Křeče, kašel a ztráta vlasů – tyhle symptomy zachvátí mnoho děvčat z Akademie svaté Jany v Danversu. Podivná choroba, která se šíří školou a je pro lékaře záhadou. Opravdu je to choroba nebo za tím stojí něco horšího, co způsobilo ty samé příznaky mnoha dívkám před stovkami let?
Katherine Howeová – Posedlost
Studentky posledního ročníku Akademie svaté Jany v Danversu v Massachusetts se připravují na pohovory na vysoké školy. Jejich cílem je být tou nejlepší absolventkou ročníku, ale své dny si dokáží zpříjemnit i prvními láskami.
Jenže do tohoto klasického životního období se vkrade něco zlého. Dívky jedna po druhé se hroutí s podivnými křečemi, dostávají záchvaty kašle a ztrácejí vlasy. Lékaři si s jejich stavem nevědí rady a školu tak zachvacuje pomalu ale jistě panika.
Jak to v dnešní době bývá, případ začnou sledovat média, která se snaží odhalit příčinu podivných potíží. Vždyť za tím může být cokoliv – stres, znečištění životního prostředí či reakce na očkování. Jenže co když je pravda jinde? Collen, která pracuje na projektu o čarodějnických procesech v Salemu, objevuje záhadnou shodu se stejným případem před 300 lety…
Vyšlo 19. 11. 2014
Moje ilustrace
2014 © Dragell | galerie.dragell.cz
Proč tato ilustrace? Jedním ze symptomů je vypadávání vlasů a vzhledem k informacím o knize si představuji, že za vším může stát záhadná osoba, které jsem jako symbol dala dlouhé vlasy.
Úryvek
1. KAPITOLA
DANVERS, MASSACHUSETTS
STŘEDA, 11. LEDNA 2012
Popravdě řečeno si vůbec nejsem jistá, kdy to začalo. Ani si nemyslím, že by to vůbec někdo věděl.
Nějakou dobu jako by bylo tím nejdůležitějším úkolem zjistit, kdy došlo k úplně prvnímu případu. Dělali s námi rozhovory, aby našli epicentrum, nebo jak to nazvat. Zvali si nás do ředitelny jednu po druhé. Na stěně tam visela velká mapa školy se špendlíky a lepicími papírky s daty. Bylo to hrozně složité. Asi si mysleli, že s dostatečným množstvím špendlíků a lepítek a výslechů na to nakonec přijdou… anebo to vypadalo efektně pro zpravodajské kamery. Totiž, ne že by to nebylo působivé. Všechny ty šipky a nápisy vypadaly tak důmyslně komplikovaně. Nikdo tak sice nic podstatného nezjistil, ale leckdo se díky tomu možná cítil líp.
Jenže to už předbíhám.
Kdyby mi mířili puškou na hlavu a já musela určit jedno datum, vybrala bych si 11. leden. Říkám to jen proto, že to byla úplně obyčejná středa, kdy se nečekalo nic zvláštního.
Den, který bych si normálně vůbec nepamatovala.
Zimní prázdniny skončily teprve před několika dny, ale ve škole už panovala normální rutina. Poslední rok střední. Poslední pololetí. Všichni jsme byli jako na trní. Totiž, když začíná nové pololetí, vždycky je to trochu nervózní, ale poslední pololetí na střední, to je nervozita na entou. V závěrečném roce studia se člověku všechno sečte a podtrhne: studijní výsledky, referáty, projekty, zájmová činnost, sport a další aktivity, všechno, na čem v posledních letech tak tvrdě dřel. Buď se mu to všechno vyplatí, nebo se ukáže, že to bylo k ničemu. A to už nemluvím o tom šíleném čekání na dopisy z univerzit. Poslední rok střední je hektická doba, která předurčí, jestli budeme v životě úspěšní a povede se nám všechno, po čem jsme toužili, nebo jestli jednou umřeme osamělí v nějaké vymrzlé chatrči. A s tímhle vědomím se musíme den co den ráno zvednout z postele a proklepat to nějak až k večeru. Pořád jsem vstávala a čistila si zuby, jasně.
Takže tahle středa měla být nejobyčejnějším dnem uprostřed týdne, i když to byl týden na začátku posledního pololetí na Akademii sv. Jany.
„Sedni si,“ zavelela moje máma.
Stála jsem u kuchyňské linky a ukusovala brusinkový muffin.
„Cože?“ zahuhňala jsem a oklepala si z košile drobečky.
„Colleen, proboha. Takhle nic nestrávíš. Nemůžeš si aspoň na pět minut sednout?“ Mamka shrnula drobečky špičkou pantoflíčku a zakopla je pod myčku.
„Nemůžu. Už musím jít,“ namítla jsem, když se za námi objevil táta a chrastil klíčky od auta.
„Máš vypočítané ty příklady?“ zeptala se mamka. Olízla si palec a setřela mi s ním drobečky z koutku rtů. Ucukla jsem.
„Mami! Nech toho, proboha! Jo, mám to vypočítané.“
„Chceš, abych se na to rychle podívala?“
„Lindo,“ varoval ji táta ode dveří. Znova významně zacinkal s klíčky. Navlékla jsem si na ramena popruhy batohu a políbila mámu na tvář.
„Mám to dobře,“ ujistila jsem ji. „Věř mi.“
Bonus na závěr – jak jsem malbu tvořila?
Za ukázku z knihy a její obálku děkuji nakladatelství Fortuna Libri, www.fortunalibri.cz
