Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
post

UKÁZKA Z KNIHY | Zelený muž

Ukázka z knihy Zelený muž (Michal Sirotek)

Michal Sirotek je spisovatel mnoha tváří a po proplouvání žánry fantasy či sci-fi se rozhodl pustit do napsání mrazivého mysteriózního příběhu s nádechem hororu. Budete mít odvahu se do něj začíst?

Michal Sirotek – Zelený muž

Michal Sirotek – Zelený muž
Žánr: Mysteriózní thriller, krimi
Počet stran: 400
Vazba: Měkká
Nakladatelství: Kalibr
Rok vydání: 2024

Před rokem přišla během tragického požáru o matku. Teď se Nikol vrací z Prahy zpět do rodného města v srdci Šumavy. Minulost ale ještě neřekla své poslední slovo a znovu otevírá staré rány. Nikol zjišťuje, že se v okolí dějí znepokojivé věci, které vyvolávají mnoho otázek. Kdo je tajemný cizinec, jenž se v noci toulá po lesích? Co stojí za zvláštním chováním zvířat? A jaký význam má zlověstný amulet, který někdo umístil na hrob Nikoliny rodiny? Všechny stopy nějak souvisí s místní starou legendou o Zeleném muži. Tajemství se zvolna rozplétají a vedou Nikol na místa, jež si nedovedla představit ani v nejhorší noční můře. Ve stínech hvozdu se skrývá zlo. A žízní po krvi…

Kniha Zelený muž vyšla v listopadu 2024.


Ukázka z knihy Zelený muž

PROLOG
Národní park Šumava, září 2014

Chlapci pod podrážkami bot křupaly větvičky. Čelo měl orosené, nohy unavené a v krku sucho. Kolem jen houštiny a nekonečné zástupy stromů. Za běžných okolností by mu zdejší divoká krajina připadala parádní. Jenže teď, v osamění a nejistotě, si už nemohl nic namlouvat. Zabloudil.
Ztratit se v lese? Taková pitomost! Kdyby byl nějaké malé děcko, jenže jemu bylo skoro deset. Nedovedl to pochopit, a čím víc o tom přemýšlel, tím se mu to zdálo nemožnější. Žádná známka lidí nebo civilizace. Ani vzdálené hlasy, ani ozvěna motorových pil lesníků, zkrátka nic! Ještě před několika minutami by mu bránila hrdost, ale s rostoucí beznadějí mu na tom už nesešlo. Zakřičel.
Z nedaleké větve se vznesl polekaný pták. Zakroužil chlapci nad hlavou a zmizel.
Žádná odezva.
Zavolal znovu. A ještě jednou. Jeho řev byl zprvu naléhavý, poté plný vzteku, nakonec zoufalství. Teprve když zaječel tak hlasitě, až ho zabolelo v krku, přestal.
Ticho. Jen netečné vrzání větví, do nichž se jemně opíral vitr.
„Jak je to možný?“ zaskuhral. Vždyť jsem šel pořád jedním směrem… Dávno měl narazit na turistickou stezku, chatku nebo alespoň seník, prostě na cokoli, co by připomínalo lidskou přítomnost. Kontrola mobilu přinášela stále tentýž výsledek – žádný signál. Moc dobře věděl, že se čas od času někdo v lese ztratí.
Ale takovýho člověka přece vždycky najdou…
– Opravdu?
ozval se zlotřilý hlásek v koutku jeho mysli.
Jistě… Vím, po jaké cestě jsme s rodiči šli. Vím, jakou měla barvu značka.
Ručička buzoly ukazovala pořád tamtéž. Pamatoval si na mapu, kterou měli rodiče. Cesta byla na severu.
– Tak proč jsi ji už nenašel?
Protože… protože… Já nevím, sakra!
Že by byl kompas rozbitý? Pitomost. Střelka se točila jako vždy. Rozčileně ho strčil do kapsy. Od chvíle, kdy se ztratil, několikrát pocítil opravdový strach. Ten ted‘ narůstal.
„Ne, já se nebojím,“ zašeptal. Nebojím se ani trochu!“ zvýšil hlas, aby si dodal odvahy. Rodičům se ztratil před víc než hodinou.
Co když se nedostanu ven před setměním? Bylo už po šesté. Slunce pořád stojí vysoko, ale za takové dvě hodiny… Zkusil nepříjemnou myšlenku zahnat. Prostě si říct, že je to směšné. Nemyslet na to.
Jít dál, nebo zůstat na místě? Nevěděl, která varianta je lepší. Byl příliš rozrušený, než aby uvažoval logicky. Nohy rozhodly za něj. Vyběhl na kopec plný kopřiv, které ho šlehaly na kůži. Prodíral se jimi a potlačoval stále rostoucí zoufalství v srdci. Hvozd každým krokem temněl. Divoké keře i kmeny stromů ho svíraly těsněji, až se už téměř nemohl dostat dál. Určitě jdu špatně… Ale jinou cestu neviděl.
Procpal se hustou hradbou ostružiní. Pak další. A ještě jednou. Kompas nelže. Nemůže lhát! Šel pořád rychleji, a když se rozběhl, ani si to neuvědomil. Krajina se před ním svažovala. Utíkal, zuřivě lámal větvičky a vůbec nedbal na to, jak bolestivě mu drásají kůži. Když ho na obličeji škrábl trn, zavrávoral a zavadil špičkou boty o kořen. Najednou letěl vzduchem s vykulenýma očima a rukama nataženýma před sebou. Dopad ve svahu byl tvrdý. Nekontrolovatelně se kutálel a nabíral rychlost. Chtěl se něčeho chytit, aby pád zbrzdil, ale neměl čeho. Když narazil na ostrý kámen, ucítil prudkou bolest v noze. Zastavil až o pořádný kus níž, kde sklon půdy končil.
Těžce oddechoval a bolestí zatínal zuby. Tělo měl plné modřin. Narazil si pravé koleno i loket. Posadil se na zadek a úpěnlivě zaskučel. Tenký potůček krve se mu jako červený had plazil po holeni až k ponožce. Prohlédl si dlaně. Překvapilo ho, jak hluboké šrámy si přivodil. Do očí se mu draly slzy, ale zakázal si plakat.
Sundal si batůžek a vytáhl z něj láhev vody. Obsah stačil jen na pár hltů. Zbytek použil na omytí poraněných rukou. Když víčko zašrouboval, uvědomil si, že se nachází v křivolaké rokli. Nebyla široká, ale její konec neviděl. Ležely zde hnijící kmeny padlých stromů, které shodila dávná bouře. Popotáhl a opatrně se zvedl. Kolenem mu projela pichlavá bolest. S kňučením klopýtl.
Nějakou dobu trvalo, než se odvážil znovu hnout. Další kroky volil opatrněji. Zkoušel přenášet váhu na zdravou nohu, ale v terénu to šlo špatně. Dobelhal se ke kmeni mohutného smrku a unaveně se o něj opřel. Sáhl do kapsy pro kompas. Nebyl tam! Vyděšeně se rozhlížel po zemi, dokud mu nedošlo, že ho musel ztratit při pádu. Začal ho hledat, ale nikde ho neviděl. Mapoval směr, odkud spadl, a zkoušel vyšplhat zpět, jenže bolavá noha mu bránila. Kompas byl fuč. Sevřela ho tíseň. S nadávkami padl na zadek a několik chvil bojoval s brekem.
Nakonec se přinutil zvednout a zamířil roklinou dolů. Každý krok představoval utrpení, každá lesní překážka nepříjemné zdržení. Ale šel pořád dál.
Náhle ho do chřípí udeřil pronikavý zápach. Překvapeně se ohlédl. Poznával ho.
Takhle smrdí… zkažené maso.
Stranou od něj, v nakupeném jehličí, něco leželo. Obezřetně se přiblížil.
Ze všeho nejdřív uslyšel hmyz. Mouchy. Obrovské množství much. Hemžily se nad zdechlinou zvířete. Mezi dlouhýma nohama s kopýtky ležela hromada lesknoucí se tmavorudé hmoty. Kroutili se v ní červi. Chlapec odporem nakrčil nos. Až na druhý pohled si všiml, že zvířeti chybí hlava. Místo ní viděl jen mohutný krk s otevřenou hnijící ránou.
Co je to? Srna? Jelen?
Výjev v něm probouzel smíšené pocity. Nechuť, ale také fascinaci. Naživo nikdy nic podobného neviděl. Uvažoval, jak dlouho tu zdechlina leží a kdo mohl zvíře zabít. Myslivec. Určitě. Srdce mu poskočilo. Možná najdu jeho stopy a vyvedou mě pryč z lesa! Udělal krok, ale vzápětí ztuhl. Něco mu na výjevu nesedělo.
Myslivec by tady mrtvé zvíře přece nenechal. Odvezl by ho. Musel to udělat pytlák. Na stromě, u něhož se zdechlina válela, spatřil divnou značku vyrytou do kůry. Hrubě vyřezaný symbol. Nedokonalý ovál s několika šikmými čárami v horní části. Až teď si uvědomil, že symbol připomíná oko bez panenky. Zíralo na něj.
V korunách zašeptal vítr. Nepříjemný pocit sílil. Nepřibližuj se. Odejdi. Není tu bezpečno! Varování se zdálo každou vteřinou naléhavější.
Vtom se mezi větvemi ozvalo hlasité klepnutí.
Chlapec leknutím vyjekl.
Zlověstná ozvěna se nesla roklinou. Rozhlížel se a hádal, odkud zvuk přišel.
Tohle nemohlo udělat zvíře… Znělo to, jako by někdo praštil dřevěnými palicemi o sebe.
Zvuk přišel znovu. KLEP! Hlasitěji. Agresivněji.
Přešlápl na místě a napětím sevřel pěsti. Co je to?!
Při třetím klepnutí ho silně rozbolela hlava. Jako by mu někdo vrazil do spánků žhavé jehlice. Chytil se za uši a zaskučel. Přestaň! Čtvrté klepnutí nepřišlo. Ozvěna pomalu doznívala a po chvíli utichla docela.
Svět kolem jako by zadržel dech. Předtím slyšel šumění v korunách a bzučení hmyzu, ale teď se vše ponořilo do hrobového ticha. Cítil, jak mu v hrudi bije srdce a jak se mu strachem prohlubuje dech.
Do široka rozevřenýma očima pátral mezi stromy, jako by čekal, že přijde něco strašného. Mlčení lesa by se dalo krájet, a každou vteřinou bylo horší. Bolest hlavy nepochopitelně sílila. Spolu s ní mu začaly zaléhat uši. Svět se chvěl zadržovaným napětím.
CO SE TO DĚJE?!
Ustoupil a přitiskl se zády k drsné kůře borovice. Neodvažoval se ani mrknout. Stočil pohled k odpornému oku na stromě. Pozorovalo ho. Vysmívalo se mu.
Mezi těmi stromy něco je. Dívá se to na mě skrze to oko. Vím, že se to dívá! Chtěl vzít nohy na ramena, utéct od odporné mršiny co nejdál, ale nemohl se odhodlat, jako by mu podrážky bot zakořenily do půdy. Musím pryč…
Napravo ve svahu rokle se něco hnulo.
Zděšením zadržel dech. Stín. Mezi stromy. Srdce se mu roztlouklo zběsilým rytmem. Co to bylo? Zvíře? Pohyb se odehrál na okraji zorného úhlu. Možná představivost. Ne. Něco zahlédl. Určitě.
„Ne-nemám strach,“ špitl, ale hrud se mu zvedala stále rychleji.
Teď zaslechl něco za zády. Praskání větviček a šustění lesního podrostu. Kroky? Někde blízko. A stále blíž. Kráčely rozvážně, ale přímo. Chlapci se rozechvěla brada. Neměl odvahu nahlédnout za kmen. Věděl, že by měl, ale nešlo to. Vlhký vzduch začal páchnout jako zkažené maso. Silněji a silněji.
Maminko…
Pak se to neznámé prudce hnulo a on pohlédl hrůze do očí. Poslední výkřik chlapce byl hlasitý, táhlý a nesl se roklí do dáli. Když utichl, v korunách stromů tiše zaševelil vítr a hmyz se zvolna vrátil k hostině na hnijícím mase.
Jako by se nic nestalo.


Pokud vás zaujala ukázka z knihy, zakupte si titul Zelený muž ještě dnes!

Podělte se o článek s přáteli

Komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Lucie | 33 | Ostrava
Vítejte v mém malém světě plném knih,
filmů, her a různých zážitků.


Kontakt
friedelova@dragell.cz

Jsem také na


Mohlo by vás zajímat

Instagram

Podpořte mne

Již nyní zde naleznete například záznam z besedy se spisovatelkou Michaelou Merglovou nebo Terezou Matouškovou.

Čtenářský klub – společné čtení

V prosinci čteme knihu Stráže! Stráže! od spisovatele Terryho Pratchetta, tak se neváhejte zapojit. Zakupte si knihu nebo audioknihu ještě dnes. Společné setkání na Zoomu proběhne 3.1.2025. Program je následující:

  • 17:00 – debata o knize Stráže! Stráže!
  • 18:00 – autorské čtení českých spisovatelů

 

| Odkaz na Zoom bude zde |
 Jak funguje čtenářský klub a co nabízí?
Terry Pratchett – Stráže! Stráže!

© 2015-2024 Dragell | friedelova@dragell.cz