Ukázka z knihy: Ctnosti králů

Na naše pulty se dostává další série z pera čínského spisovatele, která nás zanese do fantasy světa s prvky asijské kultury. Dva tak odlišní lidé spojili své síly, aby svrhli stávajícího císaře, kam je osud zavede?

Základní informace
Autor: Ken Liu
Série: Dynastie Pampelišek
Díl: 1. Ctnosti králů
Žánr: Fantasy
Počet stran: 623
Vazba: Pevná
Nakladatelství: Host

Císař Mapidéré sjednotil sedm krá­­lovství Dary pod jednu vlajku. Nyní však leží na smrtelné pos­­teli, poddaní jsou vyčerpaní císařo­­­vý­­mi velikášskými stavebními projekty a jeho poradci usilují jen o vlastní zisky. Lidé v celé říši trpí, a dokon­ce i sami boho­vé jsou neklidní.

Kuni Garu, vychytralý, charisma­tický povaleč, a Mata Zyndu, syn popraveného vévody, který se touží pomstít, vedou každý svou vlastní vzpouru proti císařské krutovládě.

Při té příležitosti se setkají a společně se připojí k povstání, které se snaží císaře svrhnout. Na své cestě za slávou, mocí a ctí se stanou svědky střetu armád, spatří flotily vzducholodí, setkají se s obřími šupinatými vel­­ryba­­mi a proměňujícími se bohy. Jejich nepravděpodobné přátelství významně změní rovnováhu moci v Daře. Ale za jakou cenu?

Kniha vyšla v listopadu 2017.

Ukázka

Kapitola první – Atentátník
Zudi: sedmý měsíc čtrnáctého roku vlády Jediného jasného nebe

Na jasné západní obloze visel bílý pták. Nehýbal se, jen občas mávl křídly.
Možná to byl dravec, který vylétl z hnízda na vznešených vrcholcích pohoří Er-Mé několik kilometrů odtud a vydal se hledat kořist. Ten den však lovu nepřál. Jeho obvyklou říši, vyprahlou část Porinských plání, totiž ovládli lidé.
Po obou stranách široké silnice vedoucí ze Zudi stály tisíce diváků. Ptáka si nevšímaly; přišly kvůli císařskému průvodu.
Lidé vydechli úžasem, když jim nad hlavami prolétla flotila obrovských císařských vzducholodí, plynule přecházejících z jedné elegantní formace do druhé. Civěli v uctivém tichu, když se před nimi valily těžké bojové vozy s mohutnými katapulty, z nichž visely veliké tlusté praky z býčích šlach. Velebili císařovu předvídavost a velkorysost, když jeho strojníci kropili zástupy parfémovanou vodou z povozů s ledem, chladnou a osvěžující v horkém slunci a prašném vzduchu severní Kokru. Jásali a tleskali nejlepším tanečnicím, jež mohlo šest podrobených tirských států nabídnout: pěti stům panen z Façy, svůdně se vlnících v závojovém tanci, jímž se kdysi mohl kochat pouze královský dvůr v Boamě; čtyřem stům šermířů z Kokru, kteří svými vířícími čepelemi spřádali chryzantémy chladného světla, v nichž se snoubila vojenská sláva s poetickým půvabem; tuctům majestátních, důstojných slonů z divokého, řídce osídleného ostrova Ékofi, vyzdobených barvami Sedmi států — největšího samce samozřejmě halila bílá vlajka Xany, zatímco ostatní nesli duhové barvy podrobených zemí.
Sloni táhli pohyblivou plošinu, na níž stálo dvě stě nejlepších zpěváků a zpěvaček ze všech ostrovů Dary — pěvecký sbor, jaký by před xanským záborem nikdy nemohl existovat. Zpívali novou píseň složenou velkým císařským učencem Lügem Krupem k oslavě císařské výpravy po ostrovech:

K severu: štědrá Faça, zelená jak oči laskavého Rufiza,
pastviny, jež líbá vlahý déšť, rozeklané vrchy v mlžném závoji.

Vedle pohyblivé plošiny kráčeli vojáci a házeli do davu nejrůznější tretky: ozdobné xanské uzlíky z barevných šňůrek představujících Sedm států. Tvary uzlíků měly připomínat logogramy pro „blahobyt“ a „štěstí“. Diváci se hrnuli jeden přes druhého, nebo se dokonce prali, aby ukořistili památku na tento vzrušující den.

K jihu: jímavá Kokru, bledá i tmavá se svými hrady, poli čiroku a rýže,
rudá pro válečnou slávu, bílá jak pyšná Rapa, černá jak truchlivá Kana.

Po tomto dvojverší o své domovině zajásaly davy obzvlášť hlasitě.

K západu: zlatistá Amu, klenot Tututiky,
zářivý půvab, dvé modrých jezer mezi skvostnými městy.

K východu: vábivý Gan, kde blyští se Tazuovy obchody a sázky,
bohatý jak dary moře, vznešený jak vrstvená šedá roucha učenců.

Za zpěváky kráčeli další vojáci a drželi dlouhé hedvábné praporce se složitými vyšívanými výjevy zobrazujícími nádheru a divy Sedmi států: měsíční svit třpytící se na zasněženém vrcholku hory Kidži; hejna rybek blyštící se za úsvitu v jezeře Tututika; hřbety velryb a krubenů prorážejících hladinu u pobřeží Vlčí tlapy; jásající zástupy lemující široké ulice v hlavním městě Panu; vážné učence rozmlouvající o politice před moudrým, vševědoucím císařem…

K severozápadu: slovutný Haan, sídlo vědění,
sleduje křivolaké stezky bohů na žlutém krunýři Luthově.

Uprostřed: úchvatná Rima s prastarými stromy a lesy,
jimiž pronikají sluneční paprsky, ostré jak Fithowéův černý meč.

Po každém dvojverší volaly zástupy spolu se zpěváky refrén:

Skláníme se, skláníme před Vládcem vzduchu, před Zenitem, před Xanou,
proč vzdorovat, proč odporovat Pánu Kidžimu, když bitva ta je předem prohranou?

V davu nejspíš byli tací, kteří před pouhými deseti patnácti lety skutečně pozvedli zbraně proti xanským dobyvatelům. Pokud však projevili nespokojenost s podlézavými verši, jejich reptání zaniklo v hlasitém, zaníceném zpěvu mužů a žen stojících kolem nich. Hypnotické skandování mělo svou vlastní moc, jako by pouhým opakováním získávala slova na síle, stávala se pravdivějšími.
Zatím je však podívaná zdaleka neuspokojila. Ještě neviděli srdce průvodu: samotného císaře.
Bílý pták klesl níž. Zdálo se, že má křídla dlouhá a široká jako lopatky zudijských větrných mlýnů, které čerpaly vodu z hlubokých studní a odváděly ji do domů zámožných měšťanů — moc velká na to, aby se jednalo o běžného orla nebo supa. Několik diváků vzhlédlo a přemítalo, jestli by to nemohl být veliký mingénský sokol. Možná ho císařovi sokolníci odvezli více než tisíc kilometrů od jeho domova na dalekém ostrově Rui a pak ho vypustili, aby ohromili zástupy.
Císařský zvěd ukrytý v davu však na ptáka pohlédl a svraštil čelo. Pak se otočil a začal se prodírat davem k provizorní vyhlídkové plošině, na níž se shromáždili místní hodnostáři.
Očekávání diváků ještě vzrostlo, když mezi nimi prošly císařské stráže. Pochodovaly jako šiky mechanických mužů: oči upřené přímo před sebe, nohy a paže kmitající v dokonalé souhře, loutky vedené jediným párem rukou. Jejich kázeň a spořádanost ostře kontrastovala s rozevlátými tanečnicemi, které šly před nimi.
Po chvíli ticha dav spokojeně zaryčel. Co na tom, že právě tato armáda zmasakrovala vojáky jejich země a potupila jejich starou šlechtu. Diváci chtěli zkrátka podívanou a lesklou zbroj a vojenskou nádheru milovali.
Pták se snesl ještě níž.

„S dovolením! S dovolením!“
Dva čtrnáctiletí kluci si razili cestu tlačenicí jako hříbata klusající polem cukrové třtiny.
Kluk vepředu — Kuni Garu — měl dlouhé rovné černé vlasy, které nosil svázané do drdůlku na temeni hlavy po způsobu žáků ze soukromých akademií. Byl podsaditý; ne snad tlustý, ale svalnatý, se silnými pažemi a stehny. V podlouhlých úzkých očích — jaké měla většina lidí z Kokru — mu svítila chytrost hraničící s prohnaností. Na diváky nebral ohledy; prostě je lokty odstrkoval stranou a tlačil se vpřed. Táhla se za ním ulička pohmožděných žeber a vzteklých nadávek.
Kluk vzadu — Rin Koda — byl nervózní čahoun. Spěchal za svým kamarádem jako racek, který letí vzdušnou brázdou za lodí, a tlumeně se omlouval rozzuřeným mužům a ženám kolem nich.
„Nestačilo by, kdybychom si stoupli někam dozadu, Kuni?“ ozval se Rin. „Vážně si myslím, že tohle není dobrý nápad.“
„Tak nemysli,“ na to Kuni. „S tebou je ten problém, že moc myslíš. Prostě jednej.“
„Mistr Loing tvrdí, že bohové chtějí, abychom se vždycky napřed zamysleli, než začneme jednat.“ Rin se přikrčil a uhnul, když za nimi další chlap vychrlil nadávku a pak se po nich ohnal pěstí.
„Nikdo neví, co bohové chtějí.“ Kuni se neohlédl a dál se hrnul vpřed. „Ani mistr Loing.“
Konečně se protlačili hustým davem až k silnici. Bílé čáry nakreslené křídou na zemi ukazovaly, jak daleko smějí diváci stát.
„Tak tomu říkám výhled,“ prohlásil Kuni. Zhluboka oddechoval a lačnýma očima přejížděl po majestátním průvodu. Když se kolem něj provlnil poslední houf polonahých tanečnic z Façy, hlasitě hvízdl. „Musím uznat, že být císařem má něco do sebe.“
„Přestaň s takovými řečmi! Chceš jít do vězení?“ Rin se nervózně rozhlédl, jestli jim někdo nevěnuje pozornost. Kuni měl ve zvyku říkat pobuřující věci, které by se daly snadno vykládat jako zrada.
„Tak co říkáš? Že je to lepší než sedět ve třídě, rýt do vosku logogramy a učit se nazpaměť Pojednání o mravních vztazích Kona Fidžiho?“ Kuni vzal Rina kolem ramen. „Přiznej se. Jsi rád, že jsi šel se mnou.“
Mistr Loing jim vysvětlil, že svou školu nezavře ani kvůli průvodu, protože císař by si nepřál, aby děti přerušovaly své studium. Rin měl však podezření, že skutečným důvodem bylo to, že mistr Loing neschvaloval císařovu politiku. Spousta lidí v Zudi měla na císaře složité názory.
„S tímhle by mistr Loing rozhodně nesouhlasil,“ prohlásil Rin, ale ani on nedokázal odtrhnout oči od závojových tanečnic.
Kuni se zasmál. „Mistr nás tak jako tak seřeže rákoskou, že jsme se na tři dny ulili ze školy. Můžeme si za tu bolest aspoň trochu užít.“
„Jenomže ty si pokaždé vymyslíš nějakou chytrou výmluvu, takže se ti nic nestane, zatímco já slíznu dvojnásobný výprask!“

Dav začal jásat ještě hlasitěji.
Na vrcholu Trůnní pagody seděl na měkkých hedvábných polštářích císař v poloze thakrido, s nohama nataženýma před sebou. Sedět tímto způsobem na veřejnosti bylo dovoleno jedině císaři, jelikož všichni ostatní měli nižší společenské postavení než on.
Trůnní pagoda byla pětiposchoďová stavba z bambusu a hedvábí, vztyčená na plošině z dvaceti silných bambusových tyčí — deseti na délku a deseti na šířku —, kterou neslo na ramenou sto mužů s obnaženou hrudí a pažemi. Kůži měli naolejovanou, aby se leskla na slunci.
Spodní čtyři patra Trůnní pagody byla plná složitých mechanických modelů připomínajících propracované šperky. Jejich pohyby znázorňovaly Čtyři vesmírné říše: Svět ohně hluboko pod zemí — obývaný démony, kteří těžili zlato a diamanty; potom Svět vody — plný ryb, hadů a světélkujících medúz; pak Svět země, v němž žili lidé — ostrovy plovoucí na čtyřech mořích; a nad tím vším Svět vzduchu — říši ptáků a duchů.
Císař Mapidéré byl oděn do roucha z blyštivého hedvábí. Jeho překrásná koruna se třpytila zlatem a drahými kameny a byla osazena skvostnou soškou krubena, šupinaté velryby vládnoucí Čtyřem pokojným mořím, s rohem vyrobeným z nejčistší slonoviny, jaká se dala získat jedině z klů mladých slonů, a s očima tvořenýma dvěma těžkými černými diamanty — největšími diamanty v celé Daře, získanými z klenotnice Kokru, když ji Xana před patnácti lety dobyla. Císař si jednou rukou zaclonil oči a zamžoural na blížící se siluetu velikého ptáka.
„Co je to?“ přemítal nahlas.
Císařský zvěd u paty pomalu se pohybující Trůnní pagody sdělil kapitánovi císařských stráží, že hodnostáři ze Zudi všichni do jednoho tvrdí, že nic podobného, jako je ten divný pták, ještě nikdy neviděli. Kapitán šeptem vydal několik rozkazů a císařské stráže, nejelitnější vojáci v celé Daře, se semkly těsně kolem nosičů pagody.
Císař nespouštěl pohled z velikého ptáka, pomalu a vytrvale plachtícího k průvodu. Jedenkrát mávl křídly a císaři — který musel napínat uši, aby přes hlučný, rozvášněný dav vůbec něco zaslechl — připadalo, že vydal až děsivě lidský výkřik.
Císařská výprava po ostrovech už trvala déle než osm měsíců. Císař Mapidéré dokonale chápal, že je nutné podrobenému obyvatelstvu názorně připomínat sílu a moc Xany, ale začínala ho zmáhat únava. Toužil se vrátit do Panu, Neposkvrněného města, svého nového sídla, kde se mohl těšit ze svého akvária a zoologické zahrady plné zvířat ze všech koutů Dary — včetně několika exotických exemplářů, které dostal darem od pirátů plavících se daleko za obzor. Chtěl jíst pokrmy připravené jeho oblíbeným kuchařem, a ne prapodivné speciality každého kraje, který navštívil. Nejspíš se jednalo o nejvybranější pochoutky, jež mu mohlo panstvo každého města nabídnout, bylo však únavné muset pokaždé čekat, až se jeho ochutnávači přesvědčí, že nejsou otrávené, a jídlo bylo nevyhnutelně příliš mastné nebo příliš kořeněné a podráždilo mu žaludek.
Ale především se nudil. Stovky večerních recepcí pořádaných místními hodnostáři a funkcionáři mu splývaly do jediného nekonečného marastu. Ať se hnul, kam chtěl, přísahy oddanosti a prohlášení podřízenosti zněly všude stejně. Často měl pocit, jako by sám seděl v prázdném divadle a každý večer kolem něj probíhalo totéž představení s různými herci odříkávajícími v různých kulisách tytéž repliky.
Císař se předklonil: ten divný pták byl tím nejzajímavějším, co se mu v poslední době přihodilo.
Pták přiletěl blíž a Mapidéré rozeznal další podrobnosti. Vlastně… to vůbec nebyl pták.
Zdálo se, že je to veliký dětský drak vyrobený z papíru, hedvábí a bambusu, ale bez šňůry, která by ho poutala k zemi. A pod drakem — šálil ho snad zrak? — visela lidská postava.
„Podivuhodné,“ řekl si císař.
Kapitán císařských stráží vyběhl po křehkém točitém schodišti uvnitř pagody. Schody bral po dvou nebo po třech. „Réngo, měli bychom provést preventivní opatření.“
Císař kývl.
Nosiči položili Trůnní pagodu na zem. Císařské stráže přestaly mašírovat vpřed. Kolem pagody zaujali postavení lučištníci. U její paty se shromáždili štítonoši a ze svých velikých, vzájemně se překrývajících pavéz vytvořili dočasný bunkr, jehož střecha a stěny připomínaly želví krunýř. Císař zahýbal nohama, aby si ve ztuhlých svalech obnovil krevní oběh, a chystal se vstát.
Diváci vytušili, že toto není plánovaná součást programu. Zakláněli hlavy a dívali se směrem, kterým mířily šípy založené v tětivách.
Podivný plachtící stroj byl už jen pár set metrů daleko.
Muž visící z draka zatáhl za několik šňůrek, které se mu kývaly u hlavy. Drak najednou složil křídla a začal střemhlav klesat k Trůnní pagodě. Zbývající vzdálenost překonal během pouhých několika vteřin. Muž ze sebe vyrazil táhlý pronikavý výkřik. Když ho diváci uslyšeli, navzdory horku se zachvěli.
„Smrt Xaně a Mapidérému! Ať žije velký Haan!“
Než mohl někdo zareagovat, letec vypálil na Trůnní pagodu ohnivou kouli. Císař zíral na blížící se střelu, ale byl tak ohromený, že se nedokázal pohnout.
Réngo!“ Kapitán císařských stráží byl ve vteřině u císaře. Jednou rukou shodil starce z trůnu, potom hekl námahou a druhou rukou zvedl trůn z těžkého pozlaceného habrového dřeva jako obrovskou pavézu. Střela na stolci vybuchla a rozprskla se na několik ohnivých kusů, které se odrazily od trůnu a popadaly na zem. Druhotné výbuchy metaly na všechny strany syčící, hořící koule olejnatého dehtu a všechno, čeho se úlomky dotkly, okamžitě vzplanulo. Vojáci a tanečnice, kterým na tělech a tvářích ulpěla hořící tekutina, se rozkřičeli a okamžitě je obalily plameny.
Těžký trůn sice císaře i kapitána císařských stráží ochránil před hlavním náporem prvního výbuchu, ale několik ohnivých jazyků přece jen sežehlo kapitánovi většinu vlasů a pravou stranu tváře i pravou paži měl ošklivě popálenou. Císař byl sice v šoku, vyvázl však bez zranění.
Kapitán odhodil trůn, s tváří staženou bolestí se naklonil přes bok pagody a křikl dolů na šokované lučištníky: „No tak, střílejte!“
Proklel se za důraz na bezpodmínečnou kázeň, kterou svým mužům vštěpoval a která nyní vedla k tomu, že se soustředili spíše na poslouchání rozkazů než na samostatné jednání a rozhodování. Od posledního pokusu o zavraždění císaře však uběhla dlouhá doba a všichni podlehli klamnému pocitu bezpečí. Umínil si, že dohlédne na zlepšení jejich výcviku — pokud mu po tomto fiasku zůstane hlava na krku.
Lučištníci vypustili salvu šípů. Atentátník zatáhl za šňůrky na drakovi, složil křídla a prudce zatočil, aby se jim vyhnul. Vystřelené šípy padaly z nebe jako černý déšť.
Tisíce diváků a tanečnic propadly zoufalému chaosu ječícího, panikařícího davu.

„Já ti říkal, že to není dobrý nápad!“ Rin se horečně rozhlížel kolem sebe a hledal, kam se schovat. Vyjekl a uskočil před padajícím šípem. Vedle něj leželi dva mrtví muži se šípy trčícími ze zad. „Neměl jsem ti pomáhat, neměl jsem tvým rodičům lhát, že je škola zavřená. Kvůli tobě se pořád dostávám do malérů! Musíme utéct!“
„Když zkusíš utéct, zakopneš v tlačenici a ušlapou tě,“ prohlásil Kuni. „A navíc, copak si chceš tohle nechat ujít?“
„Ach bohové, všichni tady umřeme!“ Z nebe se zřítil další šíp a zabodl se do země sotva půl kroku od nich. Kolem nich se s křikem a probodnutými těly hroutili další lidé.
„Ještě nejsme mrtví.“ Kuni vyběhl na silnici a vrátil se s velkým štítem, který upustil jeden z vojáků.
„K zemi!“ zařval, strhl Rina do dřepu a zvedl jim štít nad hlavy. Do štítu bouchl šíp.
„Paní Rapo a Paní Kano, ch-chr-chraňte mě!“ mumlal Rin s pevně zavřenými víčky. „Jestli to přežiju, slibuju, že budu poslouchat mámu a už nikdy nepůjdu za školu a budu poslouchat pradávné mudrce a držet se dál od vykutálených kamarádů, co mě chtějí svést na scestí…“
Ale Kuni už vykukoval zpoza štítu.
Letec zavěšený pod drakem prudce pokrčil a natáhl nohy, což vedlo k tomu, že jeho stroj několikrát rychle mávl křídly. Drak se obrátil přímo k obloze a nabíral výšku. Letec přitáhl otěže, opsal sevřený oblouk a zahájil další nálet na Trůnní pagodu.
Císař se mezitím vzpamatoval z prvotního šoku a nechával se vést dolů po točitých schodech. Byl však teprve v polovině sestupu, lapený mezi Světem země a Světem ohně.
Réngo, prosím odpusťte mi!“ Kapitán císařských stráží se sehnul, zvedl císaře, vystrčil ho z pagody a pak ho pustil.
Vojáci už dole pod ním napnuli dlouhý obdélník pevné látky. Císař se do ní zřítil, několikrát se s ní zhoupl nahoru a dolů, ale zdálo se, že je nezraněn.
Než císaře chvatně zavedli pod ochrannou hradbu překrývajících se štítů, Kuni ho na kratičký okamžik zahlédl. Roky alchymistických procedur, které podstoupil v naději, že mu prodlouží život, si na jeho těle vybraly krutou daň. Císaři bylo teprve padesát pět let, ale vypadal o třicet let starší. Kuniho však ze všeho nejvíc ohromily starcovy zapadlé oči vykukující z vrásčité tváře — oči, ve kterých se na okamžik objevilo překvapení a strach.
Kuni za sebou zaslechl svištění klesajícího draka, znělo to, jako když se párá hrubá látka. „K zemi!“ Přitlačil Rina na zem, pak ho zalehl a přetáhl si přes hlavu štít. „Dělej, že jsi želva.“
Rin se pod Kunim pokoušel zavrtat do hlíny. „Kéž by se tu tak objevil nějaký příkop, kam bych si zalezl.“
Na Trůnní pagodě vybuchla další koule hořícího dehtu. Několik kusů zasáhlo horní stranu provizorního bunkru a syčící dehet začal zatékat do škvír mezi štíty. Vojáci pod pavézami vykřikli bolestí, drželi však pozice. Na pokyn důstojníků všichni najednou zvedli a naklonili štíty, shodili z nich hořící dehet, jako když krokodýl zatřese šupinami, aby ze sebe oklepal nadbytečnou vodu.
„Myslím, že už nám nic nehrozí,“ řekl Kuni. Odstrčil štít a svalil se z Rina.
Rin se pomalu posadil a nechápavě kamaráda sledoval. Kuni se kutálel po zemi, jako by se válel ve sněhu. Jak může mít Kuni v takovouhle chvíli náladu na hraní?
Pak si všiml, že Kunimu stoupá z šatů kouř. Vyjekl, přiskočil k němu a honem mu pomáhal oheň uhasit: pleskal dlouhými rukávy do objemného roucha, které měl Kuni na sobě.
„Díky, Rine,“ řekl Kuni. Zvedl se do sedu a chtěl se usmát, ale potom zkřivil tvář.
Rin si ho prohlédl: na zádech mu přistálo několik kapek hořícího oleje. Doutnajícími dírami v rouchu Rin viděl, že Kuniho kůže je popálená a řine se z ní krev.
„Ach bohové! Bolí to?“
„Jenom trochu,“ řekl Kuni.
„Kdybys mě nezalehl…“ Rin polkl. „Kuni Garu, jsi opravdový kamarád.“
„Ále, to nic,“ mávl Kuni rukou. „Jak říkal mudrc Kon Fidži: člověk by měl být — au! — vždycky připravený vrazit si nůž do žeber, pokud by tím pomohl příteli.“ Snažil se, aby to znělo nonšalantně, ale hlas se mu chvěl bolestí. „Vidíš? Mistr Loing mě přece jenom něco naučil.“
„Tak tohle sis zapamatoval? Ale to neříkal Kon Fidži. Říkal to lapka, který s Konem Fidžim diskutoval.“
„Kdo tvrdí, že lapkové nemůžou mít dobré vlastnosti?“
Přerušil je zvuk pleskajících křídel. Chlapci vzhlédli. Drak pomalu a vznešeně, jako albatros obracející se nad mořem, zamával křídly, vystoupal výš, velkým obloukem se otočil a zahájil třetí bombový nálet na Trůnní pagodu. Bylo zřejmé, že letec slábne, tentokrát nedokázal vystoupat zdaleka tak vysoko. Drak se ocitl velice nízko nad zemí.
Několika lučištníkům se podařilo do křídel velikého draka prostřelit díry, a pár šípů dokonce zasáhlo i samotného letce. Zdálo se však, že jeho silná kožená zbroj je něčím vyztužená, a šípy se v ní jen na chvíli zasekly a pak od ní neškodně odpadly.
Znovu sbalil křídla svého stroje a zrychlil směrem k Trůnní pagodě, jako když se ledňáček vrhá za rybou.
Lučištníci pokračovali v palbě na atentátníka, ale on držel směr a krupobití šípů si nevšímal. Na stěnách Trůnní pagody vybuchovaly hořící střely. Během pár vteřin se konstrukce z bambusu a hedvábí proměnila v ohnivou věž.
Jenže císař už se nacházel v bezpečí pod pavézami štítonošů a každým okamžikem se k němu stahovali další a další lučištníci. Atentátník pochopil, že mu kořist unikla.
Místo aby se pokusil o další bombový nálet, obrátil svého draka k jihu, pryč od průvodu, a z posledních sil prudce kopl nohama, aby nabral výšku.
„Má namířeno do Zudi,“ poznamenal Rin. „Myslíš, že mu pomáhal někdo, koho známe?“
Kuni zavrtěl hlavou. Drak prolétl přímo nad ním a Rinem a na chvíli zastínil prudkou záři slunce. Chlapec si všiml, že letec je mladý, ještě mu nebylo ani třicet. Měl tmavou kůži a dlouhé končetiny jako lidé z Haanu na severu. Letec obrátil pohled k zemi a na zlomek vteřiny se jím zaklesl do Kuniho. Z divoké cílevědomosti a zuřivého odhodlání v těch jasně zelených očích Kunimu poskočilo srdce.
„Vyděsil císaře,“ řekl Kuni jakoby sám pro sebe. „Císař je přece jenom člověk.“ Tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu.
Než mohl Rin svého kamaráda napomenout, ať nemluví tak nahlas, padl na ně velký černý stín. Chlapci vzhlédli a spatřili další důvod, proč letec na drakovi zahájil ústup.
Nad hlavami jim plulo šest vznešených vzducholodí, chlouba císařských leteckých sil. Každá z nich byla dlouhá asi sto metrů. Vzducholodě původně letěly v čele císařského průvodu, jednak aby obhlížely terén, jednak aby ohromovaly diváky. Chvíli trvalo, než se veslařům podařilo lodě obrátit a vyrazit císaři na pomoc.
Drak bez šňůry byl čím dál menší. Vzducholodě se těžkopádně plavily za prchajícím atentátníkem, jejich veliká opeřená vesla tloukla do vzduchu jako křídla vypasené husy, která se pokouší vzlétnout. Letec už byl moc daleko na to, aby ho mohli ohrozit lukostřelci na vzducholodích nebo bojoví bambusoví draci na šňůrách. Než se dostanou do Zudi, obratný atentátník dávno přistane a zmizí v jeho uličkách.

Císař se choulil v tmavých stínech pod příkrovem štítů. Zuřil, i když navenek se tvářil klidně. Nejednalo se o první a jistě ani poslední pokus o jeho zavraždění, ale ještě nikdy se nestalo, že by chybělo tak málo.
„Najděte ho!“ přikázal nesmiřitelným hlasem bez emocí. „Přiveďte mi ho, i kdybyste měli zbořit všechny domy v Zudi a spálit sídla všech šlechticů v Haanu!“

Za poskytnutí ukázky z knihy děkuji nakladatelství Host. Fotografie obálky pocházejí z goodreads.com.

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *