Ukázka z knihy: Všemi dary obdarovaná

Když nastane konec lidského světa a zemi vládnou monstra prahnoucí po lidském masu, není to jen boj dospělých, ale i dětí. Melanie je desetiletá dívenka, jedna z přeživších a po napadnutí jejich základny utíká s malou skupinkou za dalším bezpečím. Má to ale háček – dostává podivný hlad.

M.R. Carey – Všemi dary obdarovaná

Schovejte si svá tajemství tam, kde je příšery nenajdou
Desetiletá Melanie žije spolu s dalšími dětmi na vojenské základně, kde se pod přísným dohledem vzdělává. Nadprůměrně inteligentní dívka miluje staré řecké báje a její spřízněnou duší je učitelka, slečna Justineauová. Zato seržanta Parkse, který děti hlídá jako dráb, Melanie nesnáší. Stejně jako doktorku Caldwellovou. Ale bez nich to nejspíš nejde, když je základna obklopená zpustošenou krajinou, v níž stejně jako ve zbytku země vládnou hladovci — kanibalská monstra, která při honu za lidským masem nic nezastaví. Když je základna napadena, podaří se Melanii, slečně Justineauové, seržantu Parksovi, doktorce Caldwellové a vojínu Gallagherovi utéct. Společně se vydávají na cestu do Majáku, posledního místa v Británii, které se podařilo od nákazy uchránit. Jenže budou Melanii v Majáku chtít, když ji v blízkosti lidí popadá zoufalý hlad, jaký ještě nezažila?

Ohlasy

Propracované postavy, skvěle zakomponované vědecké poznatky, spousta krve a nádherně vykreslený vztah mezi dospělou ženou a dítětem dělají z tohoto románu jedinečnou záležitost. Daily Mail

Zapomeňte na romantické upíry, dneska je Young Adult literatura plná ponuré dystopické budoucnosti a problematických hrdinek. V tomto chytrém (i když brutálním) románu budete Melanii držet palce, přestože předznamenává zánik lidstva. A sakra. Star Magazine Review

M.R. Carey - Všemi dary obdarovaná

Ukázka

Jednou přijde seržant do třídy právě v den, kdy učí slečna Justineauová. Stojí vzadu, na konci místnosti, a tak si Melanie ani neuvědomí, že tam je, dokud ho neuslyší promluvit. Zrovna když slečna Justineauová povídá: „…a tentokrát Pú a Prasátko napočítali ve sněhu tři šlápoty,“ přeruší ji seržant: „Co to má k sakru bejt?“
Slečna Justineauová zmlkne a rozhlédne se. „Čtu dětem pohádku, seržante Parksi,“ povídá.
„To vidím,“ odvětí seržant. „Myslel jsem, že je máte zkoušet, ne jim dělat divadlo.“
Slečna Justineauová strne. Pokud ji neznáte tak dobře jako Melanie a nepozorujete ji stejně pečlivě, sotva si toho všimnete. Hned ji to zase přejde, a když promluví, zní její hlas stejně jako vždycky a není v něm ani stopa rozčilení. „Přesně to taky děláme,“ odpoví. „Je důležité vidět, jak zpracovávají informace. Ale abychom dostali data, nejdříve musíme nějaká vložit.“
„Data?“ opakuje seržant. „Tím myslíte fakta?“
„Ne. Nejenom fakta. Myšlenky.“
„No jasně, Medvídek Pú je prvotřídních myšlenek plnej.“ Seržant mluví sarkasticky. Melanie sarkasmu rozumí — říkáte úplný opak toho, co si myslíte. „Vážně, mrháte časem. Jestli jim chcete něco vykládat, povězte jim o Jacku Rozparovači a Charlesi Mansonovi.“
„Jsou to děti,“ ohradí se slečna Justineauová.
„Ne.“ „Mentalitou ano. Jsou to děti.“
„Nasrat na nějakou mentalitu,“ řekne seržant a zní u toho už docela rozzlobeně. „Přesně kvůli tomu, co jste teď řekla, byste jim žádnýho Medvídka Pú číst neměla. Jestli s tím budete pokračovat, začnete o nich přemejšlet jako o opravdovejch dětech. A pak uděláte chybu a jednoho z nich odvážete, protože potřebuje pomazlit nebo kýho šlaka. A nemusím vám říkat, co se stane pak.“
Seržant předstoupí před třídu a pak udělá něco opravdu strašlivého. Vyhrne si rukáv až po loket a podrží odhalené předloktí Kennymu před obličejem — přímo před nosem, jen pár centimetrů od něj. Nejdřív se nic neděje, ale pak si seržant plivne do dlaně a sliny si po předloktí rozetře, jako kdyby z něj něco stíral.
„Nedělejte to,“ prosí slečna Justineauová. „Nedělejte mu to.“ Ale seržant jí neodpoví a ani se na ni nepodívá.
Melanie sedí čtyři místa stranou od Kennyho, takže všechno dobře vidí. Kenny úplně ztuhne, pak doširoka rozevře pusu a začne zuby chňapat seržantovi po předloktí, na které samozřejmě nedosáhne. Z koutku mu začne vytékat slina, ale protože děti vůbec nedostávají napít, je hutná, skoro tuhá a třese se Kennymu na bradě, zatímco on se snaží seržantovi zakousnout do ruky a u toho sténá a kvílí.
Už tohle je dost strašné, ale je ještě hůř — obě děti vedle Kennyho s tím začnou taky, jako kdyby to od něj chytily, a děti sedící za ním sebou začnou škubat a třást se, jako kdyby je někdo hodně bolestivě píchal do břicha.
„Vidíte?“ otočí se seržant na slečnu Justineauovou, aby měl jistotu, že to pochopila. A pak celý překvapený zamrká a možná si přeje, aby se na ni vůbec nepodíval, protože slečna Justineauová se na něj dívá, jako kdyby mu chtěla dát facku, a tak seržant ruku odtáhne a pokrčí rameny, jako kdyby mu na tom stejně nikdy nezáleželo.
„Ne každej, kdo vypadá jako člověk, člověk je,“ pronese.
„Jo,“ odvětí slečna Justineauová. „V tom s vámi souhlasím.“
Kennymu padá hlava trochu na stranu, jen tak, jak mu dovolí popruh kolem krku, a pak maličko zachroptí.
„Neboj se, Kenny,“ uklidňuje ho učitelka. „Za chvíli to přejde. Pojďme pokračovat s pohádkou. Co vy na to? Chcete slyšet, jak to dopadlo s Púem a Prasátkem? Dovolíte, seržante? Prosím?“
Seržant se na ni podívá a zavrtí hlavou. „Nedopusťte, abyste si je oblíbila,“ varuje. „Víte, proč jsou tady. Sakra, vždyť vy to víte líp než…“
Ale slečna Justineauová už zase začne číst, jako kdyby ho vůbec neslyšela, jako by tam ani nebyl, a tak seržant nakonec odejde. Nebo možná pořád stojí vzadu ve třídě, ale Melanie si myslí, že ne, protože za chvíli učitelka vstane a zavře dveře. To by určitě udělala jenom tehdy, pokud by už byl seržant pryč.
Celou noc Melanie sotva spí. Pořád přemýšlí o tom, co seržant řekl, že děti nejsou opravdové děti, a jak se na něj slečna Justineauová podívala, když Kennymu udělal tu hroznou věc.
A vzpomíná, jak Kenny chňapal seržantovi po ruce jako pes. Přemýšlí, proč to udělal, a myslí si, že to možná ví, protože když si seržant potřel ruku slinou a zamával jí Kennymu před nosem, bylo to, jako kdyby byl pod tím nahořklým chemickým zápachem cítit ještě jinak. A i když to Melanie cítila jen slabounce, točila se jí z toho hlava a žvýkací svaly se jí začaly samy od sebe hýbat. Vlastně ani neví, co to bylo za pocit, protože se jí nikdy nic takového nestalo a ani o tom neslyšela v žádném příběhu. Ale zdálo se to jako něco, co by měla dělat, a bylo to strašně naléhavé a důležité, jako by se její tělo rozhodlo ignorovat rozum a jednat bez jeho svolení.
Ale kromě toho všeho si taky uvědomí: seržant má jméno. Stejně jako učitelé. Stejně jako děti. Doteď Melanie viděla seržanta spíš jako boha nebo Titána, ale teď ví, že je stejný jako všichni ostatní, i když z něj má hrůzu. Není to jenom seržant, je to seržant Parks. A právě tahle obrovská změna vnímání ji, víc než co jiného, drží vzhůru až do rána, kdy se odemknou dveře a vejde obvyklé procesí.
A tak trochu se toho dne změnily i Melaniiny city ke slečně Justineauové. Nebo se spíš nezměnily vůbec, jen stonásobně zesílily. Na celém světě není nikdo hodnější nebo laskavější nebo krásnější než slečna Justineauová. Melanie si přeje, aby byla bohyní nebo Titánkou nebo trojskou válečnicí, aby se mohla za slečnu Justineauovou rvát a zachránit ji před Slonisky a Kolčavicemi. Sice ví, že Sloniska a Kolčavice jsou v Medvídkovi Pú a ne v řeckých bájích, ale ta slova se jí líbí, stejně jako představa, jak zachraňuje slečnu Justineauovou — ta se jí dokonce líbí natolik, že je teď její nejoblíbenější. Myslí na ni vždycky, když zrovna nepřemýšlí nad něčím jiným. Pak se dají zvládnout dokonce i neděle.
Takže když jednoho dne slečna Mailerová všem odváže pravá předloktí, dá jim psací podložky a poví jim, aby napsali příběh, píše Melanie právě tenhle. Slečnu Mailerovou samozřejmě zajímá jen jejich slovní zásoba a je jí vcelku jedno, o čem ty příběhy vlastně jsou. To je naprosto jasné, protože při zadávání připojí seznamy slov a slíbí, že za každé správně použité slovo žáci dostanou bod navíc.
Melanie se seznamu nedrží a nechá pracovat fantazii. Když se slečna Mailerová ptá, kdo by chtěl svůj příběh přečíst nahlas, Melanie se přihlásí jako první — tedy alespoň tak, jak se jde přihlásit s rukou napůl přivázanou — a prosí: „Já, slečno Mailerová! Vyberte mě!“
Takže může svůj příběh přečíst. Zní takhle:

Bylo nebylo, žila kdysi překrásná žena. Byla to nejkrásnější a nejhodnější a nejchytřejší a nejúžasnější žena na celém světě. Byla vysoká a nehrbila se a pleť měla tmavou jako její vlastní stín a dlouhé vlasy, které se tak vlnily, že se z toho lidem točila hlava. A žila ve starém Řecku, po válce mezi bohy a Titány, když už bohové vyhráli.
A jednoho dne, když se procházela lesem, na ni zaútočila nestvůra. Byla to zatracená zrůda a chtěla ji zabít a sežrat. Ta žena byla moc statečná a bojovala a bojovala, ale nestvůra byla obrovská a zuřivá, a i když ji žena mnohokrát ranila, nestvůra pořád útočila.
Žena se bála. Ten strach pak přimkla ke své smrtelné duši.
Nestvůra jí zlomila meč i kopí a chystala se ji sníst.
Ale pak přišla malá dívenka. Byla to výjimečná dívka, kterou stvořili všichni bohové, stejně jako Pandoru. A byla taky jako Achilles, protože její matka (ta nádherná, úžasná žena) ji ponořila do řeky Styx, takže byla až na jedno místečko na těle nezranitelná (a to místo nebyla pata, protože to by bylo hned jasné, bylo to místo, které držela v tajnosti, takže ho nestvůra nemohla najít).
A ta dívenka s nestvůrou bojovala a zabila ji a usekla jí hlavu a ruce a nohy a všechny další části. A ta krásná žena ji přimkla ke své smrtelné duši a řekla: „Ty jsi moje kouzelná dívenka. Už navždycky budeme spolu a já tě nikdy neopustím.“
A tak spolu žily šťastně až do smrti.

Poslední větu měla Melanie slovo od slova z pohádky bratří Grimmů, kterou slečna Justineauová jednou četla ve třídě, a pár dalších částí bylo zase z knihy řeckých mýtů slečny Justineauové, která se jmenovala Prastaré příběhy Múz, nebo to byla zajímavá slova, která někde slyšela. Ale pořád to je Melaniin příběh a je moc šťastná, když jí ho ostatní děti pochválí. Dokonce i Kenny nakonec uzná, že se mu líbila ta část, kde rozsekali nestvůru.
I slečna Mailerová vypadá spokojeně. Celou dobu, kdy Melanie četla, si psala do zápisníku. A celý příběh si nahrála na malý diktafon. Melanie doufá, že ho pak přehraje slečně Justineauové, aby si ho mohla taky poslechnout.
„To bylo moc zajímavé, Melanie,“ povídá slečna Mailerová. Položí diktafon na Melaniinu psací podložku a začne se vyptávat na spoustu věcí. Jak ta nestvůra vypadala? Jaký z ní měla dívka pocit, dokud ji nezabila? A jaký z ní měla pocit, když byla mrtvá? Co cítila k té ženě? A pokládá spoustu dalších takových otázek, což je docela legrační, protože to pak vypadá, jako kdyby všichni z toho příběhu někde doopravdy existovali.
Jako kdyby Melanie opravdu zachránila slečnu Justineauovou před nestvůrou a pak od ní dostala objetí.
Což je lepší než tisíc řeckých bájí.

1 Komentář

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *