Ukázka z knihy: Tvář vody

Jak na knižní pulty, tak na filmová plátna zavítal netradiční příběh protknutý temnou atmosférou, mýtickým božstvem, ale i jemnou romantickou linkou. Kam zavede osudy němé dívky, ruského vědce a bývalého vojáka?

Základní informace
Autor: Guillermo del  Toro, Daniel Kraus
Název: Tvář vody
Žánr: Fantasy, Drama, Romantické, Thriller
Počet stran: 352
Nakladatelství: Host

V deštném pralese byl bohem, ale tady ve vědeckém centru je jen vězeň, na kterém provádí ostatní svůj výzkum, Pradávný mořský tvor, který přežil tisíce let v nespoutaných vodách Amazonie, se střetl s moderním člověkem. Co dokáže takové střetnutí s lidmi způsobit? Příběh psaný z pohledu mnoha osob, jejichž životy byly ovlivněny netradičním setkáním.


Kniha vyšla v únoru 2018
Doporučená cena je 349 Kč, přičemž u nakladatelství Host můžete knihu zakoupit se slevou 15%.

Mohlo by vás zajímat

Ukázka

5
Během hodiny vyplují. Průvodci tvrdí, že období sucha je radost; říká se mu verão. Období dešťů je tragédie; jak se říká tomuto období ale Stricklandovi nikdo neprozradí. Poslední období dešťů po sobě zanechalo odkaz v podobě furos, zaplavených zkratek přes ohyby řeky, a Josefina je všechny projede, dokud může. Oblé meandry proměňují Amazonku ve zvíře. Běží. Skrývá se. Uchvacuje do spárů. Henríquez rdousí motor a radostně si píská, zelený, rašelinový prales se plní toxickým černým dýmem. Strickland se pevně drží zábradlí a hledí do vody. Ta má barvu mléčné čokolády a pokrývá ji narůžovělá pěna. Břehy lemuje pět metrů vysoká sloní tráva připomínající záda gigantického vstávajícího medvěda.
Henríquez s radostí předá řízení prvnímu palubnímu důstojníkovi, aby si mohl zapisovat do lodního deníku. Vychloubá se, že píše kvůli publicitě a slávě. Všichni budou znát jméno velkého průzkumníka Raúla Roma Zavaly Henríqueze. Hladí kožené desky lodního deníku a pravděpodobně sní o tom, že se v knize objeví autorova fotografie přiměřená jeho domýšlivosti. Strickland v sobě dusí nenávist, znechucení a strach. Všechny tři emoce mu stojí v cestě. Všechny tři ho prozrazují. Hoyt ho to učil v Koreji. Prostě odveď svou práci. Nejlepší pocit je necítit nic.
Nejzákeřnějším zabijákem v pralese je ale nejspíš monotónnost. Josefina den za dnem brázdí nekonečnou vodní stuhu pod rostoucími spirálami mlhy. Jednoho dne Strickland vzhlédne a uvidí velkého černého ptáka, mastnou šmouhu na modré obloze. Sup. Od chvíle, kdy si ho všiml, ho vídá každý den, jak nad ním líně krouží a čeká na jeho smrt. Strickland je dobře ozbrojený, v podpalubí má útočnou pušku Stoner M63 a v pouzdře na těle nosí Berettu model 70. Svrbí ho dlaně, jak moc si přeje opeřence sestřelit. Ten pták je Hoyt, který ho sleduje. Ten pták je Lainie, která se s ním loučí. Neví, který z těch dvou to je.
V noci je plavba nebezpečná, proto loď kotví. Strickland obvykle zůstává na přídi sám. Jen ať si posádka šeptá. Ať na něj índios bravos hledí jako na nějakou americkou stvůru. Toho konkrétního večera vypadá měsíc jako obrovská díra vyřezaná do masa noci odhalující bledou zářící kost. Strickland si ani nevšimne, že se k němu plíží Henríquez.
„Vidíte? Tu dovádějící růžovou šmouhu?“
Strickland zuří. Ne na kapitána, ale na sebe. Co je to za vojáka, když si nechá nekrytá záda? Navíc byl přistižen, jak se dívá na měsíc. Je to ženské chování, něco takového by udělala Lainie a ještě by ho požádala, aby ji držel za ruku. Pokrčí rameny a doufá, že Henríquez odejde. Kapitán místo toho pokyne lodním deníkem. Strickland se zahledí do dálky a všimne si ladného výskoku a stříbrné spršky vody.
„Boto,“ řekne Henríquez. „Říční delfín. Co myslíte? Tak dva metry? Dva a půl? Jen samci jsou takhle růžoví. Máme štěstí, že ho vidíme. Samci jsou velicí samotáři. Neradi se druží s ostatními.“
Stricklanda napadne, že si s ním Henríquez hraje a vysmívá se jeho odměřenému chování. Kapitán si sundá slamák a jeho bílé vlasy se v měsíčním světle rozzáří.
„Znáte legendu o botovi? Předpokládám, že ne. Učíte se spíš o zbraních a nábojích, co? Hodně původních obyvatel věří, že růžový říční delfín je encantado, bytost schopná měnit svou podobu. Během nocí, jako je tahle, na sebe bere podobu ne odolatelně pohledného muže a jde do nejbližší vesnice. Poznáte ho podle klobouku, kterým si zakrývá dýchací otvor. V přestrojení svede nejkrásnější ženy z vesnice a odvede si je do svého domova pod řekou. Však uvidíte. V noci u řeky nezahlédneme skoro žádné ženy, tak moc se bojí, že je encantado unese. Já si ale myslím, že je to příběh o naději. Copak není nějaký podvodní ráj lepší než život plný bídy, incestu a násilí?“
„Blíží se k nám.“ Strickland neměl v úmyslu říct to nahlas.
„Páni! To bychom se měli rozhodně připojit k ostatním. Říká se, že kdo pohlédne encantadovi do očí, tomu se budou zdát noční můry tak dlouho, dokud nezešílí.“
Henríquez Stricklanda přátelsky poplácá po zádech, přestože žádní přátelé nejsou, a s pískáním se odloudá pryč. Strickland si klekne vedle zábradlí. Delfín se proplétá hladinou jako pletací jehlice. Pravděpodobně ví, kde kotví lodě. Nejspíš chce zbytky ryb. Strickland vytáhne z pouzdra berettu a zamíří na místo, kde se podle jeho odhadu delfín vynoří. Přehnané báchorky nemají právo na život. Hoyt hledá tvrdou realitu a Strickland ji musí najít, jestli se chce domů vrátit živý. Pod hladinou už jsou vidět obrysy delfína. Strickland čeká. Chce se mu podívat od očí. To on bude sesílat noční můry. To on přivede prales k šílenství.

6
Uvnitř druhého bytu ji radostně uvítá celá smečka: rozzářené ženy v domácnosti, zamračení manželé, nadšené děti a domýšliví teenageři. Nejsou však o nic skutečnější než role ve filmech, které se promítají v Arcade Cinema. Jsou to postavy z reklam, a přestože jsou malby velice zdařilé, ani jedna nevisí na stěně. Voděodolné, snadno snímatelné řasy zakrývají prasklinu, kterou proudí studený vzduch. Měkce zářivý pudr přidržuje dveře, aby bytem proudil průvan. Trampoty s punčochami 9 z 10 žen posloužily jako deska stolu, kde jsou odložené plechovky s barvou na rozpracovaná díla. Všudypřítomný nedostatek hrdosti Elisu skličuje, přestože s ní všech pět koček nesouhlasí. Rozložená plátna jsou pro ně výborný odrazový můstek pro lov myší.
Jedna kočka se otírá vousky o tupé a otáčí ho kolem lebky, kterou Giles z nějakého důvodu, který si už Elisa nevybavuje, pojmenoval Andrzej. Výtvarník Giles Gunderson zasyčí a kočka od cupitá pryč a přitom kňouravě slibuje, že se pomstí do krabice s pískem. Giles se nakloní ke stojanu a zamžourá přes brýle s želvovinovými obroučkami, které jsou zacákané od barvy. Další brýle má posazené nad párem hustého obočí. Třetí brýle má až na plešatém vrcholku hlavy.
Elisa si stoupne v lodičkách na špičky a nakoukne mu přes rameno, aby si prohlédla obraz — rodina hlav bez těla se vznáší nad kopečkem červené želatiny, děti mají otevřená ústa jako hladové opičky, otec si obdivně mne bradu a matka spokojeně sleduje vy tržení svých potomků. Giles zápolí s otcovými rty; Elisa ví, že mužské výrazy mu vždycky dají zabrat. Nakloní se ještě blíž a dívá se, jak Giles špulí rty do úsměvu, který se snaží namalovat. Je to tak roztomilé, že Elisa neodolá — sehne se a políbí staříka na tvář.
Překvapeně k ní zvedne hlavu a zachechtá se.
„Vůbec jsem tě neslyšel přijít! Kolik je hodin? Vzbudily tě ty sirény? Připrav se, má nejdražší, na čerstvou vrcholně dojemnou zprávu. V rádiu říkají, že hoří čokoládovna. Dokážeš si představit něco příšernějšího? Vsadím se, že se děti po celé zemi ve spánku odkopávají.“
Giles se pod úhledným tenkým knírkem usměje a zvedne ruce, v jedné drží červený štětec, ve druhé zelený.
„Tragédie a radost,“ řekne, „ruku v ruce.“
V malé černobílé televizi na vozíku za Gilesem se míhají záblesky celovečerního filmu. Právě je na scéně Bojangles a stepuje pozpátku vzhůru po schodišti. Elisa ví, že tohle jejího přítele rozveselí. Rychle ukáže znak „podívej se“, honem, než Bojangles zpomalí, aby s ním Shirley Templeová udržela tempo.
Giles ji poslechne a nadšeně tleskne, přičemž si v dlaních promíchá červenou barvu se zelenou. Je až k neuvěření, co Bojangles dokáže, a Elisa se stydí, protože cítí, jak se v ní ozývá vlastní ego. Dokázala by s ním udržet krok lépe než Shirley Templeová, kdyby se ovšem narodila do jiného světa. Vždycky chtěla tančit. Proto taky všechny ty boty, jsou potenciální energií, která jen čeká na využití. Zaostří na televizi, navzdory rušivé hudbě z kina o patro níž si odpočítá tempo a začne stepovat zároveň s Bojanglesem. Vede si dobře — kdykoli Bojangles vykopne, Elisa kopne do nejbližší věci, Gilesovy stoličky, což ho rozesměje.
„Víš, kdo jiný to ještě uměl parádně roztočit na schodech? James Cagney! Už jsme spolu viděli Yankee Doodle Dandy? Tak na to musíme někdy zajít. Cagney schází ze schodů. Cítí se báječně. Najednou kolem sebe začne házet nohama, jako kdyby mu hořel zadek. Celé je to improvizace, a jak nebezpečná! Takové je ale skutečné umění, má drahá — nebezpečné.“
Elisa mu podá talíř s vejci a vyznakuje: „Jez, prosím.“ Giles se smutně pousměje a vezme si od ní talíř.
„Bez tebe bych byl hladový umělec, ovšem ne v tom přeneseném významu. Mohla bys mě vzbudit, až se vrátíš domů? Půjdu nakoupit — pro sebe snídani, pro tebe večeři.“
Elisa přikývne a s přísným výrazem ukáže na složenou sklápěcí postel.
„Když si formy na ovocnou želatinu žádají Gilese Gundersona, on jim vyjde vstříc! Slibuju, že pak se odeberu do říše snů.“
Rozbije skořápku vejce o Trampoty s punčochami 9 z 10 žen a nasadí si na brýle ty druhé. Ve tváři opět vykouzlí úsměv, který se snaží namalovat — nyní je jeho úsměv trochu širší, a Elisa je ráda. K činnosti ji vyburcuje až zvuk ohlušujících fanfár na konci filmu, který se ozývá zezdola. Ví, co bude následovat. Na plátně se zhmotní slova The End, proběhnou po něm titulky se jmény herců, potom se v kině rozsvítí a závoj anonymity se rozplyne.

7
Místní jsou mutanti a vedro je nijak nezpomaluje. Zdolávají, šplhají a sekají. Strickland ještě nikdy neviděl tolik mačet pohromadě. Říkají jim falcões. Ať si jim říkají, jak chtějí. On si vezme svou M63, bez pardonu. Putování po pevnině začíná na úzké cestičce, kterou nějaký zapomenutý hrdina vysekal přímo do deštného pralesa. V jedenáct nula nula najdou pluh zardoušený popínavými rostlinami. Sedadlo je porostlé filodendronem. No dobře, cestu džunglí si přece jen neprostřílí. Vezme si mačetu.
Strickland se považuje za zdatného, ale odpoledne už má bolavé svaly. Prales dokáže vycítit slabost stejně jako sup. Liány strhávají klobouky z hlavy. Pichlavé bambusy bodají do natažených končetin. Na papírových hnízdech zuřivě bzučí vosy s žihadly o délce prstu. Jen čekají na záminku k vyrojení a každému, kdo se kolem nich proplíží po špičkách, se nesmírně uleví. Jeden muž se opře o strom. Kůra se promáčkne. Není to kůra. Strom je pokrytý vrstvou termitů, kteří teď proudí do jeho rukávu a chystají se vybudovat novou noru. Průvodci nemají žádné mapy, ale pořád ukazují, pořád ukazují a ukazují.
Uběhnou týdny. Možná měsíce. Noci jsou horší než dny. Svlečou si kalhoty ztěžklé zaschlým blátem, vylijí z bot litry potu a uloží se do houpacích sítí pod moskytiérami. Jsou bezmocní jako děti. Poslouchají skřehotání žab a malarické bzučení komárů. Jak může tak obrovský prostor působit klaustrofobicky? Všude kolem vidí Hoytovu tvář, v nabobtnalých sucích stromů napadených dřevní houbou, ve vzorech na krunýřích terek, v letových formacích arů hyacintových. Lainie nikde nevidí. Sotva už ji cítí, je jako slábnoucí tep. To zjištění ho poleká, ale věcí, které ho lekají vteřinu co vteřinu, je hodně.
Po několika dnech cesty dorazí k vesnici vestígios. Je to malá mýtina. Doškové malocas. Zvířecí kůže natažené mezi stromy. Henríquez pobíhá kolem a říká mužům, aby schovali mačety. Strickland poslechne, zato ale pevněji sevře svou pušku. Nemá náhodou v popisu práce být ozbrojený? Pár minut nato se z přítmí malocas vynoří tři obličeje. Strickland se zachvěje. Nepříjemný pocit v takovém vedru. Po obličejích se záhy objeví i těla a přejdou mýtinu obezřetně jako pavouci.
Stricklandovi je zle. Cuká mu ruka na spoušti. Vyhladit je všechny. Ta myšlenka ho vyděsí. Je to Hoytova myšlenka. Ale je lákavá, nebo ne? Dokonči misi, co nejrychleji. Vrať se domů a zjisti, jestli se domů vrátí stejný člověk, který opouštěl Orlando. Henríquez opatrně ukazuje dary — hrnce — a jeden z průvodců se přitom pokouší navázat hovor v pidžinu. Mezitím se ze stínů vynoří tucet dalších vestígios a zírají na Stricklandovy zbraně, jeho mačetu a přízračně bílou pleť. Má pocit, že ho stahují zaživa z kůže, a následující obřady se mu vůbec nezamlouvají. Kyselá vejce divoké drůbeže uvařená na ohni. Jakýsi odbytý rituál, při němž posádce pomalují obličej a krk. Strickland všechno přetrpí. Henríquez se jich bude vyptávat na Deuse Brânquiu. Měl by to udělat brzy. Strickland snese jen omezený počet hmyzích kousnutí, než začne dělat věci po svém.
Když se Henríquez zvedne od ohniště a vydá se pověsit houpací síť, Strickland se mu postaví do cesty.
„Vy jste to vzdal.“
„Jsou tady i další vestígios. Najdeme je.“
„Měsíce plavby po řece, a vy si prostě jen tak odejdete.“
„Myslí si, že když mluví o Deusi Brânquiovi, připravují ho o moc.“
„To je možná znamení, že je blízko. Že ho chrání.“
„Myslíte?“
„Nezáleží na tom, co si myslím. Jsem tady, abych ho získal a mohl se vrátit domů.“ „Není to tak jednoduché. Nejde jen o vzájemnou ochranu. Prales je… jak tomu říkáte? Provázaný? Koexistující? Tihle lidé věří, že všechny věci v přírodě jsou propojené. Když do ní pustí vetřelce, jako jsme my, založí tím vlastně požár. Všechno shoří.“ Henríquez se zahledí na M63. „Držíte svou zbraň velice pevně, pane Stricklande.“
„Mám rodinu. Chcete tady být celý rok? Dva roky? Myslíte si, že tu bude posádka trčet tak dlouho?“
Strickland nechá promluvit svůj nevraživý výraz. Henríquez není tak silný, aby mu odolal. Pod špinavým bílým oblekem je kostlivec. Červenou skvrnku na krku po kousnutí klíštětem má rozškrábanou do krve a zhnisanou. Strickland si dobře všiml, že se Henríquez šel po cestě vyzvracet do džungle mimo zraky jeho lidí. Pevně svírá lodní deník, aby zastavil třes rukou. Strickland má chuť zahodit tu bezcennou hromadu papírů na zem a zasypat ji olovem. Možná by tím kapitána motivoval.
„Mladí členové kmene,“ povzdechne si Henríquez. „Sejdeme se s nimi, až starší půjdou spát. Máme hlavy seker a brousky. Třeba jim ještě rozvážeme jazyk.“
Podaří se jim to. Mladíci chamtivě prahnou po zisku a popíšou Deuse Brânquiu tak podrobně, že přesvědčí i Stricklanda. Není to žádná legenda jako růžový říční delfín. Je to žijící organismus, nějaký rybí muž, který plave, jí a dýchá. Chlapci jsou okouzleni Henríquezovou mapou, a jakmile se v ní zorientují, poklepou na oblast přítoku řeky Tapajós. Deus Brânquia se už po několik generací pravidelně každou sezonu přesouvá, tlumočí průvodce. Strickland řekne, že to nedává smysl. Je jich víc než jeden? Průvodce se zeptá. V dávných dobách, odpoví chlapci. Teď už je jen jeden. Několik chlapců se rozpláče. Strickland usoudí, že mají strach, že svou chamtivostí ohrozili Žabernatého boha. Jejich strach je oprávněný.

1 Komentář
  1. K
    K says:

    Ukázku jsem četla před pár dny, knížku už mám doma. Už se nemůžu dočkat, až se do ní pustím. V reálu je ta knížka ještě hezčí než na fotkách. Mám pocit, že jsem se zamilovala do té obálky :D

    Odpovědět

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.