Ukázka z knihy: Loď

Po Inkvizitorovi představuje Vladislav Vlček svojí druhou knihu pod názvem Loď. Můžeme očekávat stejnou jízdu jako posledně? Ukázka prozradí opravdu mnohé, tak se neváhejte začíst!

Základní informace
Autor: Vladislav Vlček
Název: Loď
Žánr: Sci-fi
Počet stran: 248
Nakladatelství: Epocha

Konec světa předpovězený mayským kalendářem nenastal. Země se dál otáčí kolem své hvězdy a lety do vesmíru jsou stále extrémně nákladné a technologicky náročné. V časech, kdy se rakety s potížemi dostanou tak akorát na oběžnou dráhu, nabídne jistá entita lidstvu mezihvězdnou loď. Řídicí systém lodi, autonomní software ženského pohlaví, svéhlavý a velice lidský, si ze všech možných kandidátů na pilota zvolí jednoho poněkud… No, na první dobrou byste si ho nevybrali. Společně nabídnou své služby planetě Zemi. Chaos z toho vyplývající se dal čekat. To, co ve vesmíru objevili, však rozhodně ne…

Kniha vyšla v listopadu 2018

Ukázka z knihy

2. kapitola, Deidre

„Krásná žena je výtvor ďáblův. Obávej se jí a vyhýbej.“
neznámý inkvizitor

„Vše, co slyšíme, je názor, ne fakt. Vše, co vidíme, je úhel pohledu, ne pravda.“
Marcus Aurelius

„Nemusíte mě chválit ani obviňovat, úplně stačí, když mi budete rozumět.“
Oscar Wilde

„Dobrý večer, mohu si přisednout?“ ozvalo se ze tmy. Nikoho jsem neviděl – budiž, je novoluní a louče to se světlem nepřehánějí – ale ani neslyšel přicházet.
Leknutím jsem zpracoval whisky poněkud netradičně – část mi vyletěla nosem a část jsem vdechl. Obojí nestálo za nic. Ale aspoň se mi mozek přepnul z módu „úplně vypatláno“ do relativně funkčního stavu a přišlo mi, že jsem částečně vystřízlivěl.
Kdo sem leze?! V okamžiku, kdy si hodlám ustřelit palici, s těmi všemi fyzickými i metafyzickými průsery, které to přinese…
Když mi chybí asi milimetr chodu spouště, v opravdu neskutečném a nepopsatelném stavu mysli, který je schopen opravdu ocenit jen jiný sebevrah…
No, poslal bych do prdele asi kohokoliv a pro můj psychický stav chybí popis.
Ale v tom hlase bylo něco, co mě přinutilo uvolnit tlak na spoušti. Byl to zvuk jako… Byl to hlas jako…
„Omlouvám se za svou nezdvořilost, ale doufám, že přicházíte v neodkladné záležitosti. Mám totiž extrémně důležitou práci, která nesnese odkladu,“ prohlásil jsem k nezřetelnému stínu jazykem Laphroaigem poněkud ztěžklým a neohebným, když jsem se bolestně, za mnohého kašlání a smrkání, zvládl zbavit většiny whisky z průdušek a nosní dutiny.
„Vskutku, neodkladná záležitost,“ prohlásila Stín – neb o jejím pohlaví dle hlasu nebyla žádná pochybnost – a přišla do světla loučí. Sáhl jsem za záda a klepl do spínače halogenů osvětlujících jižní perimetr.
Polkl jsem. Spatřil jsem Dokonalost. Stála bez hnutí, jen teplý letní větřík jí lehce cuchal vlasy. Za celý svůj život jsem neviděl tak nádhernou bytost.
Věk tak třicet, asi sto sedmdesát na výšku, štíhlá, s vypracovanými svaly, dlouhé rovné zlatavé vlasy, přepůvabný obličej s velkýma modrýma očima, drzým nosíkem a plnými rty.
Oblečená do vypasovaného černého trička bez rukávů, končícího těsně pod velkými, oblými, vysoko posazenými ňadry, holé ploché bříško, útlý pas, ideálně kontrastující boky, krátká černá sukně a vysoké černé kožené boty s přezkami – New Rock, jak jsem později zjistil. Nádherné nohy.
„Krása je tam, kde není potřeba nic ubírat, ani nic přidávat,“ vzpomněl jsem si na další citát.
Po několika poněkud nezdvořilých sekundách, kdy jsem fascinovaně hltal celkový obraz, se mé oči zastavily na obličeji. Zíral jsem na ten lehký překrásný úsměv, hladkou pleť, a hlavně na oči.
Na oči plné jemnosti, laskavosti, citu, soucitu a pochopení – tisíce čertů přišly později – a něco se ve mně pohnulo. Pokynul jsem rukou k volné židli a vyhodil náboj z komory. Můžu ho dát zpátky, kdykoliv se mi zachce.
Nějaký čas jsme mlčky seděli vedle sebe. Začaly mi vlhnout oči – byl jsem k prasknutí nacpaný emocemi a dost slušně Laphroaigem.
Ona vstala, přistoupila ke mně a sevřela mi hlavu. To, co se před chvíli pohnulo, se zlomilo – opřel jsem čelo o její svalnaté horké bříško a proud z mých očí zesílil.
Začala zpívat. Melodii jsem neznal, ani jazyk, i když mi silně připomínal irskou gaellštinu. Zpívala tak, jak bych si představoval zpěv andělů. A pak mi všechno zhaslo.

Probudil jsem se ve své posteli, s drsnou kocovinou. Mé neurony byly, jako obvykle v těchto případech, daleko na výletě a zamlžená mysl čekala, až se ji pokusím zapnout.
Zíral jsem oknem na modrou oblohu – slunce mě lechtalo v nose – a líně přemýšlel nad běžnou nedělí, kdy se zřejmě opět více či méněopiji, asi se podívám na nějaký film, něco možná přečtu, následující den si nasadím masku schopného pracovníka, půjdu do práce, zkusímnajít důvod k žití, nenajdu ho, pokusím se nezabít…
Srdce zabolelo a hrudník se stáhl úzkostí, marností a beznadějí – jako vždy.
Sáhl jsem pod polštář pro SIG. Vytáhl jsem ho a chystal se ho opřít do měkkého místa na spodní čelisti – už hodně dlouho můj ranní rituál.
Ale pistole byla lehčí než obvykle – znám ji důvěrně a poznám takřka každý gram rozdílu. Divné, prázdný zásobník? To nemívám. Zatáhl jsem za závěr a do dlaně mi skočila Lapua. Hodně divné, zásadně nenechávám náboj v komoře, pokud zrovna nemám bouchačku zavěšenou na těle.
A pak se mi náhle vrátila předchozí noc. V záplavě emocí jsem se roztřásl. Co to má znamenat? Sen či skutečnost? Fakt jsem si už málem konečně ustřelil palici a zachránil mě anděl? Že bych totálně zmagořil!?
„Tři lžičky cukru, tři lžičky kávy, pětina mléka? A hodláš prospat soudný den?“ ozvalo se z přízemí. JEJÍM hlasem.
Sešel jsem na roztřesených nohách do přízemí a tam JI uviděl. Ranní slunce zářilo a hřálo. Zlatavé paprsky pronikaly velkými okny domu a rozjasňovaly každý detail.
V jasném světle a se sníženým podílem alkoholu v krvi jsem si ji znovu prohlédl – právě nesla dvě kávy ke kuchyňskému stolu.
Ne modelka, spíše šermířka či válečnice, boky o něco širší, než je obvyklý modelkovský kánon, vyvinutá ramena, svalnatá stehna a sebejisté energické pohyby velké půvabné kočky. Ale to jí v mých očích neubíralo na půvabu, právě naopak.
„Neval na mě oči a pojď si sednout,“ prohlásila přísně. „A oblékni se, jsme v začátcích vztahu,“ dodala.
Až teď jsem si uvědomil, že jsem nahý jako prst a z nedostatku jiného řešení odběhl do koupelny a omotal si kolem pasu ručník.
Celou dobu nouzového shánění oděvu si mě bezostyšně prohlížela.
„Vcelku slušné tělo na člověka, který si chce ustřelit hlavu,“ konstatovala suše.
„Ehm, hmmm, díky,“ usedl jsem ke stolu a zrudlý se snažil napít kávy.
Podala mi otevřené pivo a zapálenou cigaretu. „Není to snad kombinace, kterou začínáš každé ráno, když nemusíš do práce?“ otázala se mírně káravě a se zdviženým pravým obočím – ohromně jí to slušelo.
„Ehm, ehm, ééé…“ Dnes ráno jsem byl ohromně výmluvný. Poněkud jsem se zastyděl, opíjet se od rána není znakem rytíře, kterým jsem se jako dítě chtěl stát. A možná, že mě to ani v dospělosti nepřešlo, pokud si odmyslíme koně a meč a vezmeme v úvahu morálku, čest, odvahu, charakter, laskavost, pravdu a další související záležitosti.
Nicméně jsem se zhluboka napil – těch šoků bylo v posledních hodinách trochu moc a mozek mi běžel tak nějak stále na volnoběh.
Vší silou, ačkoliv to nebylo nijak snadné, jsem potlačil svůj obvyklý ranní gastroreflex – tedy cigáro po probuzení = natlakovaná střeva, kteráse tvrdě a nekompromisně hlásí o svá základní práva.
A přemýšlel jsem, co se děje, co říct, co to všechno má znamenat.
Přes stůl si mě tiše prohlížela a dopolední slunce jí zlatilo kůži. V naprostém tichu jsem dopil kávu a první pivo, skočil pro druhé, mírně dorovnal masivní odliv včerejšího bujně aplikovaného ethylalkoholu, upravil zbytkovou hladinu a promluvil: „Nejsem v úplné, ééé, úžasné psychické kondici, a navíc mám brutální kocovinu. Nevím, co se děje, co mám říct, jak reagovat, o co vlastně jde.“ Nemluvil jsem jako kniha, vskutku, a všechno se mi to pěkně motalo.
Dál na mě hleděla. Jako by mi viděla do nejhlubších sklepů mysli a duše. A vytrvale mlčela. Ošíval jsem se, v hlavě totální chaos.
„Dobrá, shrnu to sám. Včera jsem byl těsně, velmi těsně, těsněji už to zřejmě ani nejde, na prahu smrti vlastní rukou. Ty jsi přišla, já tohonechal, pak jsem brečel jako želva, i když to před svědky nedělám už strašně let, pak jsi mi zpívala a já u toho asi usnul. Zřejmě jsi mě odneslado postele, přestože mám skoro metrák, svlékla do naha, tak jak jsem zvyklý spát, a dala náboj do komory mé pistole, což je proti mýmzásadám.
Zůstala jsi tu až do teď. Víš, jaké mám rád kafe, zřejmě obecně víš, co jsem zač, a já o tobě nevím nic, ani jak se jmenuješ.
Jediné, co se mi v tom bordelu, co mám v hlavě, vynořuje, je úryvek z jednoho televizního seriálu, který pojednává o třídách. V tom slova smyslu, že existují třídy žen a mužů, od jedné do desíti. Pětka může mít něco s pětkou, možná i se čtyřkou, třeba i s trojkou, ale větší rozdíl je už dost nepravděpodobný.
Nechci se podceňovat, ale vnímám se tak na sedmičku, nejsem v psychické kondici a tak vůbec. A ty jsi už od pohledu jednička s mnoha hvězdičkami a já zkrátka nechápu, co tady děláš. Čímž neřeším potenciální vztah, ale jen prostý kontakt. Promiň, že takhle melu, ale jsem poněkud zmatený.“ Na závěr jsem zafuněl vyčerpáním.
„Jmenuji se Deirdre,“ řekla a mlčela dál. Já jsem si skočil pro další pivo, neb to evidentně vypadalo na hodně dlouhý den.
„Jupí, to je ale rozvinutý dialog. Promiň mi mou upřímnost, ale rande, pokud lze naše setkání takto nazývat, jsem neměl strašně dlouho. A k tomu jsi nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl.
Navíc jsi mi zachránila život, i když si opravdu nejsem příliš jist, že ti jsem za to vděčný. Čteš ve mně jako v otevřené knize, což mě znervózňuje, mimo jiné. Nejsem paranoidní, spíš zdravě a mírně nadprůměrně opatrný – určení hranice je na moc dlouhou debatu, řekl bych. A když přihlédnu ke svému předchozímu monologu, třídám v něm zmíněným a mnohým dalším věcem a skutečnostem, napadá mě jen fakt, že ode mě něco potřebuješ.“
„Ano, něco od tebe potřebuji.“ A zase mlčela. Taky jsem mlčel. Myslím, že poměrně dlouho a trpělivě, znám ty triky, cvičili mě v nich. Ale pak jsem to, srábek jeden, nevydržel.
„Mohu snad zvědět, jaké jest tvé přání, má paní? Rád bych to zvěděl a situaci zvážil, než hlavu svou po okolí sobě rozmetu.“ Zbytkový alkohol s dorovnáváním hladin má svá nesporná pozitiva.
„Výborně, čekala jsem, až dokončíš své hluboce hlubokomyslné úvahy. Pokud to já teď shrnu: máš deprese, že bys o nich mohl napsat knihu, moc se ti líbím a nebude to chlastem, ale zabít se chceš stále, protože jsi cynik a skeptik, už nevěříš v život a jeho smysl, v lidi, ve vztahy, lásku, a už vůbec ne v to, že by si taková nejvíc nejúžasnější kočka, jako jsem já, s tebou cokoliv začala.“
„Možná poněkud hrubě řečeno, není to úplně přesné – ale ano, tak nějak jsem to myslel,“ upil jsem z dalšího piva, krátce se zamyslel nad použitými slovy a intonací a došel k názoru, že dotyčná možná nebude tak sladký anděl a mazel, jak se původně zdálo.
„Tak se obleč, půjdeme se projet, čekám venku.“ Chtěl jsem protestovat, ale nač vlastně – hovno zle, projížďka mi neublíží a poslední výstřelmůže chvíli počkat, když už čekal roky.
Skočil jsem si na záchod – konečně, uff – nacpal do pusy pár plátků šunky, oblékl se, na pásek zavěsil pistoli a zavírací nůž Emerson CQC-7B, jak jsem byl zvyklý, a vyrazil.
Venku čekal černý Dodge Challenger s tmavými okny. Moc pěkné auto, dotyčná má vkus.
Sedl jsem si na místo spolujezdce a Deirdre mi strčila do ruky pivo. Po mlčenlivé výzvě zahrnující přísný pohled a mávnutí rukou jsem se připoutal.
Mohutný V-8 zahřměl a vyrazili jsme. Koukal jsem po okolí, dopil pivo, začal se rozhlížet po dalším. Pak začala ta čarodějka zpívat. A mně zas všechno zhaslo.

Probudil jsem se ve velkém pohodlném černém křesle a na místě, které bych v prvním okamžiku matně identifikoval jako můstek asgardské lodi – ano, mám rád sci-fi.
Vskutku, byl jsem šťastný, že mám připito, jinak by mi asi šlehlo! Sáhl jsem po krabičce cigaret, zapálil si a lačně natáhl kouř do plic.
Tak jo, asi jsem se zbláznil. Zřejmě příliš mnoho smutku, chlastu a depresí přivodilo jakousi formu psychózy.
Neboť se nacházím v levé přední části matně bílé místnosti, vonící jako nóbl nové auto, o rozměrech zhruba jedenáct na sedm metrů, pult pod čelním oknem plný LCD monitorů, příjemné jasné osvětlení je všude, ale jakoby odnikud, teplota akorát a okolo mého křesla je jakési hodně přebujelé a značně zmutované helikoptérové ovládání.
A – to si můj ochromený mozek nechal jako poslední položku – velká okna s výhledem sto osmdesát stupňů ukazují hvězdnou temnotu a planetu Zemi z oběžné dráhy.
Zavřel jsem oči, zhluboka potáhl z cigarety a upřímně zalitoval, že s sebou netahám placatku whisky. Co placatku! Lahev, rovnou stádo lahví!
Jemná ruka mi vsunula sklenici do ruky. Aniž bych otevřel oči, napil jsem se. Scapa, dvanáct let, řekl bych. Deirdre o mně ví fakt všechno. Neboť, kdo by to mohl být jiný?
Tím spíš, že jsem i přes hořící tabák s těmi všemi jedy, co způsobují rakovinu, neplodnost a další sračky, a navíc obtěžují okolí, nasál její vůni. Voní, jak vypadá. Nevýslovně nádherně.
„Jak se ti líbí výhled, zlato? Když otevřeš oči, užiješ si ho líp.“ Výzva jasná, ale zneklidňující. Velice zneklidňující, vůbec se mi do toho nechtělo.
„Oči mám zavřené proto, abych si vychutnal zvuk tvého hlasu, drahá. Ne proto, že bych se posral, spíš zbláznil, když znovu uvidím to, co si myslím, že jsem zřejmě viděl,“ odvětil jsem duchaplně a dopil skleničku.
Nalila mi další. Ex. Pak ještě jednu. Vzpomněl jsem si na svou úctu k tvůrcům z Orknejí, tedy to nechlastám na ex. A otevřel jsem oči.
„Jsme na orbitu Země, geostacionární pozice nad věží hradu Dunvegan – je to moc pěkný hrad – výška pět a půl tisíce kilometrů, na centimetr přesně, kdyby tě to zajímalo, maskování naplno,“ zaplnila mě informacemi.
„Blh, hlh,“ odvětil jsem duchaplně. Výhled nezměnil svou fascinujícnost.
„Ať nechodím okolo horké kaše, zlato. Jsme v mezihvězdné lodi. V mezihvězdné v tom slova smyslu, že polyká světelné roky stejně jako ty různé druhy keltských whisky. A loď potřebuje pilota a kapitána. Neboli tebe.
Budeme vesmírní přepravci, zatím exkluzivní, ale to by se do budoucna mělo změnit. Země je přelidněná, dochází zdroje, víra, naděje, vždyť víš – blbec nejsi.
My dostaneme lidstvo ke hvězdám. Do míst, o kterých se nikomu ani nesnilo. Vstříc novým planetám, možnostem, životnímu prostoru, šancím…“
„Éééé.“ Byl jsem dříve docela spokojený se svou výmluvností a slovní zásobou, snad i se svou inteligencí. Ale od včerejšího večera se zřejmě cosi podělalo. Takže jsem jen seděl a čuměl.
Ve skleničce mi zajiskřila nová zlatavá dávka úžasné Scapy. Ex! Ještě jedna. Pij pomalu, vole!
„K tvému nevyslovenému dotazu – nejsme ve filmovém studiu a není to triková projekce. Na tři minuty vyřadím umělou gravitaci – tak dlouho to neumí simulovat ani ten váš Boeing, ve kterém cvičíte astronauty.“ A jak řekla, tak udělala.
Leknutím jsem sebou škubl, což byla zásadní chyba, a než jsem se stačil něčeho chytit, vznášel jsem se v prostoru a pomalu se převracel jako nadržený vorvaň lákající družku.
Nekonečných sto a osmdesát vteřin k tomu jsem prosil svůj žaludek, ať se on i jeho obsah drží obvyklé destinace. A díky opatrnému odstrčení od stropu a následnému minimu pohybů jsem spadl na podlahu jen z metrové výšky, když umělá gravitace opět naskočila.
Oklepal jsem se, usedl zpět do křesla a otočil ho k ní. Celou dobu nulové gravitace se ani nehnula, to jsem stačil při svých sporně půvabných obratech zaznamenat.
Já se teď ovšem snažil – v rámci stylu a jakože mě neohromila – nehnout ni brvou a zachovat si poslední chatrné zbytky důstojnosti. Ale výsledky byly, obávám se, poněkud tristní.
„Bavíme se o tom, že nejhezčí buchta, jakou jsem kdy spatřil, mi nabízí, abych pilotoval mezihvězdnou loď v dobách, kdy se raketoplánya rakety, navíc zhusta neplánovaně hořící, se zpocenou prdelí dochrchlají tak akorát na oběžnou dráhu?“ otevřel jsem téma. „Mně, zcelabezvýznamnému obyčejnému člověku, navíc alkáčovi a magorovi, který se vymyká běžnému průměru už jen tím, že si včera málem ustřelilpalici? Tak to terrasmrdí!“ Scapa v krvi, mistr rétoriky a paranoia na maximu.
„Tak nějak. A pojďme si říct, že asi tak úplně obyčejný nejsi, když s tebou marním čas,“ odvětila důrazně.
„Jsi příliš laskava, ty lichotnice. Takže co dál?“ K paranoie se přidala neodbytná zvědavost, tou taky trpím.
„Dál to musíš přijmout. Bezpodmínečně, celou svou bytostí, myslí, duší, srdcem, tělem to musíš přijmout. Vzdát se svého dosavadního života. Sloužit účelu, ze všech sil,“ tvářila se velice vážně až přísně.
Létat? Dostat lidstvo ke hvězdám? Otevřít nové možnosti? Mít smysl života? A s takovou společnicí po boku? A proč ne? Sláva Orknejí mi proudila krví jako oheň a ve mně se budil dlouho pohřbený idealista a rytíř.
„Deirdre, a nebudeme ti zlí? Je to, opravdu doufám, o morálce, o pomoci lidem, o nových planetách, možnosti osídlení? A budeš se mnou?“ Tisíce myšlenek za vteřinu a mé neurony běhaly mezi synapsemi jak veverky vykoupané v Red Bullu.
„Vím, co se ti honí hlavou. Ano, je to o lidech a o pomoci. Pokud by se ti cokoliv nezdálo, prodebatujeme to, a pokud nedosáhneme shody, uvolním tě ze závazku. A, ano, budu stále s tebou, i když trochu jinak.“ Konec zněl trochu divně, smutně, ale v tu chvíli jsem se tomu moc nevěnoval.
„A co tato loď? A ty? Co jste zač?“ vyzvídal jsem dál.
„Mohu ti prozradit jen to, že ani loď ani já nejsme výtvory lidských myslí a rukou.“
Ta pasáž o ní byla poněkud matoucí, celé to bylo matoucí, ale ječmenné klíčky sušené nad rašelinovým kouřem a poté láskyplně destilované mi vesele a účinně proudily krevním řečištěm, takže jsem si připsal další položku odloženou na později.
„Tak, a co teď?“ zeptal jsem se konstruktivně, když si to všechno můj mozek ujasnil.
„Teď mi přísahej, že budeš sloužit účelu. Soustřeď se a vyslovuj to celou svou bytostí.“ Opět ta vážnost, k tomu velmi znatelná soustředěnost a značné napětí.
Ještě chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem poklekl před tím nádherným děvčetem, ona mi položila ruku na hlavu, já se soustředil jako nikdy v životě a vyslovil se. „PŘÍSAHÁM.“ Celou svou bytostí. A upsal se. Pokud budu upřímný, účelu jen z části. Část patřila Jí.
V hlavě mi zahřmělo a někde za očima se rozsvítilo obrovské ANO! A pak jsem zřejmě ani tak neusnul, jako spíš omdlel.

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.