Začtěte se do nové knihy Děti vánice

Dnes mám pro vás další knižní úryvek, tentokrát se jedná o temnější fantasy, které nás zavede do světa Podmoří.

Když něco zaniká, něco jiného jako semínko v zemi vyklíčí a vzniká. Tak tomu bylo i po válce z bohy, kteří poslední nejméně zasažený kousek země přenesli pod moře a přesunuli na tento svět přeživší.
Podmoří bylo od oceánu odděleno bariérou, která barví toto nové nebe do purpurových barev. A není to jen mechanické slunce, ale také nové bytosti, tvorové, rostliny. Jako by pod mořem vyrostl celý nový svět…

Tereza Matoušková vydává již pátou knihu ve světě Podmoří, kdy před již známé hrdiny postaví nové výzvy.

Zorena míří na pomoc Lérienu postavit se zdejším nepokojům. Ovšem na cestě je zastihne vánice a s ní přichází i nečekané problémy v podobě malých nenasytných dětí. Ale jsou to vlastně ještě děti? A jakou oblast tento podivuhodný virus napadl?

Tereza Matoušková – Děti vánice

Tereza Matoušková – Děti vánice
Prolog

Letošní zima zjistila, že jí nevynáší kralování na oblacích, prodala ledový palác a otevřela si v podhradí hampejz. Jako děvka všech děvek se pohodlně uvelebila na podmořských ostrovech, roztáhla nohy a z jejího lůna místo šťávy vyletěla pořádná dávka mrazu a vloček.
V jižním Zumenu sněžilo naposledy před dvaceti lety, v té době měla ještě stará Wrana všechny zuby. Mohla je zatínat, když s námahou stoupala do strmých kopců za Mosazným jezerem. Teď ji mráz štípal do prázdných dásní a ona jen sípala nebo šišlavě klela.
Mechanické slunce se klonilo k západu a na oblohu zvolna vyplouval porouchaný měsíc. Obloha se barvila do tmavších odstínů rudé a purpurové. Kdysi, jako malé děvčátko, si Wrana myslela, že oceán nad nimi je červený a fialový, vesele pruhovaný jako dětská šála. Vyvraceli jí to s tím, že tu barvu dává obloze magie, která chrání Podmoří před ničivou silou vody, která leží nad ním. Ledově studené masy. Černé jako smrt. Wrana se od té doby nerada dívala na nebesa.
Vzadu se rýsovala silueta pobořené továrny. K podmořskému nebi se vypínala věž z temně šedých kvádrů, stejně důstojná dáma jako před lety. Na jejím vrcholu stále držela klec z ocelových prutů, ve které se nacházely zbytky mechanismu z ozubených kol a pružin. Kdysi produkoval tolik energie, že dokázal udržovat v chodu všechny stroje uvnitř věže.
Wrana pracovala na valné většině z nich. Měla šikovné ruce, a tak ji kněží nakonec pustili i dolů do laboratoří. Pamatovala si, jak zde bývalo rušno. Teď tu naopak panovalo neuvěřitelné ticho. Dokonce větší než obvykle. Takové, že ji nutilo napínat uši. Šourala se zasněženým mlázím až k pobořené zídce, která kdysi oddělovala areál fabriky od okolního světa. Vždycky se k továrně přikradla z boku. Neodvažovala se používat starou kněžskou silnici. Bílé pláště se sice o tuto zavátou končinu dávno přestaly zajímat, zloději a hledači pokladů jakbysmet, ale stačilo by mít jedenkrát smůlu.
Tentokrát vyrazila pozdě. Bude muset přespat v jedné z opuštěných laboratoří a z toho neměla radost. Pokud se tam vůbec dobelhá. Zahekala. Posledních pár prokletých kroků, no tak, stará… Zpropadené klouby, zatracený prastrýc zatraceného velemága z Delfie aby na ně nasral! Urovnala si na zádech prázdnou nůši. Kdysi v ní nosila seno pro domácí zvířectvo a dřevo na podpal, teď jí stejně dobře sloužila při jejích kořistnických výpravách do staré továrny. Jenomže hovno z toho, že mám dobrou nůši. Trmácí se nahoru a dolů, nahoru a dolů, a k čemu? Z almužny, kterou pro ni mají nachystanou překupníci, si možná koupí jídlo a šťávu z osmivětve na půl roku. Zaplatí i slušné ubytování, když bude šetřit. Jenomže ona by si potřebovala nechat v klášteře odčarovat dnu. Na to si nenašetří ani za sto let.
To z ní dřív bude mrzák a chcípne hlady.
Shodila proutěný koš z ramen a s námahou se protlačila dírou ve zdi dovnitř do areálu. Uvolnila při tom pár menších kamenů a štěrk. S chrastěním spadaly do čerstvého sněhu. Na okamžik se znovu zaposlouchala. Ze zčernalých zdí fabriky vyzařovalo cosi děsuplného. Wrana si vzpomněla na historky, které se vyprávěly večer u ohně, o začarovaném kraji, dětech, které se rodily s tvářemi starců, a příšerách, jež se ukrývaly v torzu věže. Zvykla si nad nimi mávnout rukou, ale když se blížila k pobořené fabrice, pokaždé si na ně znovu vzpomněla.
Říkalo se, že oni, Temnáři, sem přišli z pouště, kde stála jejich města z šedého kamene. Museli zasadit celé háje osmivětve, aby se mohli vzdálit od písečných dun. Bez olejů a šťávy z této byliny jejich citlivá kůže pukala a krabatila se při jakémkoliv styku s vlhkostí. Tady, daleko na jihozápadě, se osmivětev nikdy pořádně neuchytila. Je tu prokletá země. Neměli jsme stavět domy na takové půdě. Můžeme si za to sami.
Když krajinu přikryla bílá peřina, Wrana nezvykle dlouho otálela, než vyrazila. Sníh roztaje a změní se ve vodu – ta představa v ní vyvolávala panickou hrůzu, i když měla kůži potřenou tlustou vrstvou oleje. Jenomže hlad byl silný protivník a zvítězil i tentokrát. Nůše putovala zpátky na záda. Stařena se belhala dál. Nemohla se vrátit, i kdyby ji měl uvnitř čekat dračí velekněz, o němž se vyprávělo, že se prohlásil za boha a pálí města, která nehodlají uznat jeho nadvládu. Pokud nepřinese kulhavému Pewkovi slíbenou dodávku žluté a fialové, nebude mít z čeho zaplatit nájem. Skončí na ulici. Zatímco monstra tu být můžou, ale nemusí, zima bez střechy nad hlavou znamená jistou smrt. Vrata dávno vylomili jiní vykradači a hlavní hala zela prázdnotou. Zůstalo jen holé sloupořadí, pár dlaždic a v čele se válely zbytky oltáře. Zloději pobrali veškeré vybavení, dokonce odtáhli mramorové sochy starých bohů, které stávaly ve výklencích. Podobně vybílili i horní patra. Pokud si Wrana chtěla odnést tučný úlovek, musela do podzemí, kam se žádný lupič, ani ten nejzoufalejší, neodvážil. Kněží tam ukládali magické přípravky. Těkavější z nich vypouštěly do ovzduší páry. Stačilo je vdechnout a rozežraly vás zevnitř jako malí hladoví červi.
Wrana si odnesla z laboratoří pod věží ochrannou masku. Z práce tam dole jí nezůstaly jen jizvy na předloktích, získala i znalosti. Nevěděla o tekutých kouzlech vše a hodně riskovala, ale smrt jí dost dlouho šlapala na paty, aby si zvykla. Dlouhá léta živořila uprostřed válečného pole. Až skoro zapomněla, že kdysi skutečně žila.
Slovo mír jí chutnalo sladce jako slupkaté mavi. Jako mládí. Největší pozdvižení, kterého se tehdy dočkala, bylo, když soused přistihl svou manželku s Wraniným bratrem. Tehdy schytala pár ran řemenem ona i paní matka. O válce se povídalo v zimě, když drhly peří, ale nikdo ve skutečnosti nevěřil, že existuje.
Když se na kraji jejich pozemků objevil tucet zakuklených jezdců na netritech, Wranina první myšlenka patřila pošlapané zelenině. Co bude s úrodou?! V ten okamžik ji vůbec nenapadlo, že žijí s manželem na samotě a sami se neubrání. Nepomyslela na to, že Maryn, její sladké holčičce, už pučí prsa a Roga dostala na začátku jara první krvácení. Jezdci jim ublížili všem třem. Hnusně. Wrana slyšela, že kněz, který našel jejich těla, je první ohodil zvratky, než se dal do ošetřování. Matku se mu podařilo slátat, dcery ale zachránit nedokázal.
Později, na jaře, vzala válka stařeně i manžela. Velmi to bolelo, ano, ale po tom prvním polibku smrti už otupěla. Nedokázala ho oplakat a nemohla ho řádně pohřbít. Zahrabala ho v lese jako zvíře. Řev války utichl, ale ona zůstala sama. Dokud mohla, nabízela chlapům své vnady.
Potom prodávala vědomosti ohledně magie a léčila. Jednoho večera, mohlo to být před dvaceti lety, nasněžilo a nebe pohltila zelenavá záře. Vesničané se děsili konce světa. Z východu přišly zprávy, že tam vyletěla do povětří fabrika. Zdálo se, že výbuch nenapáchal větší škody, mluvilo se jenom o úniku neškodné magie. Jenomže se nikdo neměl k tomu, aby továrnu obnovil. Kněží měli v té době jiné starosti a výrobna v odlehlých končinách bylo to poslední, o co se zajímali. Většina dělníků přišla o práci. Tu zimu jich mnoho zmrzlo nebo pomřelo hlady, ať už zůstali ve zbídačených dělnických osadách, nebo vyrazili na dlouhou a strastiplnou cestu do Avaryngu.
Wrana po nich sbírala zbytky. Nejprve okrádala mrtvoly dělníků, potom se pustila do mrtvoly fabriky. Jako první prošmejdila laboratoře, ve kterých kdysi pracovala. Brala jen to, o čem věděla, že jí nevybouchne pod rukama. Párkrát si popálila prsty, ale magie si svou daň vybrala až mnohem později. Až když se musela vydat do spodních pater. Wrana se poškrábala na pahýlu nosu. Musela se na okamžik opřít o rozbitou desku oltáře, potřebovala si odpočinout. Dneska hodlala slézt do nejnižšího podlaží. Pokud si správně pamatovala, nacházel se tam velký sklad, kde by se mohla hezky napakovat a zajistit si živobytí na další dva roky. Kdo ví, co za poklady se tam skrývalo, možná si bude moci zaplatit i léčbu. Nebo aspoň bylinky na zmírnění bolesti.
Zapálila si lampu a sešla po schodech do tmy. Kdysi se nahoru a dolů jezdilo v obrovské kovové kleci, která visela zavěšená na ocelových lanech. Wrana se ve svých zlodějských začátcích zajímala o to, co se s tím úžasným vynálezem stalo. Značně by jí to usnadnilo práci. Zjistila však, že se lana přetrhla a železná konstrukce koroduje kdesi dole v černých hlubinách.
Plamínek svítidla se lehce třepotal, jeho zář hravě poskakovala po zdech a vykreslovala na nich nezřetelné stíny. Stařena sestoupila až na podlaží označené piktogramem tarka. Prostory slabě ozařovaly zbytky magického osvětlení, lampy povětšinou blikaly a vidět bylo jen díky načervenalému nouzovému světlu. Tady Wrana loupila na podzim. Zůstala tu po ní převrhnutá křesla, vytahané šuplíky a rozházené dokumenty. Uprostřed vší té spouště stále ležel velký tác s rozbitými lahvičkami. Tehdy nešťastně zakopla. Nejen, že si ošklivě poleptala stehna, nešikovně si rozsekla dlaň a chvíli se bála, že si zmrzačila ruku. Co by si pak počala?
Tady nic nenajde, musí ještě níž.
Wrana se nikdy nevydala hlouběji než do tarčího patra. Překvapilo ji, jak je tady dole vlhko a syrovo. Schodiště před ní se ztrácelo ve tmě. Tam někde ležel její cíl, skladiště, ze kterého si bílé pláště nestihly vyzvednout svoje poklady. Ty teď připadnou staré nemocné dělnici. Všechny. Aspoň na chvíli. Tak si to malovala, když předevčírem usínala v teple své chatrče.
Tma zhoustla a zdálo se, jako by pomaličku odsávala světlo její lampy. Plamínek se třepotal a skomíral. Ze stropu odkapávala voda a padala jí do vlasů. V tom okamžiku to ale nevnímala. Vždyť každý krok na kluzkých schodech mohl předznamenávat pád do tmy a zlomený vaz. Raději se křečovitě přidržovala zábradlí.
Vzduch se ochladil natolik, že bolelo dýchat. Jako by si zabodala do zbytků nosu úlomky skla. Jediným zdrojem tepla se stal plamínek, který držela v ruce.
Náhle došlápla na rovnou podlahu a pod botama jí něco zakřupalo. Vyděsila se a posvítila si pod nohy. Kostřičky zvířat. Co jste tu dělali, vy blázínci? Stařena si pro jistotu nasadila ochrannou masku. Kdo ví, co ty mršky zabilo. Zatápala před sebou. Nahmatala masivní dveře a zatlačila na ně. Snad zde nezbyla žádná ochranná kouzla, trmácela by se sem dolů úplně zbytečně.
Zpuchřelé dřevo se odlepovalo od zárubně jenom velice neochotně a panty zavřeštěly jako košík topených koťat. Wrana odložila lampu na zem, aby mohla zabrat oběma rukama. Konečně.
Posvítila dovnitř a vykřikla překvapením.
„Kdo vás sem zavřel, ubožátka?“ Hleděla do tváře asi tuctu dětí. Seděly na bednách s chemikáliemi a v rukou držely vějíře ohmataných hracích karet. Turnaj v podzemí továrny.
„Vy si sem chodíte hrát? Ale tady je to nebezpečné.“ Nevypadalo to, že by ji děti vnímaly. Vypadaly nezdravě pobledlé, skoro až mrtvolně bílé. Wrana poklepala na rameno holčičce, která k ní seděla nejblíže. Děvčátko se na ni tázavě otočilo, usmálo se a pak se vymrštilo vpřed a zahryzlo se jí do ruky v rukavici.
„Pusť, sakra, tohle se nedělá… Tohle se…“
Mezitím se kolem ní shlukly i další děti. Natahovaly po ní drobné prsty zakončené drápy. Až teď si všimla, jak mají nepřirozeně vypouklé oči. Jako vařená vejce. Wrana se po nich ohnala.
Na záda jí vyskočil drobný chlapec a pokusil se ji přes šál kousnout do krku. Zbytek drobotiny kolem ní utvořil nepravidelný kruh a dorážel jí na nohy, vypadalo to, že si děti chtějí hrát. Jenomže nechtěly.
Ucítily kořist a měly hlad.

Nezapomeňte si přečíst recenzi na tuto knihu:

Fotografie ilustrací pochází z temnarka.blog.cz

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *