Už jste slyšeli o tom, že v historii existovali pojídačky hříchů? Bylo to především v středověké Británii, kdy tyto ženy pozřením jídla u lůžka nebožtíka jej zbavovali hříchů. A právě na tomto historickém prvku přivádí na svět svůj fantasy příběh Megan Campisiová.
Megan Campisiová – Pojídačka hříchů
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2021
Počet stran: 327
Vazba: pevná s přebalem
Říká se, že existují jen dva druhy příběhů: muž se vydává na cestu a do města přijíždí cizinec. Je však ještě třetí: žena poruší pravidla.
Čtrnáctiletá May je zatčena za krádež a brzy se dozví rozsudek: stane se pojídačkou hříchů. Jednou z nenáviděných žen, které musejí vyslechnout zpověď umírajících, během pohřebního rituálu sníst jídla symbolizující hříchy a odcházejícím duším tak umožnit vstup do nebe. Samy však zůstávají poskvrněny cizími proviněními a jsou odsouzeny k životu na okraji.
Nově nabytá identita už navždy němé a pro společnost raději neviditelné pojídačky však May otevírá jiné dveře. Když začnou za podivných okolností umírat královniny komorné a ona musí z rakví sníst hříchy, které mrtvé nespáchaly, rozhodne se May pátrat po tom, proč musely ženy zemřít a kdo si jejich smrt přál.
Pojídačka hříchů nabízí poutavý příběh o zradě a lsti, o smrtelném tajemství a mlčení, o ženách mocných i společensky vyloučených, o moci, ale také o zvláštní svobodě, které se těší vyděděnec bez jakékoliv naděje na spásu.
Kniha vyšla v únoru 2021 u nakladatelství HostBrno.cz.
Úryvek z knihy Pojídačka hříchů
Kapitola 1. Pečený Holub
Chleba pod mým šátkem je ještě teplý a přes kůrku je cítit, jak mi tluče srdce. Běžím, jak nejrychleji můžu, podél příkopu u cesty.
Před očima se mi mihne rozevřená hnědá nozdra, z níž se line horký koňský dech.
„Uhni z cesty,“ křičí vozka, který vyjíždí z boční uličky a pobízí kobylu, aby se dala rušnou hlavní ulicí. Ta pohazuje hlavou ze strany na stranu a udidlo se jí pod žlutými zuby prohýbá. Cestu mám zatarasenou.
Jsem moc nápadná, nadávám si a drápu se ze škarpy na silnici. Přitisknu si kořist do mezery mezi ňadry a vyrazím kolem vzpouzejícího se koně a vozu se senem.
„Jo! To je ona!“ zaječí pekař. Neodvažuju se otočit, jen se rozběhnu. Zabočím do úzké uličky. Na křižovatce se rozhlédnu na jednu stranu, zaváhám a vydám se na druhou, minu stáj a kovárnu. Ale pekařův syn, který je mi v patách, neváhá. Popadne mě za krk a srazí k zemi. Tváří se zabořím do bahna. Otevřenými dveřmi do kovárny vidím kovářovy boty. Jak jsem běžela, sotva popadám dech. Vezmu chleba do obou rukou a zahryznu se do kůrky. To už se rovnou můžu najíst, napadne mě. Jestli mám jít do vězení, tak aspoň s plným břichem.
—
May Owensová. Žalářník volá, abych vyšla z cely. A taky ostatní holky, které dorazily tentýž týden jako já. Celkem je nás dvacet. Tři, které utekly ze svých domovů v jiných městech a tady nemají příbuzné ani povolení k žebrotě. Dvě děvky, co si nemohly dovolit podplatit strážníka, aby přimhouřil oko. Pět kapsářek. Osm podvodnic a kdovíco horšího. A k tomu jedna slušná holka jako já. Zabila toulavého psa, aby ho snědla, ale ukázalo se, že utekl nějakému šlechtici. To byla vážně smůla.
Vycházíme jedna za druhou do mlžného rána zkraje jara. Po pobytu v cele, kde tolik těl zajišťovalo příjemné dusno, mi vlhkost plíživě zalézá do kostí. Pochodujeme prostředkem ulice, zastavujeme dvoukoláky a povozy, až se na nás vozkové vztekle rozkřičí. Budova soudu stojí hned vedle, ale tohle je součást našeho trestu. Aby všichni viděli naši hanbu. Pokřikují na nás, že jsme zkažené ženy a padlé Evy.
Kdyby tak člověk mohl ukázat nitro, stejně jako ukazuje obličej. To by pak všichni věděli, že vůbec nejsem zkažená. Nebo kdyby si tak všimli mých vlasů a viděli, že vypadají úplně jako ty královniny, taky jsou černé a vlnité. Poznali by, že jsem slušná jako ona. Nejsem žádná Eva. Evě nestačil život se Stvořitelem na nebeských pláních. Sestoupila na zem a našla si Adama, správce polí a sadů, nechala se od něj zavést ke Stvořitelovu stromu a ukradla z něj ovoce. Když snědla všechno až na poslední sousto, jež dala Adamovi, Stvořitel ji za její zradu proklel a učinil z ní vládkyni podsvětí. Je čirým zlem. Je dokonce horší než Jidáš, který zradil Stvořitelova syna.
Žalářník nás zavede do krásné budovy, která má střechu tak vysoko, že ani ti nejvyšší dlouháni by nedosáhli na strop. Obsadíme jednu lavici, dvacet třesoucích se holek. Některé z nás už asi budou ženy. Já už jsem žena dva roky, ale nevím, jestli se tak cítím. I když vlastně netuším, jak se má žena cítit. Otočím prstýnkem. Je tenký, hrbolatý a není z pravého zlata, ale ráda si představuju, že je. To jediné mi zbylo po tátovi. Je to taková památka.
„Co bude teď?“ zeptám se pojídačky psů, která sedí vedle mě.
„Soudce učiní rozhodnutí,“ odpoví jedna umouněná holka z druhého konce lavice. Ukradla stříbrný pohár.
„Říká se mu zapisovatel,“ ozve se žalářník.
„Proč zapisovatel?“ chci vědět.
„Můj osud je zpečetěn,“ hlesne dívka, která vypadá jako krysa, pokusila se prodat své nemanželské dítě a nejspíš doufala, že se tak zbaví i pošramocené pověsti.
„To jo, ale musí se vynést rozsudek,“ poučí Špindíra Krysu.
„Ale proč se mu říká zapisovatel?“ zkouším to znovu. „Zapisuje snad, co se stane?“ Žalářník na mě sykne, abych už zmlkla.
„Mně to zní jako pěkná konina,“ odpoví tiše krysí dívka a sleduje, jestli někdo přikývne. Ostatní si jí nevšímají, a tak i já sklopím oči.
„A kdy ten zapisovatel přijde?“ zeptám se žalářníka, ale ten už vstává.
Zapisovatel vstoupí postranními dveřmi. Dojde k vysokému dřevěnému stolu a vyleze si na vysokou dřevěnou židli. Chvíli vypadá jako dítě, co se vyškrábalo na tátovu židli, a než se mi podaří tomu zabránit, uklouzne mi uchechtnutí. Žalářník a zapisovatel se přísně ohlédnou, ale já se zatvářím smrtelně vážně a holky mě neprozradí, dokonce ani Krysa. Stydím se, že jsem předtím sklopila pohled.
„Chasy Stowová?“ pronese zapisovatel. Žalářník mávne na dívku, aby vstala. „Potulka a žebrota bez povolení.“
„Jsem z Chesteru,“ ozve se potichoučku.
„Tohle není Chester,“ opáčí zapisovatel, aniž vzhlédne.
„Jenže tam nebyla žádná práce, nemohla jsem zůstat doma!“ snaží se Chasy.
Dokonce i já vím, že nesejde na tom, proč se toulala a žebrala bez povolení. Člověka bez stálého bydliště strážníci seberou jako pobudu, ledaže by měl speciální pas od královny.
Zapisovatelův pohled neopouští pergamen. „Zaručí se za tebe dva důvěryhodní svědci?“
Co je to za praštěný nápad. „Není tu nikdo kromě nás,“ povídám pojídačce psů. „Jenom žalářník, ale to asi nebude její bratr.“ Zapisovatel zaťuká na stůl dřevěným kladívkem a já zmlknu.
Jak Špindíra předpověděla, zapisovatel vyhlásí, jaký Chasy stihne trest. Dostane pár ran bičem a pak jí do ucha strčí rozžhavenou železnou tyč tlustou jako mužský palec. „A pokud bys někdy znovu měla stanout před tímto soudem,“ pokračuje zapisovatel, „budeš pověšena za hrdlo a budeš viset, dokud nezemřeš.“
Další bláznovství, odkdy člověk visí, dokud neobživne. Ale ostatním nic neřeknu. Říkám si to jen pro sebe. A pak si vynadám. Zlé myšlenky: pojídačka hříchů bude na mém hrobě jíst pastiňák.
Zapisovatel nás bere jednu po druhé. Některé budou viset, některé čeká bičování. Dívka s obličejem jako krysa má být upálena zaživa. Zapisovatel se ani na jednu z nás nepodívá. Na nic se neptá, jenom jestli se za nás nepřimluví důvěryhodní svědkové, což, jak dobře ví, se nestane. Pokaždé když se na to zeptá, v prsou se mi jako hvězda rozleje teplo. Pošesté nebo posedmé už mě jímá vztek, a to mě většinou z míry nic nevyvede. Chci, aby se už neptal. Nebo aby se na nás aspoň podíval.
„May Owensová,“ zvolá.
„Ano,“ odpovím tak nahlas, že překvapím sebe i žalářníka, který mě sjede pohledem. Ale dokázala jsem to. Zapisovatel se na mě podíval.
Dívá se dlouho. Nebo spíš zírá a mhouří oči, až jsou z nich tmavé čárky. Ať před tím ostatní dívky v duchu snily o čemkoli, ticho je přiměje zvednout hlavy. „May Owensová,“ zopakuje a tentokrát na jazyku převaluje každou hlásku. „Rozená Daffreyová.“
„Jsem Owensová,“ řeknu úsečněji, než jsem chtěla. Prsty mi okamžitě vystřelí k tátovu prstenu. Netuším, jak se k zapisovateli doneslo rodné jméno mé matky. Ani nemrkne. Srpečky černé mě nepřestávají sledovat. Možná mi nějakým kouzlem vidí do žaludku, jak jsem si předtím přála.
A potom zničehonic zavolá „Winnie Fletcherová“ a kouzlo se rozplyne. Všechny tupě civíme na zapisovatele. „Winnie Fletcherová!“ Zapisovatel se podívá na žalářníka a ten se podívá na nás. Winnie Fletcherová se nejistě postaví. „Vzala jednomu muži peněženku. Zaručí se za tebe nějaký důvěryhodný svědek?“
Po vynesení posledního rozsudku zapisovatel odejde těmi samými postranními dveřmi. Žalářník na nás mávne, abychom vstaly.
„Ale já nedostala trest,“ obrátím se k němu. Dokonce ani neřekl, co jsem spáchala. Jen vyslovil moje jméno. A jak se podíval.
Vracíme se zpět ukoptěným, vlhkým polednem do vězení.
„A co já?“ zeptám se opět žalářníka, když ho míjím u dveří do cely.
Pokrčí rameny, jako by si nad tím myl ruce, a odejde. Pohlédnu na ostatní dívky.
„A co já?“
Klopí přede mnou oči, stejně jako my všechny předtím před Krysou.
Jestliže vás kniha Pojídačka hříchů zaujala, více informací a možnost zakoupení knihy naleznete na stránkách nakladatelství HostBrno.cz.
