste spustit zařízení, ono ovšem nereagovalo podle představ a místo testovacího provozu vykouslo z podzemního komplexu pravidelnou kouli o velikosti pěti set metrů v průměru, v jejímž přesném středu se zařízení nacházelo. Tu kouli následně přesunulo zhruba dvě stě tisíc kilometrů od Země. Pletu se?“
Chvíli nic neříkal, asi přemýšlel, co mi může prozradit. „Dali vám nejvyšší prověrku,“ vysoukal ze sebe. „Ale koukám, že ji ani nepotřebujete. Stalo se to přesně takhle. S jedním rozdílem: je to jen sto devadesát tisíc.“
„Aha, počítal jsem to jen tak od oka. Co ode mě tedy chcete?“
„Potřebujeme, abyste s týmem dorazil na místo, zařízení bezpečně vypnul a provedl diagnostiku.“
Vyprskl jsem smíchy. Já, do vesmíru? Ha. Při pohledu na jeho tvář jsem se však smát přestal. Nejblíže vesmíru jsem za celý svůj život jsem byl právě teď. V letadle. „Vy to myslíte vážně,“ konstatoval jsem. „Jak se tam dostaneme? Raketoplán?“
Zavrtěl hlavou. „JTK. Tedy jednorázová transportní kapsle.“
Polil mne pot. O JTK jsem už slyšel. Bylo to oblíbené transportní zařízení pro přepravu materiálu při dokončování první mezinárodní vesmírné lodi. Měla zrychlení až 18 G, museli to ovšem omezit po nehodách, kdy řídící elektronika vlivem rezonance akcelerometru špatně propočítala trasu, minula přistávací bod a odvezla cenný náklad někam k Plutu. Ale ono i 10 G stačí.
„Budeme přistávat. Další informace vám podají na místě. Musíme pospíchat, blíží se startovací okno.“ Zapnul si pás a gestem mě pobídl, abych se také připoutal.
„Jak pospíchat? A co třeba nějaké přípravy?“
„Vše je připraveno,“ odbyl mě.
„Já připraven nejsem, nikdy jsem neletěl.“
„Je to jako tohle letadlo, jen nebudete mít výhled z okýnka,“ usmál se.
„Tome, ty si ze mě děláš prdel?“ Ta má neúcta k ozbrojeným složkám mě bude jednou bolet.
Nastal frmol. Jen co přistálo letadlo, naběhlo k nám asi třicet lidí, odnesli náklad a mě s Tomášem provedli spletí chodeb do malé převlékárny, kde mi někdo navlékl skafandr. Jiný mě zapnul a další mi otestoval přístroje a něco nastavil. Najednou jsem seděl v kapsli spolu s dalšími lidmi a zaslechl: TŘI… DVA… JEDNA… ZÁŽEH!
A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem omdlel. Věděl jsem, že z podzemního komplexu vede několik tubusů ven, přesně nasměrovaných k vesmírné lodi na oběžné dráze kolem Země. Jedním z těch tubusů nás právě vystřelili. Dobře, že jsem omdlel, tohle byla určitě ta nudná část.
Procitl jsem až při přistávacím manévru. Zaslechl jsem klapnutí zajišťovacího mechanismu. Do kapsle naběhlo osm lidí – přesně tolik nás sedělo v sedadlech – a odpoutali nás.
„Vítám vás na Mezinárodním vesmírném plavidle FRANCIS,“ zasalutoval mi muž v bílém plášti.
„Děkuji, kapitáne. Dostanu už nějaké ty další informace? Celý let sem,“ píchl jsem ukazováčkem k podlaze, „mi to nedalo spát.“
„Nejsem kapitán, pane. Pouze vedoucí stavby. Loď nemá posádku. Vyjma vašeho doprovodu jsou zde samí technici. K informacím: raději bych vše probral jinde.“ Pokynul rukou, abych šel za ním.
Následoval jsem ho spolu se sedmi plešouny, kteří patrně patřili k nějaké speciální nebo mně neznámé jednotce. Jejich černé oblečení s bílými tečkami na místě nášivky na pravém rameni naznačovalo, že by v budoucnu mohli tvořit právě posádku této lodi. Tečkovaný obrázek mi nápadně připomínal souhvězdí.
Svižnou procházku po lodi jsme zakončili v jedné z mála uzavíratelných kajut. Co jsem vypozoroval a zjistil, trup byl prakticky hotový, nákladový prostor kompletní, ale to bylo asi tak vše. Velín vypadal jako po výbuchu, motory nefungovaly ani z poloviny, podpora života jela sotva na dvacet procent a to nemluvím o faktu, že hermeticky uzavřít šly pouze čtyři kabiny a jedna z nich byla záchod.
„Takže,“ odkašlal si vedoucí stavby a na tabletu, který měl patrně stále u sebe, načetl mapu hvězdné oblohy. „Jsme zde, náš cíl leží zhruba…“
„Moment, moment… Jak náš cíl leží? Myslel jsem, že už to máte naložené.“ Trošku jsem se vyděsil. Určitě jen došlo k nedorozumění.
„Ne. Musíme se tam dopravit. S aktuálním stavem pohonu nám to zabere zhruba týden. Manévrování máme lehce ztížené. Nikdo nepočítal s tím, že by FRANCIS měl letět jakýmkoli směrem ještě minimálně půl roku.“
Takže žádné nedorozumění. Ztěžka jsem se posadil na nějakou krabici.
„Opatrně!“ zakřičel vedoucí, přiskočil a sestrkával mě dolů. „Je to křehké, to jsou misky s neštovicemi, ebolou a tak… Pro testy.“
„S ebolou? Proč se to tu… to… Sakra, co se to tu tak válí?!“ krotil jsem svůj úlek. „Pokračujte, prosím.“
Nadechl se. „Takže. Máme signál z toho zařízení. Je slabý, ale je. Doletíme k zařízení, máme rozkaz ho naložit do nákladového prostoru. Budeme tam muset nacouvat, takže primárně je potřeba zprovoznit manévrovací trysky a samozřejmě motory. Z oběžné dráhy jsme se během prvního rozhovoru už odpíchli.“ Na moment se odmlčel. „No, dál máte v hangáru prakticky vše funkční, je tam i záložní jaderný reaktor, kdyby hlavní vypadl. Ta vaše hračka je prý náchylná na kolísání proudu.“
„Náchylná, krásně řečeno.“ Zamyslel jsem se. „Takže bych potřeboval asi spojení s nějakým hlavounem, co dělal na tom projektu. Nechápu, proč vysílá. Reaktor, ke kterému to bylo
připojené, se nacházel víc než půl kilometru od zařízení. V žádném případě nemůže –“
„Nikdo jiný není. Všichni se nacházeli v komplexu na testech. Jste jediný, kdo vlastně ví, co se tam,“ píchl prstem přibližným směrem ke zbytku komplexu ve vesmíru, „nachází. Neexistují ani fotografie nebo spisy. Všechno měli vědci u sebe při testech.“
„Moment, jak jako naložit? Vždyť ta koule je velká jako tahle loď!“
„No. Byla. Nějakých devadesát procent tvořila hlína a ta opadala. Teď je z ní spíše pás asteroidu. Při nakládce naložíme pouze část komplexu, který by se nám sem měl pohodlně vejít. Podle dat je veliký asi jako čtyři lodní kontejnery vedle sebe,“ pokrčil rameny.
„Dobře, dobře. Takže leze z toho signál. Můžu to vidět?“ Poklepal jsem na bok svého zavazadla a vytáhl velmi odolnou odrůdu notebooku ve vojenském provedení. „Mám tu nějaké prográmky, co by si s tím signálem rády popovídaly.“
Už za pár vteřin mi někdo přinesl kabel pro propojení notebooku s řídicím počítačem lodi, který mi umožnil přístup do systému radiolokalizace. Najít tam signál už byla hračka.
„Moje…“ brblal jsem si pro sebe. „Moje. Tohle taky… To je divné.“ Seděl jsem na zemi opřený zády o jednu z palubních konzolí a vytrvale trápil klávesnici.
„Moje? Našel jste snad Frodův prsten?“ přerušil mou mantru rušivý zvuk. Vzhlédl jsem. Vojenské boty, kalhoty. Zatím nic zajímavého, až na fakt, že hlas patřil určitě ženě. Jsem sice strašnej nerd, ale ženskou ještě poznám. Po hlase i jinak.
„Nebyl Frodův.“ Prohlédl jsem si konečně obličej. BINGO! Měl jsem pravdu, holka! „Moje, jako moje diagnostické programy. Sice mi do nich zkouší kecat nějaká nadstavba, ale základ jsem vytvořil zhruba před třemi lety. A –“ Zarazil jsem se. Co diagnostika ukazovala, se mi nelíbilo, a to tak, že vůbec.
„A?“ Vojandu patrně zaujal náš rozhovor, nebo se opravdu moc nudila. Ne že by tu bylo moc, co dělat. Trčeli jsme na nedokončené vesmírné lodi, kde není ani wifi.
„A doprdele.“ Pokračoval jsem ve čtení. „Kolik mají tyhle necky metrů?“ Nečekal jsem na odpověď a naboural se do systému lodi. „Čtyři sta osmdesát. Sakra.“
Odpojil jsem notebook a vyrazil k nejbližšímu technikovi. Shodou náhod mi běžel naproti vedoucí. Jmenoval se asi Fred.
„Takže, Frede,“ střelil jsem od boku, a jelikož mlčel, patrně jsem se trefil. „Máme problém, velkej. Asi tak půl kilometru velkej.“ Poplácal jsem notebook.
„Jo. Máme jich víc,“ zamračil se.
„No, ale tenhle je tak nějak smrtelnej, pro nás, ne-li pro celou galaxii, jak už jsem tady někomu povídal. Vlastně tam,“ ukázal jsem skrze okno do volného vesmíru. „Koukej. Francis je loď, která má o dvacet metrů méně než pole, které zařízení umí vytvořit. Podle diagnostiky poslední skok, který učinilo, nevyšel. Nebyl kompletní, a tak se znovu nabíjí pro opakování, jenže… Jenže záložní zdroj je nějaká slabota, tak mu to trvá dlouho. Jestli skočí, nevíme, jak to dopadne, a hlavně KAM to dopadne. Na druhou stranu, jestli ho naložíme do hangáru, při pokusu o skok nám skočí s polovinou lodi. Musíme ho dostat co možná nejvíc doprostřed trupu. A hlavně to musíme zkusit vypnout. Přesněji – já musím.“
Zavládlo menší dusno.
„Kolik máme času?“ ozvala se nečekaně pohotově vojanda.
„Zhruba padesát hodin.“
Do dusna se přidalo několik sprostých slov.
„Musíme si zachovat chladnou hlavu. Jestli se tam nedostaneme, je to dost možná náš konec. Zařízení se má po dokončení skoku přesunout na původní místo. Umíte si představit, jak by mohl návrat dopadnout? Země se pootočila, takže skočí přímo na povrch. Prakticky bychom se neměli kam vrátit! Takže, Frede, manévrovací trysky… Koukal jsem na diagnostiku, do dvou hodin je určitě zprovozníte. Pak musíme nakopnout motory. To bude horší, nemáme čas na dokončení a při stupni rozpracovanosti, ve kterém jsou, pravděpodobně vyhoří. Možná nám ale dají dost, abychom se tam popostrčili, a pak zabrzdíme manévrovacíma…“ Rozhlédl jsem se okolo sebe. „Jo, a jak se ostatní dostanou ven? Nepotřebujeme tu víc lidí než deset.“
Fred zavrčel. „Moduly nejsou funkční, vezeme se v tom všichni.“
„OK,“ povzdechl jsem si.
Další hodinu a půl jsem se diagnostikou snažil zpomalit neodvratné. Marně.
„Tohle teda není moc OK,“ vyšiloval jeden z vojáků.
„No, to není,“ potvrdil jsem. „Frede, máme správný směr. Můžeme nakopnout motory? Myslím, že pulz na třicet vteřin bude stačit.“
„Jste se posrali? Já nikam neletím!“ ozval se nečekaně jakýsi voják. Nevýrazný, plešatý stejně jako ostatní. Jen vypadal, že je trošku širší v ramenou. Asi místní bouchač. Ti měli vždycky strach z toho, co nemohou ovlivnit. Ale na oplátku vynikali schopností ničit vše, co nedokážou pochopit.
„A vidíte tu někdo jiné řešení?“ Hodila do placu ten správný dotaz vojanda. Nevím, jestli to bylo tím celibátem, nebo čím, ale začínala se mi líbit.
„Takže pulz, Frede,“ konstatoval jsem. „Technici musí začít brzdit přesně deset vteřin po dohoření motorů. Mělo by to vyjít. No a ostatní, sednout prosím po směru letu a opřít se zády. Rychle.“
Fred odběhl.
„A vy vedle mne,“ ukázal jsem na vojandu. „Jestli ta loď bouchne, chci chcípnout s pěknou ženskou, a ne jak buzna.“ Ostatní mé prohlášení ocenili smíchem. Poslechla. Inu voják, rozkaz je rozkaz.
Zážeh byl jako kopnutí od slona, ale jemnější než vystřelení v kapsli, takže jsem neomdlel a po třiceti vteřinách dal pokyn, aby si sedli obráceně. Než jsme začali brzdit, ozval se Fred
interkomem. Motory jedna a dvě prvotní nápor nepřežily a vyhořely, trojka a čtyřka vypadají, že přežily.
Musím uznat, že nakládací manévr zvládali technici na
výbornou. Já jsem vždycky tvrdil, že ten, kdo vymyslí systém, ho umí zpravidla i nejlépe využít. Prakticky jsem si nemohl lepší posádku přát. Jen kdyby ta loď byla kompletní. Otáčení Francise nepatřilo k nejrychlejším, ale Fredovi hoši si poradili a ovládali trysky bez pomoci pokročilých funkcí počítače. Takřka manuálně. Trošku to s námi házelo, ale jinak se nic zvláštního nestalo.
Všiml jsem si, jak někdo šikovný využil zbytkovou setrvačnost. Manévrovacími tryskami otočil Francise o sto osmdesát stupňů a k našemu cíli jsme docouvali. Jemnými pulzy trysek potom umístili náš hangár tak, aby trosky komplexu, v kterých se nacházelo smrtonosné zařízení, zlehka dosedly na podlahu uvnitř lodi.
Když se masa suti přibližovala ke dveřím hangáru, vypadala, že se nevejde. I když mě Fred přesvědčoval, že se vejít musí.
„A teď to musíme vyškubnout z trosek a umístit doprostřed lodi. Máme necelý den. Rád bych zařízení vypnul dřív, než se opět spustí,“ shrnul jsem náš celodenní program.
Nakoukl jsem do hangáru a technici se s tím opravdu nepárali. Zbytky betonu, které nám bránily v průchodu do zmrzačených chodeb komplexu, odstřelovali malými kusy trhaviny. Z dálky na nás koukala částečně omrzlá těla podivně zatavená do železobetonových chodeb. Při každém výbuchu se otřásla a sklepávala ze sebe kousky ledu a masa.
Jakmile se uvolnil vchod, vletěl jsem dovnitř s notebookem v podpaží a hnal se křivě ležící, popraskanou chodbou k pancéřovým dveřím, které ale nebyly zavřené. Při pokládání do hangáru se komplex zkroutil a i tyto obrovské dveře dopad prostě nevydržely. Proklouzl jsem škvírou a s baterkou v puse netrpělivě položil ruku na safírově zelené žebrování. Bylo horké. Velmi. Se syknutím jsem ucukl a dál si bolesti nevšímal. Hledal jsem port, abych zařízení vypnul co nejdříve, ale přes nástavbu jsem se k němu nemohl dostat.
„Kurva. Doprdele. Sakra!“ Hrábl jsem do změti kabelů popálenou rukou. Vypadalo to špatně. „Rukavice! Kevlarové nebo od skafandru. Rychle!“ hulákal jsem na příchozí.
Co jsem tak zběžně zahlédl, celá deska s rozhraním, které jsem navrhl, byla vypálená, port rovněž. Neměl jsem šanci se připojit. Můj diagnostický program sice fungoval, ale ovládací počítač byl něco úplně jiného. Tady s tím nic nezmůžu. Musíme vyndat alespoň hlavní jádro se zdrojem. Nesmíme ho odpojit, to by mohla být katastrofa, sumíroval jsem si myšlenky a možná občas něco řekl nahlas. Ostatní mi opatrně pomohli vysunout celé zařízení a položit ho na transportní vozík.
Uháněli jsme chodbou s vozíkem, který měl naloženo víc, než byla povolená nosnost; v zatáčkách jsme škrtali o stěny a zakopávali o povalující se materiál a nářadí, které technici nestihli odklidit. Závod s časem jako v Modrém kódu.
„Musíme to připojit do sítě,“ hulákal jsem. „Pánové, máme osmadvacet hodin, než proběhne skok. Bez proudu se tomu pod kapotu nepodívám.“
„Co odpojit baterii?“ projevil názor člen davu.
„Výborný nápad, kolego. A jste si jistý, že to opravdu chcete? V případě ztráty napájení provede zařízení skok dříve, aby předešlo svému poškození. A hned přeruším hloupé připomínky: Skok se provede s nedostatkem energie, takže s udržovacím polem menším než tato loď. Pro vojenský personál: Budeme mít opravdu velkou díru v trupu.“
Zavládlo ticho. Už jsem si začínal zvykat.
„Kdo tomu tady vlastně velí, Frede?“ Vyhledal jsem známou tvář v davu.
„No.“ Odkašlal si, jak bylo jeho zvykem. „Patrně vy. Máte to tu na povel do dokončení úkolu. Budeme vám k ruce.“
„Aha.“ Svěsil jsem ramena. Já jsem se velícím a vedoucím vždycky vysmíval. Neměl jsem rád tyhle hříčky osudu. „Tak jo. Kde máme zásuvku?“
„Tady, potom je ještě jedna o čtyřicet metrů dál touto chodbou,“ informoval mě některý z techniků.
„Díky. A ty jsi?“
„Devon.“ Všiml si mé záliby v tykání a neobtěžoval s příjmením. „Vedoucí technik pro vysokonapěťové trasy.“
„Paráda, Devone. Já jsem Tom.“ Prohlédl jsem si místo, kde jsme se nacházeli. „Prodlužku náhodou nemáte, kluci?“ Zavrtění hlavou a nesouhlasné mručení. „Tak to jsme asi v loji. Schází nám deset metrů.“ Kopl jsem vztekle do zdi. „Generátor! Říkal jsi, Frede, že tu máte záložní reaktor. Řekni mi, prosím tě, že je přenosnej,“ sepjal jsem ruce jako při modlitbě.
Řekl, že jo.
Zabralo dalších deset hodin, dostat generátor do chodby a rozpohybovat ho. Pamatuju doby, kdy atomové reaktory o podobném výkonu existovaly pouze v elektrárnách a jejich ovládání bylo občas doprovázeno menší jadernou katastrofou. Dneska jsou vcelku běžně používané. I když je pro naše účely dostačující, jeho výkon se nerovná ani jednomu promile toho, co má proudit vysokonapěťovým vedením v trupu lodi.
Osm hodin jsem se pokoušel prokousat přepálenými a spečenými vodiči rozhraní a deskami zajišťujícími napájení. Fred mi asistoval a vojandu, které jsem se ještě nezeptal na jméno, jsem tu nechal s námi. Nemělo to žádný důvod, jen jsem se cítil nějak bezpečněji a mužněji, takoví jsme holt my nerdové.
„Tady je problém. Koukej.“ Natočil jsem k Fredovi desku se spoji. „Tady, hele. Ta záložní baterie nebyla záložní baterie. Sloužila pouze k zápisu a uchování analytických dat. Při skoku se ocitlo zařízení jinde než reaktor a k jeho dokončení nemělo energii. Ten, kdo zařízení navrhl, nebyl hlupák a věděl, že ztráta energie nese fatální následky. Samo to obešlo problém a zkusilo použít baterii, jenže proud byl moc velký a tenhle odpor nevydržela. Tady.“ Ukázal jsem na vypálené místo skrz desku. „Tím pádem skok neproběhl, jelikož se vypálil procesor řídící spotřebu a distribuci.“
„To by mohl být problém.“ Fred si nadzvedl brýle a zamžoural na zařízení. „Takže záložní baterie je pravděpodobně na pokraji entropie. Kvůli vypálené desce tam nejde, kolik by mělo. Proto se nabíjí tak dlouho.“
Tentokrát jsem pokýval hlavou já. „Bojím se, že další skok nevydrží. Všiml sis těch těl, která se jakoby prolnula s chodbami komplexu? Myslím, že to bylo kvůli udržovacímu poli. Nešířilo se rovnoměrně a plynule, takže ke skoku došlo dřív, než se stabilizovalo. Proto objekty s rozdílnými hmotnostmi, a tedy i setrvačností… Prostě se rozdílně posunuly.“
„A splynuly,“ doplnila vojanda.
„Jo,“ potvrdil jsem. „To by mohl být opravdu velký problém. Musíme pole upravit, stabilizovat a taky se hodně modlit. Hele, máte tu nějakýho flanďáka? Já na modlitby nikdy nebyl, ale…“
Fred jenom zavrtěl hlavou. Dál jsme se hrabali v kabelech. S pomocí pájky, velké kreativity a hromady součástek, které budou lodi patrně scházet, se mi povedlo propojit skokové zařízení s lodí.
„Měli bychom to zařízení nějak pojmenovat, Frede.“
„Co třeba Irma?“
„Irma? Proč Irma?“
„Po mé bývalé ženě. Taky byla nepředvídatelná, a když odcházela, vzala s sebou všechno okolo sebe.“
„Tak tedy Irma.“ Zkusil jsem zařízení poplácat a zapomněl na svou popálenou ruku. Bolelo to.
Vojanda si zranění všimla, a ač jsem ji odstrkával, vytáhla z vesty obvaz i mast a alespoň mi dlaň obvázala. Bručel jsem u toho jako naštvaný sršeň, ale nakonec jsem jí byl vděčný.
Několika rychlými kroky jsem se přesunul ke konzoli a začal se probírat zmateným softwarem Irminy nadstavby.
„Vojando, sakryš, jak se vlastně jmenuješ?“
Hleděla na mě bez emocí a já jsem pochopil, že neodpoví.
„Dobře, budu ti říkat třeba Ema. Ema má maso. Máma má… Ne, Ema musí mít krabici plnou eboly a tak dále. Šup, sem s ní. Jestli se mi pole nepodaří stabilizovat, nerad bych se zhmotnil tam, kde polovina té krabice. Chci ji co nejblíže u Irmy.“
Do skoku zbývalo deset minut. Nepodařilo se mi ho zrušit. Jak jsem předpokládal a již kdysi říkal generálovi, než mě vyhodil, Irma byla k mým povelům netečná. Předpokládal jsem, že i to by sedělo na Fredovu ex. Alespoň jsem se jí pokusil nakukat, že jsme o dva stupně jinde, než ve skutečnosti jsme. Mohla by tak minout planetu, kdyby se chtěla vrátit na Zemi.
„Frede, hlášení posádce. Všichni na místa. Co nejblíže ke středu lodi, za pár minut povolím komunikaci Francise a Irmy a zapnu reaktor naplno. Trošku tím uspíšíme skok, ale jiná možnost není. Jakmile ho dokončíme, zařízení, tedy Irma, by mělo přejít do režimu spánku a začít chladnout.“
Na palubě už bylo od nabíhající Irmy pěkné vedro, teplota stoupla o dvacet stupňů. Což naštěstí ulehčilo podpoře života, nemusela tolik topit.
„Všichni, co jste okolo mě, se koukejte! Takhle Irmu uspíte.“ Ukazoval jsem, jak spustit jednoduchý skript. „Kdyby se mi něco stalo… Zpětný skok na základnu tím zablokujete, takže by mělo být dost času vše opravit a v klidu se vrátit.“
„A proč jste nevypnul i tento skok?“ zeptala se Ema s obličejem jasně naznačujícím, že si myslí, jaký jsem tupec.
„Probíhající skok nejde zrušit. Při tom prvním pokusu to sotva nakopli. A tohle je ještě ten první, nedokončený.“ Rozhlédl jsem se po okolí. „Takže jedem?“
Kdo mohl, souhlasně pokýval.
Na povel mého notebooku se reaktor rozhučel jako startující proudové letadlo. Teplota okamžitě stoupla o několik dalších stupňů.
„Francisi, tohle je Irma. Irmo, tohle je Francis. Seznamte se.“ A odklepl jsem enter.


Zaujala vás ukázka ze sci-fi knihy Na hraně apokalypsy? Nezapomeňte si zakoupit svůj výtisk ještě dnes!

Podělte se o článek s přáteli

Komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Lucie | 32 | Ostrava
Vítejte v mém malém světě plném knih,
filmů, her a různých zážitků.


Kontakt
friedelova@dragell.cz

Jsem také na


Mohlo by vás zajímat

Knižní podcast

Podcast Knižní drbárna, který natáčím společně se spisovatelkou Jitkou Ládrovou, si můžete poslechnout na Spotify nebo YouTube. Nová epizoda vás čeká každé druhé úterý.

Nejnovější díl: Co je náplní práce redaktora? A posílat rukopis do více nakladatelství? | Host: Jiří Štěpán

Podpořte mne

Již nyní zde naleznete například záznam z besedy se spisovatelkou Michaelou Merglovou nebo Terezou Matouškovou.

Čtenářský klub – společné čtení

V červnu čteme knihu Zákon Azylu od Lucie Lukačovičové, tak se neváhejte zapojit. Zakupte si knihu, e-book nebo audioknihu ještě dnes. Společné setkání proběhne na Zoomu 28. června:

  • 17:00 – debata o knize Zákon Azylu
  • 18:00 – beseda se spisovatelkou Lucií Lukačovičovou

 

| Odkaz na Zoom bude zde |
 Jak funguje čtenářský klub a co nabízí? |
 
Lucie Lukačovičová - Zákon Azylu

© 2015-2024 Dragell | friedelova@dragell.cz