Tereza Janišová - Lvářka

ROZHOVOR | Tereza Janišová o psaní a toulkách časem

Kdo by ve svém nitru alespoň jedinkrát nezatoužil cestovat časem. Spisovatelka Tereza Janišová si to nyní splnila ve svém novém knižním titulu Lvářka, kde se společně se svými čtenáři vydává do kouzelné rudolfínské Prahy. Více o své tvorbě se nám rozhodla odkrýt v dnešním rozhovoru.

Tereza Janišová s Lvářkou-na-Hradčanech, foto Michael ŠvecTereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování. Více informací naleznete na www.terezajanisova.cz.


Kde vznikla ta prvotní myšlenka, že byste mohla sepsat knihu a jaké byly vaše začátky? Je zde něco, co byste poradila všem začínajícím spisovatelům?
Prvotních myšlenek bylo vícero. Tak nějak samovolně a postupně se skládaly dohromady jako mozaika, ze které se pak vyloupnul příběh prvního dílu trilogie Erilian. Vím, že mi jednou při pohledu na pražské panorama napadlo, že je to jak výjev z fantasy filmu. Jak město, které postavili čarodějové. A že by bylo fajn do takového města zasadit nějaký příběh. Ten jsem pak vymýšlela (respektive vymýšlel se spíš sám) a psala během prokrastinačních chvilek v prváku na Fakultě architektury. Co se týče rady začínajícím spisovatelům… Ono se radí vcelku snadno. Otázkou je, jestli bude taková neadresně mířená rada někomu k něčemu. Já sama se řídím doporučením Austina Kleona (autora knihy Kraď jako umělec): Piš o tom, co tě baví.

K dnešnímu dni máte za sebou již čtyři vydané knihy, trilogii Erilian a nejnovější titul Lvářka. Změnilo se něco v průběhu času ve vašem přístupu k psaní?
Všechny moje zatím vydané knihy mají jeden společný rys – psala jsem je v době, kdy jsem se jim nemohla věnovat naplno (psaní probíhalo po kouskách, během prokrastinačních chvilek při škole a při práci). Tyhle okolnosti jsou v mém případě ale paradoxně příznivé. Když mám dojem, že psaní nemůžu věnovat tolik času, kolik bych si přála, o to víc mě to do něj nutí a motivuje vyšetřit si na něj aspoň chvilku. Můj přístup k psaní je tedy v tomto ohledu konstantní. Pokud bych se ale na tuto otázku podívala z jiného úhlu pohledu, například co se týče mojí motivace, proč vlastně tu kterou knížku zrovna píšu, určitý vývoj by tu určitě byl… První kniha (Erilian, Město čarodějů) – psána bez ambice ji publikovat, nezaobírala jsem se ničím a nikým, psala jsem jen to, co jsem v tu chvíli psát chtěla, co mě bavilo, bez ohledu na potenciální čtenáře nebo recenzenty. Druhá kniha (Erilian, Kouzla na obzoru) – tam už se mi pár recenzí a čtenářských názorů dostalo pod kůži a v některých částech příběhu jsem se možná tak trochu snažila vyhovět jejich vkusu, poučit se z některých výtek. Což může být ku prospěchu, ale stejně se nikdy nezavděčíte všem. Třetí kniha (Erilian, Střípky hvězd) – u ní jsem se asi trochu nevědomky snažila mířit na cílovku (tedy YA čtenáře) víc, než mi bylo tak úplně přirozené. Čtvrtá kniha (Lvářka) – vyšla až pět let po knize třetí. Tady jsem si už řekla, že se vrátím k onomu prvotnímu nadšení a radosti ze samotného psaní. Psala jsem ji především pro sebe, myšlenky na cílovku a recenzenty jsem hodila za hlavu, psala jsem takovou knihu, kterou bych si sama chtěla přečíst.

Uvedení románu Lvářka, foto Michal Kára

Máte nějaké pravidelné psací rituály?
Nikterak ortodoxní. Píše se mi lépe spíš ráno a během dne než večer a v noci. Nicméně si moc nevybírám a píšu, když mám zrovna čas, chuť a potřebný zápal. Občas pomáhá zelený čaj nebo jiný inspirativní nápoj.

Nyní ale obraťme pozornost na knihu Lvářka, která je romantickým příběhem, do kterého jste zakombinovala motiv cestování časem. Jak vás tento prvek napadnul?
Časovky mě bavily od dětství. V literatuře i ve filmu. Jednou z mých srdcovek tohoto žánru je filmová trilogie Návrat do budoucnosti.

Jelikož v knize cestujeme časem, je fakt, že se musíme podívat do jiné doby a vy jste si vybrala rudolfínskou Prahu. Co vás k této volbě vedlo?
Tahle část naší historie mi byla vždycky sympatická. Doba, kdy se Praha stala centrem kultury, umění, vědy, křižovatkou vlivů několika různých náboženství. Doba, ve které vznikla nejedna místní legenda probouzející zvědavost a inspiraci. Rudolfínská doba se stala dobrou živnou půdou pro příběh částečně založený na skutečnosti, částečně na mýtech, částečně na mé vlastní imaginaci.

Když se ohlédnete za svým psaním titulu Lvářka, kterou situaci z knihy jste si při psaní nejvíce užívala? A je zde naopak nějaká situace, která se Vám vymkla z rukou, a hrdinové se to rozhodli vyřešit po svém?
Těžko říct. Psaní Lvářky jsem si užívala jako celek, od první do poslední stránky. Hodně mě bavil například Vavřínčin první let letadlem, reálie císařského zvěřince nebo návštěva domácnosti rabiho Löwa. Nicméně jedna poměrně podstatná část příběhu se do knihy dostala tak trochu neplánovaně a samovolně, když už jsem měla hotové asi dvě třetiny rukopisu. Jsem za to ráda, protože bez ní by byl děj o dost plošší.

Lvářka, foto Michael Švec

Vaši knihu doplňují nádherné ilustrace. Kde padla ta původní myšlenka, že by kniha měla být ilustrovaná a jak jste přišla na ilustrátorku Barboru Kyškovou? Jak vaše spolupráce probíhala a dopadlo vše podle vašich představ?
S Bárou Kyškovou se znám už leta a její ilustrace jsem vždy zbožňovala. Jako po umění lačnící teenager jsem kdysi navštěvovala její výtvarné kurzy, na kterých mě Bára připravovala k talentovkám na výtvarný gympl. Doma jsem tehdy měla Tajemství třináctého nástupiště, Ostrov tet i další Bárou ilustrované knížky, kterými jsem nadšeně listovala a kochala se kouzelným kresbami. Když jsem psala Lvářku, představovala jsem si ten příběh nakreslený Bářinou rukou. Výtvarná škola Orphenica na Hradčanech, kde Bára učí, totiž hraje ve Lvářce poměrně podstatnou roli. A sama Bára se v příběhu (byť pod jiným jménem) taky mihne. Tu knihu nemohl ilustrovat nikdo jiný než ona. Spolupráce to byla (alespoň z toho mého a snad i z Bářina pohledu) moc příjemná. Bára kreslí všechny ilustrace ručně, takže tu není moc prostoru na pozdější zasahování autora. Na začátku jsem jí samozřejmě popsala svou přibližnou představu, co se týče obálky a vnitřních ilustrací. Bára ale většinu kreseb stejně nakonec pojala po svém a jsem za to ráda.

Ráda bych se zeptala – a určitě nejsem jediná – zda v aktuální chvíli pracujete na další knize? Bude se jednat o pokračování Lvářky a zvažujete její pokračování do budoucna? Nebo si pro nás připravujete titul ze zcela nového prostředí?
Myslím, že Lvářka zůstane jen jedna. Nepsala jsem ji s tím, že by na ni měla navazovat další kniha. Když by se ale třeba někdy vyloupnul nějaký fajn nápad na pokračování, určitě bych ho nezavrhla jen proto, že to původně nebylo v plánu. Právě mám rozpracováno několik příběhů. Všechny jsou ale zatím ve fázi sestavování hrubé kostry. Uvidíme, který z nich získá nějakou ucelenější podobu jako první.

Na svém webu uvádíte, že jste nadšená cestovatelka. Jaké je vaše nejoblíbenější místo, které jste zatím navštívila, a promítne/ promítá se v některé z vašich knih?
Dřív bych asi řekla, že mým nejoblíbenějším navštíveným místem je Londýn. Pak jsem tam ale nějakou dobu žila a zažila tohle město v jeho pravé, neturistické podobě. Velké lidské mraveniště, které se s nikým moc nemazlí. Nikdykde Neila Gaimana jsem najednou viděla v úplně novém, realističtějším světle. I tak mám na Londýn fajn vzpomínky a určitě mi nejednou během psaní posloužil jako zdroj inspirace. Před pár lety mi učaroval Izrael. Procestovala jsem tu zemi od severu k jihu a je to úžasné místo. Jiný vesmír plný barev, vůní a historie. Určitě bych ho ráda zakomponovala do některé z mých dalších knih.

Uvedení románu Lvářka s Bárou hrzánovou, foto Michal Kára

Kdybyste měla možnost cestovat časem, do jaké doby byste se podívala?
Při psaní Lvářky jsem se tak trochu podívala do rudolfínské doby. Lákala by mě ale taky třeba první republika nebo Izraelské království za doby vlády krále Šalomouna.

Je zde něco, co byste závěrem chtěla čtenářům vzkázat?
Třeba že se můžou těšit na tři nové audioknihy, které by měly vyjít tento rok – druhý a třetí díl trilogie Erilian na jaře (první díl vyšel už před pár lety), a na podzim pak audiokniha Lvářka, kterou načte Bára Hrzánová.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další tvorbě.
Díky i Vám!


Nezapomeňte pokračovat na recenzi knihy Lvářka.


  • Za poskytnutí fotografií doplňujících rozhovor děkuji Tereze Janišové, autoři fotografií: Michal Kára, Michael Švec.

1 Komentář
  1. Martin
    Martin says:

    Pěkný rozhovor. Taky si myslím, že další pokračování Lvářky je zbytečné. Ten jejich příběh je teď uzavřený a neumím si představit nějaké nenásilné obnovení. Těším se na audioknihy – jak Lvářku tak pokračování Erilianu. A jsem zvědavý na další knihu. :)

    Odpovědět

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *