UKÁZKA Z KNIHY | Chrám Azylu

Chcete zažít horké chvilky mezi lovci monster v současnosti? Knižní série Azyl vás zavede nejen do Česka, ale také do Španělska nebo nyní posledně do Vietnamu. Odvážíte se zažít jejich dobrodružství?

Lucie Lukačovičová – Chrám Azylu
Série: Azyl (3)
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2024

Samostatný román ze světa Azylu

„Použij cokoliv, co funguje, a přežij!“ – to je heslo lovců nadpřirozených monster.

Benedikt je samotář, který se s loveckou organizací Azyl nerozešel v dobrém. Ale když je v sázce život jeho bratra, je připravený zatnout zuby a spolupracovat s kýmkoliv, jen aby našel lék. Sourozenci se vydávají do tajemného Vietnamu, kde ve stínu džungle číhají neznámé nestvůry.

Kniha vyšla v květnu 2024 u nakladatelství Epocha.

Mohlo by vás zajímat

Spisovatelka Lucie Lukačovičová nás navštíví na závěr červnového společného čtení, kde ji vyzpovídáme. V červnovém společném čtení bude první díl ze série Azylu a to Zákon Azylu. Přidáte se k nám? Více informací o čtenářském klubu a společném čtení níže:

Čtenářský klub

Čtenářský klub Dragell I přes všechny ty recenze stále netušíte, jaké knihy máte číst? Nechcete chodit na živé srazy, ale přesto si povídat s knihomoly? Přidejte se k nám a pojďme společně číst jednu konkrétní knihu, o které si pak popovídáme. Nezní to báječně? Knižní klub pro všechny Čechy i Slováky, který spojuje lidi s láskou ke knihám především v žánru fantasy a sci-fi. Co vše vás v klubu čeká? SPOLEČNÉ ČTENÍ Každý měsíc se domluvíme na čtení jedné fantasy nebo sci-fi knihy a koncem měsíce se na Zoomu podělíme o své dojmy. KNIŽNÍ SOUTĚŽE Přijdete za námi na Zoom […]

Zobrazit článek

Ukázka z knihy Chrám Azylu

Kapitola VIII. – Benedikt: Neklidná řeka

„K čemu je ti, že máš pravdu, když nemáš moc?“
– Henrik Ibsen
„A k čemu ti je, že máš moc, když neznáš pravdu?“
– Gabriel

Benedikt a Yissl se po noci v džungli a důkladném pochodu vynořili zpod příkrovu stromů do denního světla. Před nimi se otevíral výhled na řeku Mekong v celé její mohutnosti. Rozeznávali zeleň vodních hyacintů na béžové hladině a obrysy dřevin na druhém břehu.
Dohoda s Gabrielem zněla, že se potkají u chrámu Čtyř ušlechtilých pravd. Nepříjemné zprávy bylo potřeba co nejdříve předat opatovi. Duch trval na tom, že nahánět zběsilého vraha bez posil a bez možnosti předat informace není dobrý nápad.
Lovec si sedl na jeden z vystouplých kořenů a protáhl si nohy.
„Pořád přemýšlíš o případu,“ řekla golemka. Nebyla to otázka.
„Mhm,“ zamručel Benedikt. „Naneštěstí Cây Tre, jak to u duchů vázaných na místo bývá, nedokáže přesně určit, kolik času uběhlo od jeho smrti. Takže nevíme, jak velký náskok před námi vrah má.“ Mezitím naťukal na mobilu další zprávu pro Teodora a pokusil se ji pustit do éteru. Ale signál byl tak slabý, že se mu ji nepodařilo odeslat.
Věděl, že teď nemá smysl naslepo pobíhat po džungli a snažit se Tea a Tien najít.
„Neměli jsme Cây Treho požádat, ať nám ukáže svou mrtvolu?“ napadlo Yissl.
„Možná. Ale obával jsem se, abychom nerozkopali stopy někomu, kdo by to přišel vyšetřovat mundánními postupy,“ povzdechl si Benedikt. „Jsme sice odhodlaní, ale… co si budeme povídat, nemusíme uspět. Mohlo by se stát, že vraha bude nakonec muset dopadnout někdo jiný než my.“
Než mohla něco odpovědět, zarazil ji gestem.
„Loďka,“ sykl. „A pluje tím směrem, který by se nám zrovna hodil.“
„Zkusíme štěstí?“ navrhla Yissl, která už si také všimla dlouhého sampanu s mělkým dnem a jedním veslařem, který zabíral vestoje na zádi dlouhými vesly uchycenými ve vidlicích. Muž měl na sobě tričko, plátěné kalhoty a široký rýžový klobouk. „Přinejhorším se rozhodnou nás ignorovat,“ mínila golemka. Schovala do batohu tesáky, které jí podal.
„Xin chào!“ zavolal Benedikt. „Mohli byste nás vzít kousek s sebou?“
Sampan připlul blíž. Bylo vidět, že na palubě jsou tři další lidé s plastovými koši se zeleninou a rybami.
„Jste v pořádku? Ztratili jste se?“ křikl veslař, když na pevnině rozeznal něco, co dost vypadalo jako dva zbloudilí Evropané. Jejich schopnost mluvit vietnamsky byla překvapující. Zamířil k nim. Záhy už přirazil ke břehu.
„Trochu,“ řekl Benedikt. „Potřebovali bychom co nejblíž sem.“ Na mapě ukázal místo, odkud vyplouvali ještě s Teodorem, na lodi s pohodlnými kajutami.
„To je docela daleko,“ podotkl veslař skepticky.
„Nevadí, každý kousek cesty, o který nás přiblížíte, bude skvělý. Možná se nám povede chytit nějakou větší loď, když tu nezůstaneme trčet na kořenech,“ vysvětlil lovec. „A samozřejmě vám zaplatíme za vaši námahu.“
„Dobrá, dobrá, však se ještě vejdete,“ zasmál se Vietnamec přátelsky a nechal ty dva divné turisty nastoupit. Netušil, jak zásadní rozhodnutí ve svém životě právě učinil.

Voda dorážela na boky sampanu, ale veslař vedl loďku s jistotou někoho, kdo žije na řece už mnoho let. Yissl štěbetala se třemi ženami, které zřejmě jely z plovoucího trhu a vezly zásoby potravin pro svoje rodiny. Jedna z nich golemce pochválila rýžový klobouk a ostatní živě souhlasily, jak jí sluší.
Benedikt se pozorně rozhlížel po hladině. Přemýšlel, jestli znovu nezahlédne žabí nestvůru, o níž doufal, že si dobře pochutnala na plněných knedlíčcích.
Náhle spatřil mezi vlnami pohyb. Cosi se vynořilo a vzápětí zmizelo. Na okamžik si myslel, že je to ona.
„Yissl,“ procedil česky směrem ke golemce. „Hej, Yissl! Něco tam je.“
Golemka byla okamžitě ve střehu. „Něco nás sleduje,“ souhlasila s pohledem upřeným na řeku.
„To tady máte tak velké ryby?“ zavolal lovec na veslaře. „Zahlédl jsem jednu vážně macatou!“
„Tady spíš… ne,“ odpověděl Vietnamec. Bylo vidět, že pohledem neklidně těká kolem. Znovu se něco mihlo ve vodě. Muž napjal svaly a urputně se opřel do vesel. „Nikdo se nenaklánějte nad hladinu!“ křikl na svoje pasažéry.
Benedikt nenápadně sáhl do batohu pro zbraně. Cítil, jak jím probíhá důvěrně známé napětí z lovu, jak se mu bystří smysly.
Na okamžik se pod loďkou objevil stín. Teď už si byl lovec jistý, že je to něco většího než žabí nestvůra. Taky se to pohybovalo jinak. Tohle nebyla ryba.
Proplulo to o kus dál a zase se to ztratilo. Veslař zabíral, co mu síly stačily, a snažil se dostat ze středu řeky ke břehu.
„Myslíš, že tomu dokážeme ujet?“ hlesla Yissl.
V příští vteřině se z hlubiny vynořila podlouhlá zubatá tlama s podivně červeně zbarveným čumákem. Chňapla po sampanu.
Vzápětí se potkala s jedním z Benediktových tesáků a Yisslinou drobnou, ale průraznou pěstí. Krokodýl ze sebe vyrazil dunivé zaskřípění, čelisti cvakly na prázdno.
Mrskl sebou a zkusil zaútočit na záď. Tam dostal důkladnou ránu veslem. Švihl ocasem ve snaze zasáhnout okraj lodi a plavidlo převrátit, ale Yissl ránu zadržela holýma rukama. Úder ji málem srazil do vody a bestii se podařilo sevřít její paži v čelistech. Yissl se urputně snažila nenechat strhnout do řeky, zatímco volnou rukou se pokoušela vypáčit nestvůře tlamu.
Benedikt nevěděl, jestli krokodýl dokáže golemce ukousnout paži. Neměl tušení, zda by se pak Yissl dokázala opravit, nebo by zůstala zmrzačená. Nemínil to zjišťovat.
Veškerou silou zatnul oba tesáky zrůdě shora za krk. Doufal, že se mu podaří přetnout páteř, krokodýla paralyzovat, nebo alespoň zastrašit.
Stvoření rachotivě zachrčelo, ale navzdory zranění odmítalo otevřít čelisti. Na chvíli sebou mrsklo blíž k hladině a Benedikt měl pocit, že ho šálí zrak, když spatřil plazovy končetiny.
Pět nohou? Co to kurva je?!
Sampan se povážlivě naklonil. Trojice žen se pohotově přesunula na druhou stranu, aby pomohla loďku vyvažovat. Tiskly se k sobě v hrůze, ale nevydaly ani hlásku.
Plaz se zuřivě přetahoval s golemkou, jak se ji snažil dostat pod vodu a nejspíš provést oblíbenou krokodýlí smrtící vývrtku.
Benedikt znovu bodl. Nemá cenu zkoušet runy. Tohle – prostě – musím – umlátit!
Pamětí mu bleskla vzpomínka na matku. Kdysi… ve Vietnamu s Gabrielem lovili krokodýlího ducha. Vybavil si, že ty bestie mají v krku citlivou chlopeň. Jenže stvůra držela Yisslinu paži napříč, takže golemka nemohla dosáhnout dál do tlamy.
Veslař se snažil udržet loďku na hladině a dostat všechny pryč.
„Oči a čumák!“ křikl.
Dvojice lovců zareagovala okamžitě.
Yissl napjala prsty volné ruky a bodla jimi krokodýla do nozder. Benedikt sekl plaza přes oko.
Nestvůra povolila a golemka padla pozpátku na dno loďky.
„Zkurvenej hajzle!“ zařval Benedikt česky a přidal ránu na zbývající oko. Věděl, že neminul.
K jeho šoku se zrůda pokusila ještě jednou ocasem zaútočit na loďku. Dostala další seknutí přes čumák.
Pětinohý krokodýl ze sebe vyrazil zvuk podobný zahřmění – a konečně zmizel v kalné vodě.
Chvíli bylo hrobové ticho, rušené jen skřípěním vesel, která hnala plavidlo ke břehu tak rychle, jak jen bylo v lidských silách.
Pak se jedna z žen tiše rozplakala.

Veslař – jmenoval se Minh – trval na tom, aby lovci přijali pohostinství jeho vesnice. Benedikt se vlastně příliš nebránil. Byl div, že všichni vyvázli ze střetnutí s nestvůrou živí. Zatímco vesničani děkovali bohyni milosrdenství Quan Âm, lovec byl rád, že si může na chvíli v klidu sednout a vydýchat se.
Opatrně prohlédl Yissl ruku. Rozchlípnutá kůže a potrhané svaly se z větší části vrátily do původního stavu dřív, než vůbec došli od řeky do vsi. Ovinul golemce paži obvazem a zavěsil na šátek, aby zbytečně neznepokojovali hostitele tím, jak málo si Yissl dělá z toho, že si před chvílí z předloktí setřepala krokodýla.
Dostali jídla, co hrdlo ráčí, včetně báječných knedlíčků bánh bôt loc z lehce průsvitného těsta s krevetami zabalenými uvnitř. Benedikt se ochotně nacpal za dva. Letmo pohlédl na mobil a pak ho vypnul, aby se baterie zbytečně nevybíjela marnou snahou najít signál.
Záhy si k nim přisedl Minh.
„Dovolil jsem si předpokládat, že jste zaříkávači či studenti bojových umění,“ pravil.
Benedikt přikývl. „Ano. Ale z daleka, až z Čech.“
„Z Čech? Cheb? Praha?“ rozzářily se Minhovi oči. „Jeden z mých bratranců z druhého kolene z matčiny strany se tam přestěhoval s rodinou.“ Pobídl Benedikta, ať si ještě přidá jídlo. „Tam na řece jste nás zachránili. Můžeme pro vás něco udělat?“
„Spíš jestli můžeme ještě udělat něco my pro vás,“ potřásl Benedikt hlavou. „Myslíte, že je ta bestie pryč? Pochybuji, že se nám ji povedlo zabít. Potřebovali bychom se dostat dál po proudu, ale nakolik je teď bezpečné vyplout s loďkou? Možná bychom mohli zkusit, jestli nás někdo vezme autem podél Mekongu, ale jsme na opačném břehu, než by se nám hodilo.“
„Zjistíme, jaké máte možnosti,“ ujistil ho Minh. „Nedopustíme, abyste tu uvízli, odkázáni jen na vlastní nohy.“
„Co to vlastně bylo za nestvůru?“
„Myslíme si, že to byl pětinohý krokodýl z řeky Vam Nao,“ odvětil Minh vážně.
A to je sakra kde?
„Ehm. Jak se sem dostal?“ zeptal se lovec opatrně.
„Musel proplout přes některý z přítoků Mekongu. Kdysi tam prý žila taková obrovská nestvůra, takže předpokládám, že tohle je některý z jejích potomků.“
„Máte možnost zavolat vymítače, který by to dořešil?“ staral se Benedikt. Pomohlo by něčemu zmínit chrám Čtyř pravd? Je to daleko. Ale možná, že pokud se tam zvládneme vrátit, mohli by sem někoho poslat. Jenže nemůžeme nic slíbit, dokud si nepromluvíme s opatem.
„Poptám se, co se dá dělat. Naši starší odhadují, že na nějakou dobu se krokodýl někam ukryje, než se zhojí zranění, která od vás utržil.“
Ach jo. Lovec potlačil povzdech. A pak ta mrcha vyleze, stejně hladová a agresivní jako předtím, pokud ne víc. Gabriel by řekl, že holt není každej den krokodýlí posvícení.
„Vlastně mě napadlo, jak byste nám mohli hodně pomoci,“ ozvala se do odmlky Yissl, která už nějakou chvíli vypadala, že usilovně přemýšlí. „Jde o to, zda máte možnost zjistit jednu konkrétní informaci.“
„Povídejte,“ pobídl ji Minh.
„Zaslechli jsme vyprávět, že někde v okolí vylovili z řeky mrtvé tělo a místní z toho prý měli problémy,“ nadhodila golemka. „Každá informace o tom, co byl nalezený zač a co se mu stalo, by nám mohla být nesmírně užitečná. Pátráme totiž po nestvůře, o které vlastně nic nevíme. Tohle by potenciálně mohla být její oběť, možná nějak zmrzačená.“
„Máme se ptát po okousané mrtvole?“
„Ne.“ Yissl zavrtěla hlavou. „Tohle není práce krokodýla.“
„Uděláme, co bude v našich silách,“ souhlasil Minh. „Zatím u nás buďte hosty.“
Benedikt pomyslel na Gabriela, který se po soumraku bude snažit dostat zpátky do Saigonu a ke Chrámu Azylu. Nedá se svítit. Přinejhorším tam na nás bude muset počkat.

„Podél řeky se zprávy zjevně šíří rychlostí blesku,“ konstatoval Benedikt. Když se den sklonil k podvečeru, ve vesnici se objevil nový příchozí.
Byl to očividně vietnamský zaříkávač, muž ve středních letech, ověšený amulety a s proutěnou nůší na zádech. Nevypadal jako buddhistický mnich, spíš jako lidový léčitel nebo šaman – neměl vyholenou hlavu, oblečený byl v jednoduché cestovní tunice a kalhotách. Nenesl žádnou zbraň.

Chcete vědět, jak tohle všechno pokračovalo dál? Pořiďte si knihu Chrám Azylu ještě dnes!