Ačkoliv mezi českými spisovateli nyní panuje obliba ve slovanské mytologii, autorka Tereza Kadečková se nebála pustit do trochu jiných vod. V jejím nejnovějším počinu Ve větvích Yggdrasilu si pohrála se severskou mytologií a vy se dnes můžete začíst do ukázky z této připravované knihy.
Tereza Kadečková – Ve větvích Yggdrasilu
Nakladatelství: Golden Dog
Rok vydání: 2023
Počet stran: 252
Vazba: měkká
Agátin život se konečně srovnal. Má kde bydlet, stabilní práci, pár kamarádů. Po letech problémů se všechno zdá skvělé.
Než se ztratí v lese.
Než se ji kamarád pokusí zastřelit.
A než taxíkem srazí severského boha.
Kniha vyjde 22. ledna 2023 u nakladatelství Golden Dog.
Ukázka z knihy Ve větvích Yggdrasilu
Cestu už nemohly najít ani reflektory auta. Betonovou silnici nejdřív nahradila vyjetá lesní cesta a po kilometru i tu pohltila tráva a rašící stromky. Taxík kodrcal dopředu šnečím tempem a pod koly praskaly větve. Do podvozku občas narazil kámen a Agáta pokaždé málem vyletěla z kůže. Neměla tyhle trasy ráda. Stará oktávka držela pohromadě jen silou vůle a s každým drcnutím hrozilo, že se rozsype. Jestli tu píchne, zapadne do bláta nebo auto úplně odrovná a už se odsud nikdy nedostane. Ztracená v lese, kilometry od civilizace, musela by jít pěšky a z neznáma by se nevymotala až do noci.
„Seš si jistej, že je to tudy?“ zeptala se znovu.
Jindra na sedadle spolujezdce sebou škubl, jako by ho její hlas vytrhl z hlubokého spánku, i když jeho hnědé oči stále zíraly dopředu. Agáta se ušklíbla. Dnes byl roztěkaný víc než obvykle. Do telefonu jí koktal, a než ho nabrala, naházel na chodník pět špačků cigaret. Znala ho pár let, seznámili se v klubu ve městě. Agáta si tehdy snažila přivydělat a Jindra byl součást partičky, ke které se přifařila. Už tehdy ho zařadila mezi ty divné kamarády, které sice máte rádi, ale stačí vám vidět je jednou za rok nebo dva. Měl odstáté uši, mastné vlasy nalepené na čele, a když vyprávěl příběhy, vždycky to bral oklikou a všechny nudil k smrti. Na střední by ho nazvala trapákem, teď by řekla, že je zvláštní a nervózní kolem ženských.
„Jo, určitě. Hájovna musí být za rohem. Sváťa říkal, když jsem ho v sobotu potkal… Nebo v neděli? Asi v neděli, protože jsem šel do obchodu pro mlíko, protože–“
„Dost,“ zarazila ho Agáta. Věděla, co se stane, když Jindra začne vykládat. Nedostane se ke konci myšlenky, dokud nepopíše všechny detaily, které k ní vedly. „Určitě tam dojedeme.“
Křečovitě se usmál. Nikdy se nesmál tak, aby ukázal křivé zuby. Agáta s ním soucítila, taky ještě celkem nedávno neukazovala, co má v puse. Naštěstí teď už měla na zubaře, s novým korunkami se nemusela bát, že vyděsí všechny zákazníky.
Jindra bubnoval prsty o palubní desku. Znali se spolu moc dlouho na to, aby byl nervózní z ní, jen protože má prsa. Je mu trapně a určitě jen nechce přiznat, že je ztratil.
„Za tohle mi dlužíš pořádný dýško,“ pokusila se odlehčit situaci a zamžourala mezi stromy. Stmívalo se. Tohle taky neměla ráda – i za světla viděla mizerně, protože stále zapomínala brýle na nočním stolku. Když slunce zmizelo za stromy a stíny se prodloužily, začaly na ni hrát triky. V šeru se musela soustředit, nalepená na volant civěla pod kola, aby nezapadla do příkopu. Jednou se takhle vybourá a policajtům bude muset vysvětlovat, že není neschopná, jen slepá jako patrona.
„Neblbni, vezu se s tebou, protože jsi levná,“ ohradil se Jindra tónem, který ji málem urazil. Nechala to být.
„To je přátelská sleva, ještě chvíli budeme bloudit a ten taxametr zapnu. Fakt, kdo chodí pařit doprostřed lesa? Máš divný kámoše.“
„Říkal jsem ti, že Sváťa má strejdu myslivce. Nebo dědu? Možná to byl bratranec. Ale až tu hájovnu uvidíš, tak se mi pěkně omluvíš,“ usmál se Jindra, ale stále poklepával na desku v nepravidelném rytmu. Vyhlédl z okýnka. „Zastav,“ řekl po chvíli.
„Ztratil jsi nás, že jo?“
„Prostě zastav.“
Agáta sešlápla brzdu. Uprostřed lesa a s Jindrou. Fakt super. Co teď? Zůstanou tu trčet? Nemá se ani pořádně kde otočit, za pár minut neuvidí na krok. Březnové noci jsou chladné, ale nemůže nechat motor jet až do rána. Baterka to neutáhne. A do toho se mezi stromy určitě skrývá nějaký sériový vrah. Hororové scénáře se jí promítaly v hlavě. Neděsily ji, jen by jí hrozně znepříjemnily noc. Kruci, to aby rozdělala…
… táborák Lokiho příjemně hřál na holé kůži. Oblečení se sušilo vedle něj na skalce a bůh lsti s úsměvem obíral poslední pečené stehno. Skrytý mezi stromy a skálami čas od času vzhlédl k nebi a uchechtl se. Nesledovaly ho žádné pátravé oči, po obloze nepřelétl ani ptáček. Zvířata jsou rozumná, když ucítí vůni pečeného masa, stáhnou se. Loki se usmíval. Zjizvené rty dávaly úsměvu zlověstný nádech, ale Loki se v tuhle chvíli cítil opravdu šťastný. Stromy kolem něj šuměly a jemu zněly, jako by slavily s ním.
Protože on, Loki, bůh lží, přetvářky a zábavy, on stvořil ten nejlepší fór. Vtip ještě větší, než když tehdy oblékl Thóra do svatebních šatů. Tentokrát se překonal a u každého uchechtnutí hrozilo, že se zlomí v pase v hysterickém smíchu.
Dokonalé.
A k tomu všemu porazil osud!
Olízl si omastek z prstů a odhodil kostičku na hromádku ostatků a černého peří. Trčely z ní pařáty a dva zobáky. Lokiho žaludek při tom pohledu zakručel a stáhl se. Ani svačinka ze dvou havranů ho neuklidnila. Maso teď plavalo v rozbouřeném oceánu uprostřed jeho břicha. Loki si ukousl velké sousto, ale nehodlal ho teď vrátit. Pořádně se napil.
Zabublalo mu v břiše a žáha ho pálila, jak se žaludeční šťávy pokusily neúspěšně vyšplhat do jeho krku.
„Nikam,“ poručil s rukou na pupku. Postavil se a udělal pár nejistých kroků kolem ohniště. Kůži už měl suchou, rusé dlouhé vlasy ještě vlhké. Když prchal musel se přebrodit řekou. Neodvážil se proměnit v rybu, protože netušil, co by na to řeklo jeho zažívání. Na podobná dobrodružství nebyl stavěný, ale jednou se obětoval smyslu pro humor, tak musel přežít i nepříjemné cestování.
I přes pečené maso a pivo pořád cítil pachuť vzadu na jazyku. Jako by spolkl ještě živého a mrskajícího se slimáka. Zaklesl se mu v krku a pak pomalu klouzal dolů a s každým douškem piva nebo kouskem masa putoval níž a níž, než se mu zakousl do žaludku.
Loki se předklonil v křeči a zasyčel přes zaťaté zuby. Nesnášel bolest, ale prohru ještě víc. Prodýchal se, měl ještě zkušenosti z doby, kdy na Midgardu rodil jedno dítě za druhým. Bolest pomalu odezněla. Doufal, že napořád. Za chvíli se bude muset dát na cestu, dědek tohle nenechá jen tak.
Když se oblékal, uslyšel šustnutí listí a vlčí vrčení.
„Loki!“ Šedivý muž s páskou přes oko se k němu blížil mílovými kroky.
Loki mu hravě zamával a dal se na útěk.
Teď na palubní desku ťukala Agáta. Jindra vylezl z auta, aby se rozhlédl, ale místo toho chodil tam a zpátky mezi dvěma borovicemi a něco si mumlal. Vždycky se na chvíli objevil v reflektoru auta, zmizel do tmy a znovu se objevil na cestě zpátky. V téhle tmě nemohl nic vidět, takže Agáta hádala, že se snaží přijít na způsob, jak se jí omluvit a úplně se u toho neztrapnit.
Neměla ho poslouchat. Celou dobu se chová divně a pak je dostane doprostřed ničeho. Agáta naposledy otráveně přepnula písničku na mobilu, a když ji ani ta neuspokojila, vytrhla si sluchátka a vystoupila.
„Vykašli se na to, vezmu tě zpátky do města,“ houkla na Jindru.
Zastavil se v půl otočce u borovice vpravo, ale na Agátu se nepodíval.
„Jindro, já se nezlobím, fakt. Najdu nějaký místo, kde se otočím bez toho, abych píchla a vrátíme se.“
Došla před auto a zarazila se. Jindra k ní otočil tvář a něco v jeho výrazu ji vylekalo. V záři reflektoru byl nepřirozeně bledý, stažený v křeči. Jeho postoj se k němu vůbec nehodil, proplétal prsty a působil jako páťák, kterého načapali kouřit na záchodě. Od krku dolů to byl Jindra, od krku nahoru by přešla na druhý chodník, kdyby ho v noci potkala.
„Já ti chci něco říct…“ začal a stíny mu přelétly po tváři.
„Můžeš mi to říct v autě na cestě domů.“
„Prosím, nepřerušuj mě,“ požádal, oči stále zapíchnuté do tmy mezi stromy. Nepřerušovat Jindru mohlo taky znamenat stát tu dvě hodiny, ale Agáta mu unaveně pokynula, tak pokračoval. „Agáto, já jsem dlouho přemýšlel a říkal jsem si, že bude nejlepší, když to udělám, než abych na to jen myslel. Protože jsem viděl, jak Sváťa–“
„K věci, Jindro.“
„Říkal jsem, ať mě nepřerušuješ!“ štěkl podrážděně. Odpovědělo mu zapískání naštvané sojky. Zavrtěl hlavou. „Prostě si myslím, že jsi krásná. Fakt. A zamiloval jsem se do tebe už v tom klubu, ale… to už je dávno a… prostě jsem ti to chtěl říct v soukromí a tak.“
Agáta nevěděla, jestli se smát, nebo rozčílit. „Tys mě vytáhl doprostřed lesa, abys mi vyznal lásku?“
„Jo. Budu se o tebe starat a udělám pro tebe všechno. Budeš si žít jako královna a budu tě respektovat a milovat. Agáto, jsi to jediný, co v životě potřebuju, já klidně přestanu i kouřit.“
Agáta si promnula kořen nosu a zasmála se. „Jindro, nebuď pitomec. Vždyť víš, že mě chlapi nezajímaj.“
„Já to změním!“
„Zapomeň na to,“ zavrčela. „Zalez do auta, jedeme zpátky.“
Jindrovy rysy změkly. Zklamaně sáhl do bundy.
„Hej… neblbni.“ Agáta udělala krok zpátky a srdce jí poskočilo. Namířil na ni starou pistolí.
Jestliže vás ukázka zaujala, zakupte si knihu Ve větvích Yggdrasilu ještě dnes.
