UKÁZKA Z KNIHY | Prázdnota

Poté, co nám série Píseň oceli a beseda se spisovatelkou Michaelou Merglovou toliko učarovala ve čtenářském klubu, jsme se rozhodli společně pustit do jejího nejnovějšího díla – sci-fi Prázdnota. Pokud ještě váháte, zda se k nám se čtením připojit, nakoukněte do ukázky z knihy níže.

Michaela Merglová – Prázdnota
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2023
Počet stran: 392
Vazba: měkká

Každý v Metropoli Evropa má v sobě prázdnotu, kterou se snaží zaplnit. Někdo bojem s bezprávím jako bývalý policajt Richter, někdo hraním her jako streamerka Cilka. A někdo službou jiným. Rebeka vždycky chtěla pomáhat lidem a její vrozená schopnost vidět cizí démony a číst v myšlenkách ji k tomu předurčila. Jenže hledání Asiatky s modrým pruhem ve vlasech probudí věci, co zahýbou celým městem. V neonové Metropoli poteče krev. Hodně krve…

Knihu čteme v květnu v rámci společného čtení našeho Čtenářského klubu. Nevíte, co číst? Hledáte lidi, se kterými byste si rádi popovídali o knihách? Přidejte se k nám!

Ukázka z knihy Prázdnota

Muž stojící v kuchyni měl protáhlý obličej s neupravenou bradkou a hlubokými vráskami. Na hlavě mu seděl kožený klobouk a zpod jeho krempy se na trojici dívek dívaly tmavé oči. Na první pohled nevypadaly zle, naopak, působily laskavě a přívětivě.
Cilka vyjekla. „To není Addison!“ zkonstatovala očividné.
„Kdo jste?!“ štěkla Frey polekaně.
Nemusela se ptát. Rebeka to už věděla.
Černý kouř se vypínal z jeho těla jako křídla, štiplavě páchl střelným prachem a krví a zaplňoval celou místnost. Oči na ni shlížely z tváře rozežrané kouřem, z rudých skvrn na rukou stoupala pára.
Popravčí.
Tohle byl popravčí.
„Přišel jsem za Alex Adamski,“ řekl.
Rebece se stáhlo hrdlo a v hlavě se jí rozezněl Cilčin bezstarostný hlas.
„Víš, že kdybys umřela, nejspíš si toho nikdo ani nevšimne?“
„Kdo jste?! Vypadněte, než zavolám policii!“ zaječela Frey.
Mužův pohled se k ní přesunul, pomalu, skoro až líně, jako by se díval na hmyz, který ho obtěžuje, předtím než ho sežehne zapáleným sprejem.
Zajel prsty do kapsy dlouhého kabátu.
Pach střelného prachu a krve.
Krve…
Rebeka vyskočila na nohy. „Ne! Prosím!“ Ani jedna z jejích kamarádek netušila, co se děje, nechápaly, jaké nebezpečí jim právě vešlo do bytu. Cítila, jak se třese, a chtělo to všechnu odvahu, kterou v sobě dokázala najít, aby pokorně řekla: „Půjdu… půjdu s vámi ven, ano?“
Odtrhl pohled od Frey. Slabý úsměv prozradil, že právě dosáhl svého. Našel ji, aniž se musel vyptávat víc.
Vytáhl ruku z kapsy. V prstech svíral malou šestistěnnou kostku. Přesunul si ji do dlaně a sotva znatelně kývl.
Víc se nepohnul a čekal, jen jeho oči klouzaly z jedné ženy na druhou, tik, tak, tik, tak, sem a tam, sem a tam, jako ostří meče.
Rebeka ale věděla, že ho musí dostat pryč z bytu, pryč od Cilky, aby jí neublížil. Udělala krok kupředu, ale někdo ji chytil za rukáv. Sklonila pohled. Cilka měla tváře pořád zrůžovělé vypitou tequilou, přesto však chápala nadmíru rychle, že tady něco nehraje. „Bubu, co to děláš?!“
Rebeka se donutila k úsměvu, rty měla hrůzou jako ochrnuté. „Zase se vrátím,“ vydechla.
Cilka ale nepustila. „Ale ty přece nejsi Alex Adamski, kdo je ten chlap?“
Rebeka se dál křečovitě usmívala. Srdce jí divoce tlouklo. „Neboj, hned jsem zpátky, jen si to vyjasníme. Zůstaňte tu,“ šeptla tak povzbudivě, jak jen to šlo, a i když v ní všechno křičelo, vymanila se z jejího sevření a vstoupila do kuchyně.
Muž neřekl ani slovo, trpělivě čekal. Když míjela stůl, sklouzla pohledem po fotografii na něm.
Bylo tohle ono? Proto přišel? Kvůli náhodné fotografii? Nebo proto, že se vyptávala v masážním salónu?
Měla bych něco udělat. Mohla bych vzít z linky nůž, mohla bych mu podkopnout nohy, vrhnout se na něj, ve třech ho utlučeme…
Ne.
Ne, je to nebezpečné.
Nevím, co se děje, ale způsobila jsem to já. Jenom já.
Musím ho dostat pryč od ostatních.
Došla do chodby, aby se obula. Lucifer zaprskal a zmizel v koupelně.
Mechanicky si nazula lodičky. Srdce jí bušilo a každý pohyb jí připadal strašlivě zdlouhavý.
„Bubu?!“ Cilčin hlas z pokoje zněl naléhavě, ale spolubydlící ani její kamarádka ji naštěstí nenásledovaly.
Mlč už prosím, mlč. Nic neříkej. Nikam nechoď. Zůstaň v bezpečí. Nechci, aby se vám něco stalo.
Muž stál přímo za ní, zpoza krempy svého klobouku ji poklidně sledoval.
Nehýbal se, ale jeho přízrak jí útočil na smysly – černý kouř se o ni otíral a pálil na kůži, v nose ji dráždil pach zbraní a krve, a jakmile se pokusila dotknout jeho mysli, zatočila se jí hlava.
Připadala si jako kolouch v záři reflektorů.
Se skloněnou hlavou otevřela dveře od bytu a vyšla ven. Podpatky bot zaklepaly v chodbě. Sestupovala po schodech a cítila se těžce a prázdně.
Musím něco udělat.
Pod rukou jí skončilo zábradlí. Poslední schod. Vchodové dveře.
Zaklepat na paní Ho? Zaječet? Utíkat?
Ne. Příliš blízko do bytu. Příliš nebezpečné.
Musím počkat.
Zjistit víc.
Otevřela. Dveře byly těžké, ruce se jí třásly.
Studený vzduch noci, hukot města.
„Vpravo,“ pobídl ji.
Poslechla.
„Kdo jste?“ zeptala se tiše.
Neodpověděl. „Mlč a jdi,“ řekl jen.
Třásla se. Před očima viděla jen Cilčinu vyděšenou, nechápavou tvář a k tomu cítila v chřípí dráždivý pach čerstvé krve. A tak následovala instrukce toho muže za sebou, jako by neměla jinou možnost.
Možná ji skutečně neměla.
„Zastav.“
Polkla. A v té chvíli se jí zmocnilo temné, děsivé poznání, cítila to celou dobu, směřovala k tomu, a přece…
Zabije mě.
Musím něco udělat. I tomu ožralovi v metru jsem zvládla utéct, no tak, přemýšlej, nezamrzni, mysli! Nenech se vyděsit, dělej něco, reaguj, přemýšlej…
„Zastav!“ přikázal ostřeji.
Roztřeseně poslechla. Stála v jedné ze slepých uliček vedoucích na zpustlý dvorek obehnaný rezavým pletivem, kolem zuřivě bujely pámelníky a hloh, ve vzduchu se držel pach staré moči, tlející trávy a špíny.
Jsem empat, dokážu proniknout cizí myslí, dokážu víc než jiní lidé!
„Otoč se.“
Udělala to.
Muž měl kolem sebe černá křídla, z rukou mu odkapávala kouřová krev a tvář byla přízračnou obludou pokroucená a rozežraná jako po zásahu kyselinou.
Nedokázala se skrz to ani přiblížit. Černá hranice hnusu a hrůzy naleptávala ji samotnou, jakmile se jí pokusila dotknout.
„Řekni mi, kde jsou ostatní, a bude to rychlé,“ vyzval ji.
Zamrkala. „O -ostatní?“
Nespokojeně zavrčel. Cvaknutí kohoutku ji přimělo upřít pohled na jeho pravačku, v níž svíral glock.
Zachvěla se.
„Řekni mi, kde se schovávají ty zbylé dvě krysy z tiskárny,“ ozval se znovu, netrpělivěji.
„Z tiskárny? Z jaké tiskárny?“ Hlas jí přeskočil panikou.
Přimhouřil oči. Černá křídla kolem něj se vzepjala jako rozšiřující se olejová skvrna. „Řekneš mi, kde jsou, nebo se vrátím do toho bytu za těma dvěma, které jsem tam nechal, a začnu tou malou s fialovými vlasy. To chceš?“
„Ne,“ řekla a snažila se, aby zněla co nejklidněji. „Ale nevím, co chcete. Přísahám. Je tohle celé kvůli té fotografii?“
„Fotografii?“
„Z deníku Mun Sang.“
V jeho očích se zaleskl zájem. Černota kolem něj se zatřepotala a lehce stáhla. „Kde je její deník?“ zeptal se pak docela jiným tónem.
„Přišel si pro něj muž. Blonďák, džíny, vysoký… Neřekl mi jméno, jen mi zaplatil za sezení a odešel.“
„A ta fotografie?“
„Vypadla z něj a já si ji nechala. Byla jsem na ní já před pár lety se Sang. Jen jsem chtěla zjistit, proč si na ni nevzpomínám.“
Náhlý vědoucný úsměv na jeho tváři se jí ani trochu nelíbil. „Už chápu,“ řekl najednou a dlouze se nadechl. „Taková ztráta času…“ Natáhl k ní levici. V jeho dlani se zaleskla bílá kostka. „Hoď,“ vyzval ji hlasem, který nepřipouštěl neposlušnost.
Roztřeseně k ní natáhla ruku.
Bříšky se dotkla jeho prstů.

Jestliže vás ukázka zaujala, pořiďte si knihu Prázdnota ještě dnes!