Ukázka z knihy: Oheň probuzení

Draci byli vždy taková ta stvoření hodná obdivu, respektu a vyvolávající strach. Jenže co když lidé zjistí, že jejich krev má na vybrané jedince zvláštní účinky, zlepší jim smysly či přidá nové schopnosti po určitou dobu? Vítejte ve světě, kde existují dračí farmy a divocí jedinci ve volné přírodě téměř vymizeli.

Základní informace
Autor: Anthony Ryan
Série: Draconis Memoria
Díl: 1. Oheň probuzení
Žánr: Fantasy, Dobrodružné
Počet stran: 656
Nakladatelství: Host

Rok od roku se to horší. Draggové (drakům podobná stvoření) chovaní v zajetí umírají dříve a poskytují čím další horší krev. Jedinou nadějí se stává legenda, která vypráví o bílém draggovi, o tvoru, jehož krev v sobě po požití spojuje všechny schopnosti – vytrvalost, sílu, regeneraci, oheň i komunikaci na dálku. Někdy je potřeba uvěřit mýtům, abyste získali prvenství nad světem. Obzvláště když svět se začne obracet proti vám. Pátrání po bájném tvorovi může začít.


Kniha vyšla v červnu 2018
Doporučená cena je 429 Kč, přičemž u nakladatelství Host můžete knihu zakoupit se slevou 15%.

Ukázka

PROLOG

Příjemce hlášení:
Správní rada
Kovolodní obchodní syndikát
Vnitřní úřad
Feroská podniková sdružení

Hlášení podává: Lodima Bondersilová — dočasná ředitelka carvenportského odboru Arradsiánských kontinentálních sdružení
Datum: 29. settemra 1578 (166. den firemního roku 135 dle korporátního kalendáře)
Předmět: Okolnosti úmrtí pana Havelica Dunmorna, ředitele carvenportského odboru Arradsiánských kontinentálních sdružení

Vážení pánové a dámy, než se Vám do rukou dostalo toto hlášení, bezpochyby jste již byli prostřednictvím Modrého transu uvědoměni o úmrtí mého bezprostředního nadřízeného pana Havelica Dunmorna, jakož i o prvním odhadu souvisejících ztrát na životech a značné materiální zkáze, jež onu tragickou událost provázela. Tuto písemnou zprávu vypracovávám s nadějí a s očekáváním, že učiní přítrž veškerým nejapným a nezasvěceným zvěstem šířeným konkurencí nebo zaměstnanci Syndikátu (viz příloha, kde najdete seznam osob, u nichž doporučuji propuštění z pracovního poměru a ukončení pracovní smlouvy). Mám v úmyslu podat jasné a nezaujaté líčení událostí a poskytnout tak lepší podklady pro rozpravy Rady a pro případné navazující směrnice, jež Rada možná uzná za vhodné vydat.
Ke zmíněnému incidentu došlo na území a v okolí Vykrvovací a Přístavní čtvrti města Carvenportu dne 26. settemra. Rada se jistě pamatuje na zprávu, kterou prostřednictvím Modrého transu podal pan Dunmorn dne 12. dimestra a v níž popsal úspěšný odchyt divokého Černokožce (o nějž se postarala Nezávislá kontraktorská společnost Řetězníci), který následoval po dlouhé výpravě do jihozápadních končin arradsiánského Vnitrozemí. Radu rovněž odkazuji na deset předchozích čtvrtletních písemných hlášení našeho odboru, jež se týkala stále větších úbytků v umělém chovu s tím, že ze všech druhů se nejkratšího věku dožívají právě Černokožci. Nepochybuji, že Radě není třeba připomínat stále nižší účinnost produktu získávaného z inbredního a mladého chovu. Odchyt živého a zdravého divokého Černokožce (první takový odchyt za víc než dvanáct let) byl proto v řadách zaměstnanců Syndikátu přijat se značným nadšením, neboť nabízí vyhlídku na posílení pokrevních linií a zajištění kvalitního produktu pro nadcházející léta. Taková očekávání se naneštěstí záhy ukázala předčasná.
Černokožce, dospělého samce o délce přibližně šestnáct stop, bylo mimořádně těžké zvládat, byl neustále neklidný, a i pod sedativy a s náhubkem na tlamě se pouštěl do nebezpečných výpadů. Několik vykrvovačů došlo při zápase s tímto nebezpečným tvorem k úrazu a jeden zůstal zmrzačený, když se Černokožci podařilo tohoto muže přimáčknout ke stěně kotce poté, co několik hodin předstíral ospalost. Na vychytralost různých plemen obývajících tyto kraje poukazují často jak vykrvovači, tak přírodovědci, ale musím se přiznat k značnému vnitřnímu neklidu, který ve mně vyvolává zlomyslná vypočítavost vykazovaná tímto konkrétním exemplářem, vlastnost, jež za všechna ta léta, co pobývám na tomto světadíle, nebyla dosud zaznamenána.
Vedle svých častých agresivních projevů se Černokožec rovněž odmítal spářit s kteroukoli v zajetí chovanou samicí a pokaždé, když byla nějaká umístěna do jeho blízkosti, reagoval buď přezíravostí, nebo útokem. Zde je třeba poukázat i na mimořádnou zdráhavost ze strany Černých samic zdržovat se v přítomnosti jejich divokého bratrance; všechny už jen při pohledu na něj propadaly krajnímu rozrušení, které doprovázely výraznými hlasovými projevy. Proto po čtyřech měsících bez vyhlídky na úspěšné spáření a za rostoucích nákladů na krmení a péči vydal pan Dunmorn příkaz tento exemplář vykrvit. Přikládám zápis své diskuse s panem Dunmornem, kde se mé stanovisko v této záležitosti podrobně vyjadřuje a na tomto místě nevyžaduje opakování.
Pan Dunmorn rozhodl, že se vykrvení pojme jako oslava, akce k pozvednutí místní morálky, která v nedávné době utrpěla těžkou ránu poklesem trhu a následným snížením výkupních cen. Bylo proto nařízeno, že vykrvení se uskuteční stejného dne jako Krvezkouška, jež se nikde jinde zpravidla nepovažuje za den oslav, ale která se v těchto odlehlých končinách stala něčím na způsob každoroční veselice. Představa, že pouhá náhoda pozvedne dítě k blahobytnému životu, silně rezonuje u lidí, již leckdy zjišťují, že jejich ambice brzdí tvrdá realita jejich individuálních schopností.
Aby slavnosti ještě víc zpestřil, měl pan Dunmorn v úmyslu padesátinu získaného produktu vyhradit pro obyvatelstvo prostřednictvím tomboly. S ohledem na aktuální tržní cenu neředěné Černé nepochybuji, že Rada pochopí, s jakým nadšením se toto nařízení setkalo a že se stalo hlavním důvodem, proč bylo okolí vykrvovací kádě obklopeno tak početným davem lidí.

OSOBNÍ VYPRÁVĚNÍ

Pevně doufám, že Rada pochopí mé přiznání, že se mi nepodařilo ustavit přesný řetězec událostí vedoucích k závěrečné pohromě. Navzdory svému největšímu úsilí se tohoto úkolu nedokážu uspokojivě zhostit. Řada očitých svědků má již naneštěstí místo v hrobě a ty, kteří dosud setrvávají naživu, rozum často opustil v míře hraničící se šílenstvím. Kontakt s neředěným produktem může mít nepředvídatelné následky. Pokud jde o mé vlastní líčení, nebyla jsem přítomna Krvezkoušce ani vykrvení, neboť jsem se rozhodla zůstat raději na Akademii, abych se popasovala s obrovskou masou nevyřízené korespondence.
Přibližně dvacet minut po čtrnácté hodině mne z práce vytrhlo rozrušené pokřikování za oknem. Když jsem se vydala zjistit, co se děje, naskytl se mi pohled na dav lidí, kteří se ulicemi hnali velkou, ba přímo panickou rychlostí a mezi nimiž byla řada vyděšených, sinalých či plačících tváří. Ve srocení jsem zahlédla jednu ze svých studentek, a proto jsem otevřela okno a zavolala na ni. Protože to bylo chytré a nápadité děvče, jak je u mých svěřenkyň pravidlem, podařilo se jí z davu vymanit tak, že vyšplhala na školní plot, odkud na mě zavolala: „Je na svobodě, madam! Černokožec se volně pohybuje městem! Spousta lidí je po smrti!“
Musím se přiznat, že v té chvíli jsem propadla ostudné nerozhodnosti, za niž přirozeně prosím u Rady o odpuštění. Věřím nicméně, že uznáte, že k takové situaci za celý můj třicetiletý pobyt na tomto kontinentu nikdy nedošlo. Po neodpustitelné několikavteřinové prodlevě jsem se nakonec vzpamatovala do té míry, že jsem se dokázala své žačky zeptat: „Jak to?“
V dívčině tváři se v onom okamžiku objevil netypický zmatek a uplynulo půl minuty, než se opět, zajíkavě a nepřesně, zmohla na slovo: „Krvezkouška… Jedna žena… Žena s dítětem…“
„Ale vždyť je obvyklé, že na Krvezkoušku přicházejí rodiče s dětmi,“ namítla jsem s jistou netrpělivostí. „Podej jasnější hlášení!“ „Ona…“ Tvář mé žačky poté nabyla výrazu, v němž se ve stejné míře mísil úžas s hrůzou. „Ona skočila.“
„Skočila?“
„Ano, madam. S tím dítětem… Popadla ho a… skočila.“
„Kam skočila?“
„Do té kádě, madam. Zrovna když vykrvovač napíchl Černokožce… Skočila do kádě.“
Z nelíčeného zmatku ve tváři své studentky a také z četných popálenin a krvavých skvrn, jimiž měla ušpiněné šaty, jsem usoudila, že žádné další užitečné informace mi již nebude s to podat. Poté co jsem jí přikázala, aby se odebrala na kolej a zajistila bezpečí mladších žaček, vyňala jsem ze sejfu ve své pracovně plnou sadu flakonů a chvatně jsem se vydala do Vykrvovací čtvrtě. Nechci Radu zatěžovat vyčerpávajícím popisem zkázy, jíž jsem byla svědkem při cestě, ani tím, co jsem spatřila, když jsem dospěla na místo, kde mělo dojít k vykrvení Černokožce, ani vypočítávat množství mrtvol, ale omezím se na prohlášení, že jsem viděla dost na to, abych se přesvědčila opravdivosti studentčina líčení.
Káď sama byla zcela rozbitá, třísky pevných dubových desek se rozletěly do širokého okolí, což platilo i pro Černokožcovu krev. Ta se v hustých tratolištích rozlévala na dlažbě ulice nebo jí byly potřísněny okolní domy, v nichž byla všechna okna dokořán, aby se lidé mohli pokochat podívanou připravenou panem Dunmornem. Diváci, kteří nezemřeli na místě po požití krve, se potáceli nebo svíjeli na zemi, buď šílenstvím, nebo bolestí. Díky odolnosti vůči účinkům krve jsem dokázala dojít až k pozůstatkům kádě, kde jsem zahlédla ženské tělo napůl zanořené v nejhlubší louži krve. Nebyla jsem schopna určit její věk ani totožnost, neboť kůži měla zčernalou a zuhelnatělou přímým stykem s produktem, nicméně z jejích útlých proporcí jsem usoudila, že byla mladá. Jedinou stopou po Černokožci byly roztříštěné pozůstatky jeho řetězů. Pokud šlo o dítě, o němž se vyjadřovala má studentka, po něm jsem nikde žádnou stopu nezaznamenala.
Poté třeskot pušek přitáhl mou pozornost k přístavu, kam jsem ze své aktuální vyhlídky snadno dohlédla skrze několik po sobě jdoucích řad domů, jež lemovaly cestu zkázy. Na pozadí střelby bylo možné rovněž rozlišit zřetelný ryk. V tom okamžiku mi připadalo vhodné pozřít velkou dávku Zelené, která mi umožnila rychlý přesun do přístavu, načež jsem poprvé spatřila i ono uprchlé zvíře. Prorazilo si cestu až na hráz. Sice s každým krokem ronilo krev z napíchnutého místa na krku, ale navzdory této ztrátě pustošilo se zběsilou energií dál své bezprostřední okolí. Viděla jsem, jak několika švihnutími ocasu rozmetalo na kusy dům správce přístavu a poté upřelo pozornost na plavidla kotvící u hráze. Hned několik jich právě odplouvalo, jejich posádky se s horečným chvatem snažily vyhledat útočiště na otevřeném moři, ale šesti z nich pro zdárný přesun do bezpečí očividně chyběli lodníci nebo rozhodnost.
Černokožec vyskočil na robustní příbřežní parník Poctivý podíl, který potopil jen svou vahou, přičemž tlamou zbavenou náhubku porafal ve vodě se zmítající lodníky. Poté obrátil pozornost na sousední nákladní plavidlo Briteshorských nerostů o výtlaku asi dvou set tun, na němž začal ničit kormidelnu a komíny s neustále dokořán otevřenou tlamou, z níž se marně snažil vychrlit oheň. Na tomto místě musím zdůraznit prozíravost vykrvovačů, kteří netvora na úvod oslabili tím, že mu přeťali naftovody. Pokud by tak neučinili, nechci si vůbec představovat, jaké by to mohlo mít následky.
V dané chvíli jsem viděla, jak se Černokožec v ohromení zvedá poté, co ho do boku zasáhl výstřel z pušky, dává průchod nesmírnému zuřivému ryku a vrhá se na další loď u hráze, zatímco se mu škubaly kauterizované pahýly křídel, kterými se instinktivně pokoušel opřít do vzduchu. Záhy se mi podařilo identifikovat i původce výstřelu. Zahlédla jsem ho na jednom z vyšších, zatím nepoškozených jeřábů na molu. Díky působení právě pozřené Zelené jsem během několika vteřin na konstrukci jeřábu vyšplhala a našla na výztuži muže, který na Černokožce mířil dlouhou puškou. Vystřelil, bylo vidět, jak se Černokožec opět vzepjal a poté vyskočil dopředu, aby přistál na široké palubě Kovolodní Zášti dragga, Modrolovce, jenž se nedávno vrátil z jižních moří. Posádka se neprozíravě rozhodla, že se útočníkovi postaví, a napadla ho různými střelnými zbraněmi, které však neměly dostatečně velkou ráži, aby mu dokázaly způsobit větší tělesnou újmu.
Střelec začal při nabíjení neomaleně a mocně klít, pak zmlkl, když jsem se k němu vydala po konstrukci. „Tak to se omlouvám, paninko,“ pronesl s přízvukem Starokolonistů. O jeho původu svědčila i snědá barva jeho pokožky. Na to, abych mu dala přednášku o etiketě, se mi nedostávalo času. Všimla jsem si jeho obnošeného, ale festovního šatstva a následně jsem popatřila i na jeho dlouhou pušku: jednorannou zbraň značky Vactor-Massin ráže .6 s odsuvným uzávěrem, již mívají v oblibě úspěšnější kontraktorské společnosti.
„Osobní zbraně, pane, se musí při příjezdu do Carvenportu uložit uprotektorátu,“ řekla jsem.
Střelec odpověděl sotva postřehnutelným úsměvem a poté kývl na stále běsnícího netvora. „Řekl bych, paninko, že až ho skolím, mohli by mi to prominout. Kdyby jenom na moment přestal běsnit, abych se mu trefil do lebky.“
Dívala jsem se, jak Černokožec z paluby Zášti máchnutím ocasu smetl poslední členy posádky a zaklonil hlavu, aby vítězoslavně zaryčel. Přitom mu z ocelového kolíku v krku nepřestávala téct krev. „Je mnohem živější, než by měl být,“ prohlásil kontraktor, opět zamířil, pak tlumeně zaklel, když zvíře zase vyskočilo. „Na to, kolik krve z něj vyteklo.“
„Jak se jmenujete, pane?“ otázala jsem se.
„Torcreek, paninko. Braddon Torcreek, člen Nezávislé skupiny Dlouhé pušky s pětinovým podílem.“
Vyňala jsem ze svých zásob flakon Červené a Černé a všechno to vypila, načež jsem si opět řádně přihnula Zelené. „Já vám ho podržím, pane Torcreeku,“ řekla jsem. „Uvidíme, jestli vám tu milost přece jen zajistíme.“
Po těchto slovech jsem střelce přeskočila a vyrazila na konec kon strukce, odkud jsem se vrhla na šikmý stěžeň čnící z paluby naklánějící se nákladní lodi, která si stále ponechávala plachty jako pojistku před selháním motoru. Bylo to asi třicet stop daleko, nic, co by nedokázala překonat Krvožehnaná posilněná Zelenou. Zachytila jsem se takeláže a s využitím odstředivé síly jsem se vymrštila za Černo kožcem, což je základní úkon, který už téměř dvě desetiletí učím své svěřenkyně. Když jsem se značnou rychlostí hnala k Černokožci, povolala jsem na pomoc Červenou, abych ho napadla zezadu. Kůže mu v důsledku závanu horka přirozeně sežehla, byť z větší části zůstala nepoškozená, ale stejně jako všichni příslušníci jeho rodu nebyl schopen ignorovat výzvu.
Přistál na další nákladní lodi, jejíž posádka zareagovala s mnohem menší agresivitou než lodníci ze Zášti tím, že se chvatně vrhla přes hrazení, ač jejich úprku mohly napomoct i ohně, které jsem zažehla přičiněním Červené. Černokožec se prudce stočil v planoucí spleti lanoví a dřeva, otevřel chřtán, aby vydechl svou ohnivou odpověď, a pak zavyl roztrpčením, když z něj plamen nevyšel. Tvrdě jsem přistála na palubě sotva dvacet stop od něj. Vydatná dávka Zelené zabránila tomu, abych si při dopadu přivodila paralyzující zranění. V přímé výzvě jsem se mu zadívala do očí, což žádný samec dlouho nesnese. Opět zařval a vyrazil proti mně. Drápy rozdrásal palubu na třísky, stočil ocas, aby se jím prudce ohnal, a najednou dokonale znehybněl, když jsem přivolala Černou, kterou jsem pozřela před několika málo okamžiky.
Bylo nasnadě, že jde o děsivě silné zvíře, ale dosud jsem si naplno neuvědomovala moc, jakou vládne. Vší silou se vzpíralo v mém sevření zrozeném z Černé a tak rychle ze mne odčerpávalo zásobu požitého produktu, že se mi nenadále orosilo čelo potem a má netrpělivost, kdy pan Torcreek splní svůj smělý slib, narůstala. Je tedy zvláštní, že v této fázi musím popsat další vjem, jistý vhled mimo všeobecné pozdvižení a naléhavost dané situace. Zatímco jsem totiž nepřestávala sledovat Černokožcovy oči, rozpoznala jsem v něm něco, co překonávalo jeho zvířecí touhu po mase a vítězství: jakousi hlubokou a sžíravou hrůzu, nikoli však ze mne. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že Černokožec se nepokoušel pomstít za své zajetí a mučení ani za zavedení ocelového čepu do svého těla. On se pokoušel uprchnout, usiloval o útěk před něčím mnohem horším, než byla ta drobná, dvounohá obtížná havěť. Právě když jsem si v duchu promítala jeho únikovou trasu, od roztříštěné kádě s onou záhadnou mrtvolou přes stísněné ulice až do přístavu, ukázalo se, že pan Torcreek není žádný chvástal.
Kulka z pušky při letu nad mou hlavou slabě zasvištěla a uvázla přesně uprostřed Černokožcova zkoseného čela. Křečovitě sebou zazmítal, dlouhé tělo se mu od hlavy až po ocas zavlnilo, načež se s přidušeným zachroptěním zhroutil na částečně zničenou palubu.

ZÁVĚR

Úplný seznam obětí a přehled škod najde Rada v Příloze číslo 2, kde se rovněž nachází cenový odhad oprav. Jak již bylo uvedeno výše, vyhotovit přesnou a nezpochybnitelnou zprávu je nemožné, nic méně jistá fakta lze stanovit mimo jakoukoli pochybnost.
Za prvé, na pódium vedle pana Dunmorna, který právě uzavíral poměrně obšírné pojednání o přednostech firemní loajality, vskutku vyšplhala jistá žena neznámé totožnosti doprovázená malým dítětem blíže neurčeného pohlaví. Mám-li být upřímná, pan Dunmorn nebyl obecně považován za toho nejpřesvědčivějšího řečníka, čímž se možná vysvětluje, že velká část přítomných v kritickém okamžiku dění nevěnovala pozornost. Navzdory tomu jsem shromáždila a srovnala prohlášení šesti různých svědků, charakterních a soudných osob, které potvrdily, že ona neidentifikovaná žena vykročila z řady rodičů a dětí čekajících na Krvezkoušku a volným krokem vyšla na pódium, kde si jí nepovšiml ani pan Dunmorn, ani skupinka vykrvovačů, kteří se chystali zavést čep do Černokožcova krku. Žena je popisována jako mladá, ale její podrobnější popis se mi nepodařilo získat. Jeden ze svědků uvedl, že s její fyziognomií a vystupováním se pojila jistá konvenční přitažlivost, ale viděl ji z příliš velké dálky na to, aby byl s to poskytnout bližší informace ohledně barvy jejích vlasů nebo pokožky. Popisy dítěte jsou stejně neurčité, byť s ohledem na jeho výšku by se dalo usuzovat na osobu ve věku osmi let čili v patřičném věku na podstoupení Krvezkoušky.
Zdá se, že žena popadla své dítě a skočila do kádě jen několik vteřin poté, co pan Dunmorn vydal pokyn k zahájení vykrvovacího procesu. V tomto bodě do většiny líčení, možná pochopitelně, vstupuje jistý zmatek. Při korelaci různých svědectví jsem nicméně odhalila několik klíčových společných prvků. Je nepochybné, že káď se roztříštila zevnitř a jak pan Dunmorn, tak vykrvovači přišli o život právě při této explozi. Také vyšlo najevo, že za tento konkrétní akt zkázy nebyl zodpovědný Černokožec, neboť toho v daném okamžiku poutaly řetězy k vykrvovacímu rámu. Po zničení kádě a následném rozptýlení značné části produktu se davu zmocnila všeobecná panika, avšak tři svědci si zachovali duchapřítomnost do té míry, že když se produkt snášel k zemi, dosvědčili, že po Černokožcových řetězech už nebylo ani stopy, načež se tedy pustil do svého zoufalého úprku z dějiště této pohromy.
Můj závěr je znepokojivý, ale nevyhnutelný: Černokožec se na svobodu dostal přičiněním Krvožehnané osoby, jíž lze nyní připsat úmrtí pana Dunmorna a mnoha dalších lidí. Seznam podezřelých, kteří touží poškodit syndikátní zájmy na tomto světadíle, je dlouhý a možná největší pozornost si v tomto směru zaslouží Korvantinská říše. Je mi však zatěžko pochopit, jakou výhodu by z tohoto incidentu mohli získat třeba i oni. Mimořádně záhadná rovněž zůstává spojitost, již tato skrytá osoba mohla mít s onou ženou či jejím záměrem. Jak bylo uvedeno výše, tělo dotyčné bylo zajištěno, byť tedy v neidentifikovatelném stavu, ale dítě, s nímž skočila do kádě, po jejím boku nalezeno nebylo. Při incidentu přišlo o život několik dětí, povětšinou z řady těch, které se shromáždily na Krvezkoušku, ale o všechny se přihlásili truchlící příbuzní. Co bylo zač toto dítě nebo kam se mohlo podít, zůstává možná tou nejznepokojivější hádankou spjatou s celou neblahou událostí.
Ujišťuji Radu, že mé úsilí přijít těmto otázkám na kloub ještě není vyčerpáno a budu i nadále vynakládat veškerou nezbytnou energii k tomu, abych na ně našla potřebné odpovědi.

Do doby příjezdu nástupce pana Dumorna zůstávám, vážení pánové a dámy, Vaší nejoddanější zaměstnankyní a akcionářkou

Lodima Bondersilová,
dočasná ředitelka carvenportského odboru
Arradsiánských kontinentálních sdružení

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.