Dokážete si představit naši malinkatou zemi v budoucnosti? Co když výsledkem válek bude jen neobyvatelná krajina plná nestvůr toužících jen a jen po vás. A vlastně po malinkatém zbytku lidstva, co se doslova krčí v koutě. Jenže i tak dokážou být ve zničeném světě největším nepřítelem lidí právě zase lidé.
Autor: Michal Sirotek
Název: Nachové pustiny
Žánr: Postapokalyptická, akční sci-fi
Počet stran: 223
Nakladatelství: E-knihy jedou
Rok vydání: 2018
Sedmnáct let uplynulo od chvíle, kdy OSN schválilo bombardování Prahy. Katastrofu to neodvrátilo. Agresivní parazit pohlcuje zbytky zdevastované civilizace a proměnil krajinu v Nachové pustiny. Tomáš dosud žil v relativním bezpečí jedné z posledních výsep Čech. To se však mění s nečekaným objevem, kvůli němuž se musí vypravit do zamořených končin plných krvelačných biokonstruktů a fanatické frakce Proměny. Žádné nebezpečí není ale tak hrozné jako Lovec. Muž, jenž zná o původu zkázy děsivou pravdu, a který je Tomášovi v patách.
Mimochodem, věděli jste, že se Michal Sirotek věnuje nejen psaní, ale také digitální kresbě? Právě on zpracoval obálku knihy i trailer, na který se můžete podívat níže. Pokud nechcete zmeškat žádné novinky z jeho tvůrčích aktivit, jistě nepřehlédněte jeho FB stránku Michal Sirotek – Ilustrations & Writing.
Ukázka z knihy Nachové pustiny
„Nebudu to opakovat!“ zavrčel podrážděně Yuri. „Kde je DataSféra?“
Rulfo před ním ležel na zemi, tvář měl pohmožděnou, ze zlomeného nosu mu tekla krev, ale pořád se zatvrzele bránil. Tvrdej parchant, který po dlouhé roky přežíval v troskách Prahy. Tenhle druh lidí se nenechal snadno zlomit.
„Polib si, dědku!“ zaskučel bandita se zaťatými zuby.
Byl to hajzl, o tom žádná. Zloděj a překupník kradeného zboží, ale důvod proč se Yurimu jen při pohledu na něj dělalo zle, byl jiný. Rulfo patřil k lovcům lidí, kteří v tomhle teritoriu prodávali otroky náboženským přívržencům Proměny. Těžko si dnes představit v české kotlině horší skupinu fanatiků.
„Nemám na tvý kecy čas, Rulfo.“ Šedovlasý muž vytáhl pistoli z pouzdra u opasku.
Raněný na něj v odpověď plivnul.
Yuri měl už několik minut vážně podrážděné nervy. Poslední týdny na útěku si začaly vybírat svou daň – psychické vyčerpání, nedostatek spánku, tenčící se zásoby. Uhodil muže pažbou zbraně do hlavy. Rulfo sípavě zahekal a spustil kulomet přidušených nadávek.
V otevřených vratech haly se objevila Niska. Držela dalekohled a ve tváři s hlubokou jizvou měla stíny únavy. Při tom pohledu si Yuri uvědomil nepříjemnou skutečnost: nemohou už déle utíkat, ona to nezvládne. Do čerta, je to silná holka, ale je jí teprve osmnáct.
„Jsou tady,“ vyhrkla. „Blíží se hlavní ulicí. Dva vojenské džípy. Nemáme moc času.“
Nad Lovcem a jeho bandou měli náskok několika dnů a jen kvůli tomuhle zarputilému idiotovi, který se teď před nimi svíjel v bolestech, je dostihli. Jo, Yuri měl vážně nervy v háji a s Nisčinými slovy mu došel zbytek trpělivosti. Rozčileně se obrátil k ležícímu a namířil mu zbraň na koleno: „Máš tři vteřiny na to, abych z tebe neudělal nadosmrti mrzáka!“ Gesto, které konečně padlo na úrodnou půdu.
„Dobře, dobře, vyhrál jsi…,“ zaskučel zlostně muž, „povím ti, kde je ta věc.“
„Jsem nedočkavý jako malé dítě.“
„Nemám to u sebe, jasný? Střelil jsem to v Sedmičce.“
Niska přistoupila blíž: „V Karanténě 7?“
Rulfo přikývl. Yuri věděl, co to znamená. Sedmička byla jedna z posledních výsep předvláknové civilizace… s nadsázkou řečeno. Každopádně tam dodnes fungovala armáda nebo alespoň to, co z ní zbylo. Místo, které se po Černé sobotě izolovalo od okolního světa vysokou hradbou.
„Komu jsi to prodal?“
„Chlapovi jménem Šváb, vietnamskej překupník. Měl o ten disk velkej zájem.“
Niska nervózně přešlápla: „Musíme jít, Yuri.“
„Kudy ses dostal dovnitř? Karanténa má slušně zařízenou obranu.“
„Tak velkou oblast dnes už nedokážou uhlídat. Mají tam takovej tunel v podzemí. Místo, kudy gangy pašujou zboží. Je u východní zdi blízko fotbalovýho hřiště.“
Rulfo ukázal vchod pašerácké stezky na Yuriho mapě a popsal, jak ji najdou. Šedovlasý si prohlížel banditův obličej, jako by v něm hledal klam. Niska ale v zápase jejich očí odhalila ještě něco. Něco, čeho se od začátku bála, že nastane.
„Běž k autu,“ nakázal jí starý voják.
V ten okamžik to začalo docházet i Rulfovi: „Řekl jsem ti, co jsi chtěl slyšet. Nemusíš… nemusíš mě zabít.“
Dívka přistoupila blíž: „Yuri…“
„Řekl jsem, abys šla k autu!“
Nelíbilo se jí to, ale odporovat mu nemohla, ne teď. Se zaklením odklusala ven.
„Panebože… vezmi si všechno, co mám, jen mě pusť!“
Yuri sáhl k opasku pro nůž s dlouhou čepelí.
„Prodáváš lidi Bratrstvu, jako by to byli nějaký zvířata. Svět je ve sračkách sám o sobě a ty k tomu ještě přispíváš svým dílem. Ne, Rulfo… tohle ti neprojde.“
Yuri vyběhl z budovy a nastoupil na stranu spolujezdce. Kola zahrabala ve štěrku a vůz vyrazil po cestě.
„Cítíš se líp?“ pravila Niska zlostně, pohled upřený před sebe.
„Takové jako on nelituj,“ odpověděl, když čistil ostří nože o své kalhoty. „Navíc nebyla jiná možnost.“
„Jednou jsi mi řekl, že člověk má vždycky nějakou možnost.“
„Mohla by ses soustředit na řízení?“
Naštvaně si odfrkla. Cítila, jak se v ní svíjí vztek a s velkým přemáháním se jej přiměla potlačit. Ponížení života z minulosti jí prozradilo, kým doopravdy je. Už neměla o lidech žádné utěšené iluze, ale ani to nezmírnilo pochybnosti o jeho rozhodnutí.
„Co je to s tebou?“ ozval se.
Přešla jeho otázku mlčením.
„Cesta zpátky neexistuje. Pokud to dovolíš, tyhle věci tě stáhnou dolů. Dej si na to pozor.“
„Já…,“ na čele se jí objevily vrásky, „prostě už nevím, kdo jsme.“
„Jsme přeživší,“ pronesl o něco mírněji, „všechno ostatní jsou jen smítka v oku. Stačí mrknout.“
Jo, to byl možná ten problém. Tímhle způsobem se nikdy mrkat nenaučila. Chápala jeho slova i jejich logiku, jenže do nitra se jí vracel nepříjemný pocit, který naposledy prožívala v Karanténě 4. Prostě svinstvo. A podobného svinstva se kvůli jejich misi stalo už příliš.
„Chci jen, aby to už skončilo.“
„Brzy, děvče. Slibuju.“
Když odehnala předchozí myšlenky, zeptala se, jaký bude další postup.
„Musíme ukrýt auto a to hodně pečlivě. Pak se podíváme po tom Švábovi. Podle všeho je Karanténa v rozkladu a armáda ztrácí půdu pod nohama. Už dávno není tak nedostupná jako dřív.“
„Ale i pokud objevíme tu pašeráckou cestu, čím je uplatíme? Už nám nezbyl alkohol ani tabák.“
„Pořád máme zásobníky do kalacha.“
„Jenom dva,“ upozornila ho.
„Já vím… Neboj, ještě mi zbylo jedno eso v rukávu.“
Niska zamyšleně našpulila ret: „Jestli se dostanu dovnitř, myslím, že se mi podaří ztratit v davu. V Karanténě žijí tisíce lidí.“
„Nic takového,“ obořil se na ni. „Nenechám tě tam jít samotnou…“
„Nežádala jsem o svolení,“ skočila mu do řeči. „S ohledem na tvůj stav stejně nemůžeš nic namítat, nebo ano?“
„Nisko…“
„Co? Chceš mi to snad zakázat?“
Unaveně si povzdechl: „Jako by to někdy zabíralo.“
Všimla si, že se mu třesou ruce. V posledních týdnech se to stávalo častěji než dříve. Položila mu na ně dlaň.
„Vždycky jsi byla paličatá jako mezek,“ postěžoval si.
„Po kom to asi mám?“
Obloha se zatáhla. Zatímco se z nebe spustil liják, jejich auto dál uhánělo troskami města. V ten samý čas Lovec našel Rulfovo tělo. Zrak mu sklouzl ke stopám širokých pneumatik venku. Každou další hodinou jim byl blíž, dokonce cítil pach, který tu zanechali. Pach unavené kořisti. Lovec vyšel do deště za svými muži. Očima zkoumal mokrou silnici, která směřovala do krajiny betonových ruin.
„Zase nám pláchli,“ zasyčel jeden z žoldáků.
„Na tom nesejde,“ odpověděl Lovec.
„Co tím myslíš?“
„Znám Yuriho až moc dobře. Nakonec kvůli té holce udělá chybu. A až se to stane, už je nic nezachrání.“
