O’Malleyovi jsou starý a vážený rod, který si hýčká rodinnou knihu. Do té někteří předci zapisovali příběhy a historky. Některé z nich smyšlené, ale jiné jako střípek vlastní minulosti. Jenže kde je skrytá ona pravda o minulosti O’Malleyových? A je opravdu nutné dodržovat prazvláštní zvyky předků pro uchování bohatství rodu?
A. G. Slatter – Pláč zavržených předků
Nakladatelství: Ocelot
Rok vydání: 2022
Počet stran: 328
Vazba: pevná s přebalem
Před dávnými časy rodina Miren O’Malleyové prosperovala díky dohodě uzavřené s mořskými lidmi: ochrana jejich lodí výměnou za jedno dítě z každé generace. Rodina však mnoho let nebyla schopna svou část dohody dodržet a postupně upadala. Mirenina babička je pevně rozhodnutá slávu rodiny obnovit i za cenu Mireniny svobody.
Okouzlující příběh o temných rodinných tajemstvích, magii a čarodějnicích, o mýtických a mořských bytostech, o silných ženách a o mužích, kteří se je snaží ovládnout.
Kniha vyšla v květnu 2022 u nakladatelství Ocelot.
Ukázka z knihy Pláč zavržených předků
KAPITOLA 5
Cesta ze Skřetího mysu do Čarovody je plná výmolů, ale babička, uvelebená v koutku, usíná hned, jak se nám Maura a Malachi ztratí z očí. Je jasné, že plánuje být vzhůru dlouho do noci a chce na to být dobře připravená. Pod očima má ale kruhy, kůži povislou, jako by se kompletně uvolnila z lícních kostí, koutky úst svěšené. Kočárem se ozývá jemné chrápání.
Trochu jí závidím, že je schopná usnout na povel. Sama se otočím k oknu a pozoruju ubíhající krajinu. Cesta je sice položená dost vysoko, ale za špatného počasí ji stejně zaplavuje voda. Dnes je však sucho a žádná děsivá bouře se na obzoru neukazuje. Kolem nás se rozkládají hlavně blata porostlá hustými trsy vysoké ostřice, v záplavě zeleně se místy objevují také fialové květy limonek, které se ve větru pohupují jako nějaké vysoké štíhlé tanečnice. Je to jediná rostlina, které se tu daří, jiným druhům slaný mořský vzduch nesvědčí. V takovém prostředí přežijí jen druhy zvláštní a silné. Za dávných časů místní ženy tuto rostlinu sbíraly, česaly z ní vlákna a z nich pak tkaly látku a šily oblečení. Prosté šaty z rostlinného vlákna nosívali i O’Malleyovi, než zbohatli a mohli si dovolit pravé hedvábí. Časem dokonce žádali, aby ani jejich služebnictvo nenosilo věci z mořského vlákna, a všem na Skřetím mysu, tedy pachtýřům, služkám i komorným, darovali oblečení ušité z pořádné látky. U nás měli i ti nejchudší vypadat jako něco víc. Bývaly to dobré časy, než se karty obrátily.
Sem tam v trávě zahlédnu i nafouknuté tělo, kterému pod kůží prosvítají pavučiny tmavě zelených cév plných mrtvé krve. Nejsou to duchové, tyhle bytosti mají stále svá fyzická těla. Jsou to živé kadávry, bytosti, které po smrti nenašly klid. Obvykle se zdržují na hřbitovech a číhají na ty, kdo si nedávají pozor, říkala Maura, ale tyhle… se utopily a moře je vyplavilo na břeh, kde se probudily, i když neměly. Po okolí se moc netoulají, zdržují se tam, kde se probraly, protože mysl jim už neslouží. Což je štěstí, protože kdoví, co by se stalo, kdyby přišly domů a děsily osoby, které je za života milovaly? Církevní psi tvrdí, že živé kadávry nemají ani kousek duše, ovšem co jiného by je udržovalo při tom životě-neživotě?
Nebojím se jich. Kočárů a koní si nevšímají (koní se bojí – Malachi říkal, že když byl mladý, tak viděl, jak tažný kůň jednoho živého kadávra rozkopal na kusy). Zaútočí, jen když se k nim člověk přiblíží na dosah, třeba když kolem nich někdo nevědomky přejde. Stát se to tedy může, takže blatům se prozíravě vyhýbám. Občas mě napadne, jestli se některý za života nejmenoval O’Malley.
Je mi jich vlastně docela líto. Vypadá to, že si jich všiml i vozka, protože cítím, jak trhl otěžemi a slyším ostrý povel. Najednou jako bychom se vznášeli, traviny splývají v jednu šmouhu a oblaka nad hlavou letí, jako by se země točila na obrtlíku. Zpomalíme až u lesa.
Stromy rostou jeden vedle druhého, větve z obou stran se nad silnicí dotýkají a vytvářejí jakousi zelenou klenbu. Tady už je čeho se bát, probleskne mi hlavou, zlatá blata. V lese může člověk narazit na bandity a ženichy s ukradenými nevěstami, na vlky čtyřnohé i dvounohé, na trolí doupata, na jinochy se žlutýma očima, kravím ocasem a dutými hřbety, na tančící divoženky s parožím, na medvědy, kteří se v noci proměňují v jiné bytosti, i na skřety zrozené z šera a zášti, kteří člověka doprovodí až domů a nedají mu spát. Vozka se tady ale očividně cítí víc v bezpečí. Možná proto, že vzadu sedí dva po zuby ozbrojení lokajové a na kozlíku vedle něj statný mládenec s pořádným obuškem v ruce. Možná to tu nezná natolik dobře, aby se bál. Ten zcela určitě nevyrůstal s příběhy naší Maury o všech těch bytostech, které si na člověka brousí zuby hned, jak slunce zajde za obzor.
Najednou si vzpomenu na dopisy a strčím ruku do kapsy. Nejsou tam, nechala jsem je vlastně doma, pod matrací ve své ložnici. Jejich nepřítomnost cítím jako čerstvou jizvu, ale vím, že je to jen moje neukojená zvědavost.
K svému údivu po chvíli usínám také.
Jestliže vás ukázka zaujala, zakupte si knihu ještě dnes. Pokud stále váháte, přečtěte si recenzi knihy Pláč zavržených předků.
