UKÁZKA Z KNIHY | Petra Slováková – Střípky času

Také rádi čtete knihy odehrávající se na území České republiky? Jednou takovou knižní novinkou směřovanou na mládež jsou Střípky času, kde s hlavní hrdinkou ovládající schopnost přesunu časem budete řešit případ na území Ostravy. Tak pojďte ochutnat ukázku z této knihy!

Autor: Petra Slováková
Název: Střípky času
Žánr: YA fantasy
Počet stran: 320
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2019

Jana by mohla být obyčejná středoškolačka, kdyby ovšem neměla schopnost cestovat časem.

V tíživé rodinné situaci se Jana musí postarat sama o sebe, a tak si přivydělává prodejem starožitností přenesených z minulosti. Na svých cestách nejednou bezohledně poruší časové předivo a upoutá na sebe pozornost bytostí střežících časovou kontinuitu.

Jeden takový přesun ji málem stojí život. Zachrání ji policejní vyšetřovatel, který jí posléze dokonce nabídne práci ve zvláštním oddělení. Jana se musí začlenit do týmu cizích lidí a naučit se svou schopnost řádně ovládat.

Záhy se dozvídá, že existují i jiní, kteří jsou mnohem nadanější než ona — čarodějové. Podmanili si město a ve skrytu mezi sebou vedou války. Jana se zaplete do nebezpečné hry — ten, kdo dokáže měnit běh věcí, je cenný spojenec a zároveň mocný nepřítel. Všechno se zamotá ještě víc, když jí jeden čaroděj zachrání život. Potíž není jen v tom, že jde o pravou ruku úhlavního nepřítele. Ukáže se totiž, že Petr Janu dobře zná, zatímco ona ho nikdy předtím neviděla. I když v čase se může stát cokoli…

Kniha vyšla v únoru 2019

Mohlo by vás zajímat

Ukázka z knihy

Docházel mi dech. Běžela jsem ulicí a v plicích mě ostře¨píchalo. Věděla jsem, že už dlouho nevydržím. Zabočila jsem do jedné zadní uličky. Už jsem se ani nesnažila kličkovat mezi kalužemi v dírách léta neopravené cesty.
Šli po mně. Měla jsem je za zády a strach mi nedovolil zpomalit. Dostala jsem se k zadnímu traktu zapadlého obchodu s potravinami. Všude to páchlo močí a odpadky se vršily hned vedle stohů provlhlých krabic od zboží. Můj pohyb vyplašil hladové kočky, které s mňoukáním odběhly. Přeskočila jsem několik dřevěných palet, tvrdě dopadla do bahnité louže, až se špinavá voda rozstříkla kolem, a konečně jsem se ohlédla.
Pořád tam byli. Drželi se mě vytrvale jako honicí psi. Pohybovali se pomalu, nikam nespěchali, a přitom se rychle blížili, jako by mi chtěli naznačit, že veškerá moje snaha je marná. Doběhla jsem k požárnímu schodišti. Po rezavém skřípějícím žebříku jsem vyšplhala na kovovou rampu, po níž jsem oběhla dům. Slezla jsem po okapové rouře dřív, než mě stačili obklíčit. Zabočila jsem do další uličky.
Cihlové bytovky s fasádami zčernalými kouřem byly poloprázdné. V oknech chyběly záclony, někde i sklo. Byly to ruiny zapomenutých dob. Ulice odsouzené k záhubě, kde téměř nikdo nebydlel. Párkrát už jsem tudy šla, ale bylo to bludiště, kde si všechny domy byly podobné.
Zabočila jsem do další dlouhé ulice. K mému zděšení byla slepá a průchod uzavíral plot. Vrátit jsem se nemohla, protože byli hned za mnou. Neslyšela jsem jejich kroky, ale cítila jsem tíživou přítomnost oněch bytostí. Zaváhala jsem, ale ne na dlouho. Rozběhla jsem se, vyskočila co nejvýš a přehoupla se přes vrchní hranu plotu. Naštěstí tam nebyly hroty ani ostnatý drát. Když jsem dopadla, uvědomila jsem si mokro v pravé botě. Nejspíš jsem si někde proděravěla podrážku.
Kolem byla jen hrstka opuštěných budov a sklady. Rychle jsem hledala místo, kam se schovat. Sklo v jednom malém okénku do sklepa bylo vyražené. Protáhla jsem se otvorem do temného prostoru. Střepy mi naštěstí neprořízly staré džíny, ale sklo mě zapíchalo v dlaních, když jsem se držela římsy, abych nespadla někam do prázdna. Pod oknem bylo staré potrubí od topení, které mi posloužilo jako opora pro nohy. Zmizela jsem ve tmě a můj příchod pravděpodobně vyrušil několik potkanů. Neměla jsem čas vytáhnout baterku. Mdlé světlo dopadající z ulice naštěstí umožňovalo rozeznat několik starých skříní, které byly příliš velké na to, aby se s nimi někdo vláčel, a nepotřebné bedny a harampádí, co nikomu nestálo ani za odnos do sběru. Schoulila jsem se mezi rozbité stojany z rezavějících trubek s vlhce slizkými umakartovými deskami. Přisunula jsem před sebe papundekl, schoulila jsem se a čekala. Třásla jsem se strachy. Objímala jsem si kolena. Snažila jsem se nedýchat moc nahlas, abych na sebe neupoutala pozornost, ale srdce mi bušilo až v krku a jazyk se mi lepil na patro. Skulinou jsem pozorovala, jak se mezi okny mihly stíny. Bytosti se nevzdávaly. Nevěděla jsem, co jsou zač ani jak se ve skutečnosti jmenují. Já jim říkala jednoduše Dozorci.
Byly to temné vysoké postavy, a když jste je pozorovali koutkem oka, jejich siluety připomínaly dospělého člověka, ale pokud jste se na ně zahleděli přímo, uvědomili jste si, že s lidmi nemají nic společného. Byly to pouhé stíny přelévající se do různých tvarů, měnící vzhled, jako když se díváte na něco pohybujícího se v hodně husté mlze. Neměli jasné tváře, pouze změť nestálých obrazů, duchovité útržky projekcí zachycených v čase.
Sevřela jsem pevně náramek, který jsem celou dobuchránila. Vždy, když jsem něco přenesla časem do současnosti, objevily se ty bytosti a neúnavně mě pronásledovaly. Nevím, co by udělaly, kdyby mě chytily, ale cítila jsem, že by to určitě nebylo nic dobrého. Šel z nich strach.
Jeden z Dozorců se sklonil k zemi, aby nahlédl do sklepa. Zadržela jsem dech. Měla jsem pocit, že místo, kde se schovávám, propalují neživé oči. Přitiskla jsem si dlaně na uši, zavřela oči a snažila se potichu i myslet. Být neviditelná. Celá jsem se třásla. Před očima mi poskakovaly mžitky. Pak se ozvalo několik nezřetelných zašeptání. Zněla sotva jako vítr prohánějící se ulicí.
Postava se mihla za dalším oknem a pak zmizela. Vykoukla jsem skulinou zpoza desky. Doufala jsem, že jsou pryč. Pak mi pohled sklouzl do místnosti. Trhla jsem sebou a málem zaječela. Jedna z těch bytostí nějak neslyšeně proklouzla dolů a teď stála u skříní. Prohlížela si rozbité police a svým pohybem trhala letité pavučiny.
Dozorce v přítmí vypadal jako duch. Ještě víc jsem se schoulila. Přesvědčovala jsem se, že něco podobného už nikdy neudělám, ale ve skutečnosti jsem věděla, že to není pravda. Nevyhnutelně to provedu znovu, jen na ně budu lépe připravená. Pokud to protentokrát přežiju, ujistila jsem sama sebe.
Postava proplula místností. Zmizela venku, jako by se rozplynula mezi dalšími stíny. Ještě chvíli jsem zůstala na místě, než jsem si ztěžka oddechla.
Po dlouhých minutách jsem se odvážila vylézt ven. Mokro v botě začalo být nepříjemné, ale ještě jsem musela něco zařídit. Pokračovala jsem ulicí, míjela zapomenutá zákoutí plná sutin a zdí počmáraných graffiti. Opuštěné hřiště zelo prázdnotou, kovové branky někdo uřezal až u země, plot byl ze všech stran pobořený.
Vytáhla jsem z kapsy staré hodinky. Byl to klasický mechanický kapesní model, kterému se říká cibule. Mám je po tátovi. Vlastně jsou to jediné, co mi po něm zůstalo. Když jsem cestovala časem, běžné hodinky na baterku se zastavily, někdy i pokazily. Tyhle mechanické však přežily bez újmy, a tak jsem je nosila všude s sebou. Ručičky na porcelánovém ciferníku ukazovaly, že je něco před sedmou. Jestli stihnu tramvaj, dorazím na schůzku včas. Přidala jsem do kroku. Mokrá bota začala při každém pohybu skřípat. Doufala jsem, že než půjdu do školy, stihnu se skočit převléknout nebo to trochu uschne a ty zvuky přestanou, jinak budu zase za blbku.
Zastávka u staré střelnice na Hulvákách je typem místa, kde nechcete být ani ve dne, natož v noci. Potloukají se tu podivné existence, tramvaj jezdí, jen když si řidič vzpomene, anebo omylem zapomněli přehodit výhybku.
Ostrůvek zel prázdnotou. Kolem stojanu poletovaly odpadky, papíry z vysypaného koše a igelitové sáčky. Jízdní řád byl celý počmáraný nějakými hieroglyfy. Zabořila jsem ruce do kapes a prsty pohladila náramek. Byl to krásný art deco kousek z první republiky. Dáma, která ho nosila, o něj jednou v noci přišla, když se pohádala se svým milencem. Ten využil chvilky nepozornosti, zatímco plakala na pohovce, a sbalil šperk, který měla na stolku hned vedle peněženky. Byl to smutný příběh.
Když jsem je sledovala ukrytá v proudu času, bylo mi té ženy líto. Měla decentní rudé šaty a vlasy natočené do módních vln. Při pláči si neustále opatrně otírala koutky očí kapesníkem, aby si nerozmazala líčidla. Roztržka ji zjevně mrzela víc než jeho.
Věděla jsem, jak ten příběh dopadne. Vzala jsem šperk dřív, než to mohl udělat on, a přenesla se časem zpátky. Kdybych to neudělala, sledovala bych, jak ho ukradne a po několika dnech odjede do sousedního státu. Náramek mi toho však o sobě mohl povědět mnohem víc. Kov mě chladil do pořezaných prstů a já zdálky vnímala jeho vzpomínky. Předměty si totiž pamatují. Pamatují si všechno, co se jim stane, i události, jimž přihlížejí. Jenže ty vzpomínky časem blednou, přemazávají se a mizí. A když pak věc zůstane někde dlouho ležet, zapomene úplně. Stane se z ní pouhá skořápka s ozvěnami dávných prožitků. Tenhle příběh byl romantický, ale s hořkým koncem. Schovala jsem náramek zpátky do kapsy.
V dálce se objevila tramvaj se svítícím číslem. Její příjezd vyplašil ptáky v blízkém lesíku. Nastoupila jsem do natřískaného vozu a postavila se hned za řidičovu kabinu, abych se nemusela mačkat mezi všemi těmi uhnanými lidmi směřujícími do práce nebo do školy. Zahlédla jsem partu výrostků, kteří se nahlas bavili a postrkovali se mezi sebou. Byli obestavěni skupinkami důchodců spěchajícími za nákupy a několika lidmi v úřednických sakách. Hned vedle mě nějaký plešatějící muž vytáhl mobil a začal do něj hlasitě hulákat, že nic neslyší. Obrátila jsem oči v sloup.
Naštěstí jsem po několika zastávkách vystoupila. Navzdory brzké ranní hodině bylo docela teplo, takže mi nevadilo se kousek projít. Sešla jsem ze zastávky na mostě dolů, prošla kolem několika supermarketů a vyhnula se velkému obchodnímu centru, které zdálky lákalo obrovskými reklamními billboardy na všechno, co jste si jen mohli přát. Zůstala jsem stát před obrovským komplexem ubytovacích kolejí. Tvořilo ho několik starých panelákových budov, které sousedily s hernou a barem. Jak příhodné, pomyslela jsem si jako pokaždé, když jsem tu byla za Denisem.
Zkontrolovala jsem čas, a než jsem stačila hodinky schovat, už na mě mával tmavovlasý rozvrkočený mladík v se praném tričku s motivem Star Wars.
Denis byl v prváku na výšce. Studoval chemii, která pro něho byla nejzajímavější věcí na světě, a nechápal, jak můžou existovat i jiné obory. Spolužáci ze střední ho měli za podivína, ale na vysoké do kolektivu dokonale zapadl a našel si kamarády. Užíval si výhody svobodného života a nechodil každý týden s monoklem na oku. Na rozdíl ode mě, vytanulo mi na mysli.
„Ahoj,“ hlásil na pozdrav. Byl o hlavu vyšší než já a téměř pořád se usmíval. Měl obrovské brýle s tlustými černými obroučkami, které si za uchem slepil lepicí páskou. Pravděpodobně si je totiž při svojí nešikovnosti někde rozsedl.
„Ahojky,“ odpověděla jsem. Popadla jsem ho za rukáv a odtáhla trochu stranou, aby na nás z budovy nebylo vidět.
„Máš teda něco?“ zeptal se, zatímco jsem z kapsy dolovala náramek. Když se mi to povedlo, se zájmem si ho vzal.
„Dobrý, ne?“
„Myslím, že to snad nějakou stovku hodí,“ přikývl zamyšleně.

 

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *