Pojďte se zakousnout do ukázky z české fantasy knihy Zlatá Grai, která vás přenese do zcela nového světa ovládaného bohatou magií a rozličnými zvyklostmi. Osud si pro hlavní hrdiny připravil nelehké výzvy, tak jak si s nimi poradí?
Kristina Waagnerová – Zlatá Grai
Série: Zlatá Grai (1)
Nakladatelství: E-knihy jedou
Rok vydání: 2021
Počet stran: 655K dostání nejen jako e-kniha, ale také s možností zakoupit v tištěné podobě.
Přísežní sourozenci Bastien a Isarell nastupují do bojové školy Světelné říše. Oba si určují vysoké cíle – Bastien volí za mistra nejschopnějšího, také však nejkrutějšího válečného prince, Isarell šílenou královnu divoženek. Oba se stávají klíčovými loutkami v rukou velmi nebezpečných intrikánů. Dokončit výcvik je tak může stát víc, než jsou ochotni zaplatit…
Kniha vyšla v roce 2021 u nakladatelství E-knihy jedou.
Ukázka z knihy Zlatá Grai
KAPITOLA PRVNÍ
NEVĚSTA
Ignis zakopla o spadlý kmen a zabořila se až po kolena do rozbředlého sněhu smíšeného s páchnoucím bahnem.
Sprostě zaklela. Její urozená výchova vzala během posledních pěti let těžce za své. Tělo měla zbrocené potem, ruce i nohy rozdrásané, vlasy zcuchané a na levé straně vytrhané, jak se škrábala trnitým stŕázem a zapletla se do další z Tereborových pastí. Ucítila teplo, jak jí po vnitřní straně stehen stekla stružka jasné krve. Kdesi daleko za ní se ozvalo zahřmění.
S námahou se brodila bahnem, pomáhala si přitahováním za čnějící kořeny stromů, dokud pod chodidly neucítila pevnější půdu. Vyškrábala se nahoru. Sněžení pozvolna přecházelo v mrazivý déšť.
Chvíli jen ležela a oddychovala. Sníh ji nezábl, přestože na ní tenká košilka držela posledními nitkami a střevíce ztratila někde na začátku cesty. Její rod však byl proti chladu i teplu imunní. A zejména této noci, když staré energie rozechvívaly zemi a zněly vzduchem v disonantních chorálech.
Ignis se zvedla, ohlédla se za sebe a pár vteřin jen poslouchala. Pak se znovu rozeběhla.
Za jejími zády se ozvalo dunění.
Pochopila, že v tomto okamžiku je jejímu útěku konec. Klidně se mohla zastavit na místě a počkat, než ji dostihne. Šel po její stopě s větší jistotou než ohař za raněnou laní. Krev, která ji v nepravidelných intervalech s křečovitou bolestí v podbřišku opouštěla, jen umocňovala pach, který dokázal poznat mezi tisíci, jak ji kolikrát upozorňoval. Už ji nehnal vpřed ani strach z něho samého či z jeho trestu, ani naděje v únik, jen čirá touha užít si poslední okamžiky svobody a částečně i zlomyslná chuť ukázat mu, jak daleko se dokázala dostat. Tak rád se chlubil tím, že mu nikdy žádná z jeho nevěst neunikla dál než ke břehům magmatického jezera, jež obtékalo jeho sídlo. S oblibou pak donutil uprchlice do lávy vstoupit. Zmrzačené nevěsty nejenže podruhé neutekly, ale pohled na jejich na kost spálené nohy vzal touhu po svobodě i těm nejvzpurnějším.
Avšak ona se ohně bát nemusela. Terebor to nemohl vědět. Vlastně vůbec netušil, koho ukořistil, koho pět let držel ve svých odporných spárech, s kým se pářil v obou svých podobách a komu vyzradil informace, k nimž se Ignisini předci snažili dostat několik staletí.
Ignis vzhlédla k tmavnoucímu nebi, zhluboka se nadechla a vydechla a pak se znovu rozeběhla. Denní hvězdy se kutálely k západu následované slabým zimním sluncem, zatímco východ zbarvila temná růž nočních hvězd. Ignis vyběhla z lesa na stříbrnými hvězdami osvícenou louku. Bořila se do sněhu, který jí křupal pod bosými chodidly. Brodila se dál bez zastávky, s očima upřenýma do dálky a lehce se usmívala, jak jí vločky dopadaly na rozpálené tváře, ihned tály a stékaly jí po obličeji jako sladké slzy. Na nebi vzplanula první temně rudá hvězda. Za ní následovaly další – propůjčily dosud stříbrobílému kraji výhrůžný šarlatový nádech. Slunce zapadlo.
Náhle drcla do štíhlého válečníka v černém šupinatém brnění, s teplým pláštěm podšitým tmavou kožešinou, který se zhmotnil přímo před ní s prvním paprskem vycházejících nočních hvězd. Unikl jí tichý výkřik. Válečníkovy bledé rty se roztáhly v nehezkém, hladovém úsměvu a odhalily ostré bílé zuby. Pevně ji sevřel v drápech dřív, než stačila ucuknout. Koutkem oka zahlédla obrysy dalších sarrei, kteří se objevovali se sílícím svitem krvavých hvězd.
Ignis vydechla skrze sevřené rty. Unikla Tereborovi, aby vpadla do náručí sarreiským Lovcům. Za svého svobodného života je potkala sotva desetkrát a ani jednou ji nespatřili, natož aby se jí dotkli. A dnes – zrovna dnes – do nich doslova vrazí.
„Kampak tak spěcháme,“ vycenil zuby sarrei, který ji držel, přiblížil chřípí k její šíji a okatě nasál její vůni. „Ten sirný smrad, co z tebe táhne, by jednoho úplně zmýlil… Ty nejsi jen nějaká obyčejná lidská opice, že, panenko? Tak zahřátá, tak svěží, přitom sama samotinká uprostřed sněhové pláně…“
Ignis se pokusila z pevného stisku vykroutit, ale sarreiovy paže byly jako svěrák. Z jeho dechu cítila mršinu. Podvědomě odvracela tvář od Lovcova krutého obličeje, přesto měla pocit, že se jí téměř dotýká.
Pak sarrei rozšířil nozdry, sklonil oči k jejím zkrvaveným stehnům a jeho výraz se změnil. Hladově. Ignis stiskla čelisti a zadržela dech.
Vtom zavibroval vzduch, ozvalo se zašustění perutí a na zem se snesli čtyři okřídlení, bíle zářící bojovníci ve stříbrných plátových zbrojích. Ležérně a vyzývavě nastoupili proti sarreiským Lovcům. Stejně jako sarrei, i andělští válečníci byli oděni velmi teple. V rukou drželi alabastrové meče, štíty a jeden válečné kladivo. Právě ten s kladivem vystoupil kupředu a jasným hlasem zvolal: „Ha, ty nechutný červe, zalezls hluboko, ale mně se neschováš!“
„Kdo se schovává, ty nádivo jeden!“ zavřískl sarrei a zaťal přitom Ignis drápy do kůže tak vztekle, až sykla. „Čekám na ten tvůj alabastrovej ksicht už pěknejch pár tejdnů! Máme spolu nevyřízený účty. Za ten poslední tanec mi zaplatíš tvrdou měnou, ty jorreiskej šmejde!“
Stříbrný rytíř se narovnal v celé své impozantní výšce a povýšeně se ušklíbl: „Špinit vznešenou zbraň tvými tělními tekutinami je dehonestující. Ale i tak ti vyhovím – ve jménu Jorr´Saage a všech Velkých andělů!“
„Poneseš si domů střeva ve džberu, Siliriathe, jestli se odvážíš s mým pánem zkřížit zbraň,“ zasyčel další sarrei, který se objevil po boku prvního tak lehce a tiše, že jistě popolétl.
Tři jorrei, kteří dosud stáli v pozadí, výhrůžně nakročili kupředu a Ignis viděla, jak po jejich alabastrových zbraních přeběhl krvavě rudý lesk.
Ten, kterého nazývali Siliriathem, zvedl ruku. „Dál ani krok, pánové, tenhle slizký parazit patří mně! Tak co, Raytháre, troufneš si na poctivý duel bez té tvé zubaté sebranky?“
Sarreiský velitel vztekle zasyčel a prudce strčil Ignis do rukou svému druhovi.
Zatímco si jorreiský a sarreiský velitel vyměňovali nadávky, dunění se přiblížilo. Ignis cítila, jak se jí země chvěje pod nohama. Pohlédla vzhůru k nebi. Oboje hvězdy, stříbrné i šarlatové, překryl temný stín. Terebor byl už blízko, strašně blízko. Ignis se neutišitelně roztřásla. Nedokázala to potlačit. Její oči se setkaly se zrakem mladého jorreiského rytíře, který stál nejvíc v pozadí. Měl jemné, nelidsky krásné rysy, stříbrobílé vlasy spletené do copu, který mu končil pod lopatkami, neměl na sobě žádné brnění, jen dlouhý blankytně modrý plášť lemovaný bílou kožešinou. V očích se mu třpytily denní hvězdy a na bledé kůži tančily stříbrné ornamenty. Tedy jorreiský čaroděj. Vzápětí ucítila cosi jako ostré bodnutí do čela a čarodějovy ornamenty krátce zahořely.
Nenáviděla mentální magii. Přestože se jí nechtělo s jorreiským čarodějem zápasit, automaticky obrnila svou mysl proti násilnému vpádu. Jorrei byl buď extrémně rychlý nebo silný nebo obojí. Zorničky se mu rozšířily.
„Můj pane…“ promluvil tiše směrem ke stříbrnému rytíři. Jeho hlas byl podivně hladký, sametový a hluboký.
„Teď ne, Azraeli!“
„Ta dívka…“
Rytíř s nechutí odtrhl zrak od sarreiského protivníka, sklonil válečné kladivo k zemi a poprvé se na Ignis vůbec podíval. Uviděl hubenou, špinavou, podrápanou, na první pohled sotva dospělou dívku, stojící v kaluži roztátého sněhu.
„Azraeli…“ začal varovně, ale mladý čaroděj beze slova zdvihl zaťatou pěst, přimhouřil oči a pomalu roztáhl prsty. Ignis zalilo bělavé světlo. Stříbrné hvězdy zapraskaly a jejich světlo na okamžik zastínilo hvězdy sarreiské.
Stříbrný rytíř, a tentokrát i všichni ostatní, se na Ignis zadívali pořádně, očima ne smrtelníků, ale hvězdonošů. Sarrei, který ji držel, uvolnil stisk a nevěřícně ustoupil. Všichni se dívali na jemné zlaté linky, které prosvítaly skrz vrstvu bahna na Ignisině kůži.
„Kdo jsi…“ vydechl stříbrný rytíř a dodal: „Paní?“
Ignis zaletěla očima k zasněženým vrcholkům stromů. Těžko říct, jestli to temné mručení slyšela, nebo vnímala jiným smyslem, ale každopádně sílilo.
„Mé jméno zní Arianné Ignis a jsem jedna z předních válečnic kněžny Galaronne. Jsem na útěku před Tereborem Hromokrálem, jenž mne po pět let věznil ve své tvrzi. Zastanete-li se mne, získáte si můj vděk a mé služby. Obojí má vysokou hodnotu. Až naberu ztracené síly, dokáži vám, že jste nechybili.“
„Je to dračí nevěsta, můj pane,“ vzkřikl varovně další z jorreiských rytířů. „Ruce od ní pryč!“
„Dračí nevěsta,“ opakovali sarrei a i v jejich všeho možného násilí znalých obličejích se zračil strach.
Zvedl se poryv větru. Zdálo se, že hvězdy pohasly, stříbrné i šarlatové. Ignis ucítila teplo a známý sirný pach. Zašustily šupiny a z nebe se snesl on.
Další ukázku z knihy Zlatá Grai či pokračování Dotek viatáru naleznete na stránkách spisovatelky Kristiny Waagnerové.
