UKÁZKA Z KNIHY | Anthony Ryan – Legie plamenů

Strhující události v knize Oheň probuzení musely mít další pokračování. Vždyť bájná legenda se probouzí a celý svět se mění, protože draggové chtějí ukázat, že oni jsou tím nejsilnějším tvorem. Pokud jste zvědaví, zda po překvapujícím prvním dílu zvládl ukočírovat autor další díl, rozhodně si nenechte ujít titul Legie plamenů a dnes z něj můžete ochutnat drobnou ukázku.

Anthony Ryan – Legie plamenů
Série: Draconis Memoria (2. díl)
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2019
Počet stran: 631
Vazba: pevná s přebalem

Claydon Torcreek přežil cestu džunglí plnou draggů, střet s nepřátelskými kmeny i mrazivý dotyk zrady — jeho potíže ovšem teprve začínají. Bájný Bílý dragg se totiž probouzí z dlouhého spánku, hnán palčivou touhou sežehnout celý lidský svět na popel.
Jedno město už děsivým draggovým kohortám za oběť padlo. A pokud se Clayovi, který následuje svou vizi, nepodaří odhalit dávné tajemství, budou následovat další. Clay spolu s Corrickem Hilemorem, který je nyní kapitánem na lodi Mimořádná s její nesourodou posádkou, vyplouvají do ledových jižních moří čelit nepředstavitelným nebezpečím.
Krvožehnaná agentka Lizanne Lethridgová musí proniknout do útrob císařského vězeňského města, aby mu vyrvala jeho tajemství a zažehla oheň revoluce. Na scénu se jako nedobrovolný otrok Bílého dragga vrací Sirus, který si však stále v srdci uchovává svou lásku.
Svět se svíjí v plamenech a naši hrdinové nesou na bedrech břímě osudu lidského rodu.

Kniha vyšla v říjnu 2019.
Více informací naleznete na stránkách nakladatelství Host.


Ukázka z knihy

Kapitola I

„Odhlasovali si to,“ řekla Katrya. „Neprobudili tě, protože nejspíš věděli, že jim to vymluvíš. Byl to Majackův nápad.“
„Ale tys s nimi nešla,“ namítl Sirus.
Na to nijak nereagovala, jen se ošívala a vrhala kradmé pohledy na tunel, který vedl k východu nedaleko přístavu.
„Jak dlouho už jsou pryč?“ zeptal se jí.
„Několik hodin. Nic jsem ale neslyšela, což může bejt dobrý znamení.“
„Nebo jsou všichni mrtví.“
Všiml si, jak se jí tvář křiví roztrpčením, když se ze všech sil snažila potlačit zlostný výbuch. „Nic tady není!“ neudržela se nakonec a rázně dupla, až se kolem rozšplíchla voda. „Jestli tady chceš zůstávat a hladovět mezi všema těmahle sračkama, v pořádku! Já ale odcházím!“
Po těchto slovech se otočila a zmizela v tunelu. Sirus se ohlédl k šachtě a osmdesáti stopám její hloubky, unaveně zaklel a potom vyrazil za Katryí.
Tunel končil u západního skluzu, odkud byl dobrý výhled do přístavu. Siruse nesmírně překvapilo, když uviděl, že v něm kotví ještě nejméně dvacet plavidel, ačkoli nikde neviděl jediného námořníka. Některé lodi nesly známky poškození nebo sežehnutí, ale ve většině případů na nich žádná újma patrná nebyla. Obytné domy, které se tyčily na mohutné přístavní zdi za plavidly, byly poničené, některé pobořené do základů, jiným chyběla střecha a vypálené byly tak, že celá zástavba připomínala zčernalý list zubaté pily. Víc než nepřítomnost lidí Siruse znepokojila naprostá absence jakýchkoli zvuků vyjma slabého skřehotání racků. Katryi naznačil, aby zůstala stát, sám se opatrně přisunul k ústí tunelu a rychle vystrčil hlavu, aby se rozhlédl do všech stran. Nic, jen ten ztichlý přístav a — nejspíš vzhledem k apetitu draggů — žádná těla. Chvíli počkal, potom okolí věnoval delší pohled, tentokrát s důrazem na oblohu, kde však uviděl pouze nesourodou oblačnost.
„Říkala jsem ti to.“ Katrya ho tvrdě dloubla do žeber. „Všichni už jsou pryč. Nejspíš už celou věčnost. Tejdny tady bezdůvodně hladovíme.“
„Počkej,“ řekl Sirus a sáhl po její ruce, když vystoupila z roury a se zavřenýma očima nastavila tvář dennímu světlu.
„Nech mě!“ vymanila se a odklusala z jeho dosahu. „Jdu najít něco k jídlu. Jdeš taky, nebo ne?“
Sirus ji sledoval, jak odhodlaně kráčí k nejbližšímu skladišti, potom se dal do běhu, aby ji dohnal, přičemž celou dobu opakovaně vrhal pohledy k obloze s jednou rukou na noži za opaskem. Skladiště bylo z větší části prázdné s výjimkou několika beden, které byly naskládané v koutě jeho rozsáhlého prostoru. Katrya si ulevila dlouhým zaklením, když nožem odpáčil víka a zjistil, že je pod nimi pouze nádobí. Přecházeli z jednoho skladiště do dalšího, dokud přece jen neobjevili něco na zub — zásilku ovoce naloženého v brandy.
„Pomalu,“ varoval Sirus Katryi, když zhltla polovinu sklenice mandarinek. „Když jich sníš naráz hodně, bude ti špatně.“ Vyplázla na něj jazyk a pokračovala v jedení. V daném případě na ni měla větší účinek brandy než ovoce a Sirus byl nakonec Katryi nucen dovléct na molo, spolu s pytlem plným sklenic přehozeným přes rameno.
„Tady bydlela moje tetička Sal,“ blekotala dívka s pohledem upřeným na zničené bytové domy.
Sirus očima klouzal po přístavišti, dokud neobjevil to nejmenší plavidlo na dohled, rybářský člun dlouhý asi dvanáct stop s jediným úzkým komínem, který vyčníval z kormidelny o velikosti strážní budky. S řízením plavidel neměl pražádné zkušenosti a domníval se, že čím menší loď najde, tím pro něj bude lepší.
„Neměli bysme najít ostatní?“ zeptala se Katrya, když ji Sirus vedl k člunu. Neodpověděl jí a cítil, jak na něj s každou další vteřinou dosedá tíha ticha. Všechny jeho instinkty do dováděly k jedinému závěru: musejí se odsud dostat, a to co nejdřív.
„Co ta vrata?“ udeřila na něj ještě Katrya, když do člunu hodil pytel a s pomocí uvazovacího lana ho přitáhl blíž k molu. Zvedl pohled k obrovským vratům uprostřed přístavní zdi. Z množství odpadků a chaluh, hromadících se v místech, kde se kov setkával s vodou, bylo jasné, že je nikdo nezvedl už několik týdnů.
„Budeme jen muset nahodit motory,“ kývl směrem ke strojovnám po stranách vrat. „Jednou jsem to už sledoval. Otec mě vzal do…“
Odmlčel se, když si všiml výrazu v její tváři, vyjevené a sinalé, oči upřené na něco, díky čemu vmžiku vystřízlivěla. Zkusil potlačit náhlý paralyzující děs, vytáhl zpoza opasku nůž a následoval její pohled.
Dragg seděl na nedalekém vozíku se zbožím, hlavu nakloněnou do strany, a se zaujatým výrazem si je prohlížel. Ocas se mu přitom nenuceně zavíjel jako ospalý had. Sirusovi okamžitě přišly na mysl dva velmi významné postřehy. První se týkal draggovy velikosti. Byl mnohem menší než jakýkoli dragg, kterého dosud spatřil, vlastně byl jen o trošku větší než průměrně velký pes, což ho přivedlo k závěru, že musí jít o mládě. A druhý se týkal jeho zbarvení. Nebyl to Černokožec, Zelenokožec ani Červenokožec. Tento dragg byl dokonale bílý.
Oba je dlouho pozoroval a oni pozorovali jeho. Sirus si později pomyslel, že by se takto na sebe mohli dívat nekonečně dlouho, kdyby Katryi ze rtů nesplynul slabý vyděšený sten. Dragg sebou při zvuku trhl, švihl ocasem, rozepjal křídla a do toho otevřel tlamu, aby naříkavě zavřeštěl. Výkřik se rozléhal přístavem a prázdnými ulicemi za ním jako hlaholení polnice.
„Musíme ho umlčet!“ zvolal Sirus a s nožem v ruce vykročil kupředu. Když se přiblížil, dragg se rozkřičel s dvojnásobnou intenzitou a Sirusovy kroky ho nakonec přiměly, aby z vozíku seskočil a začal cupitat pryč, přičemž na mladíka vrhal zlověstné pohledy jako škodolibé dítě prchající před surovcem. Sirus, rozezlený jeho neustávajícím vřeštěním, vyrazil za ním, hluchý k varováním, která za ním křičela Katrya.
Když dragga dostihl, ten začal šplhat po zdi skladiště, pomocí drápů se snažil vyškrábat na svislou kamennou plochu a do toho celou dobu vřeštěl. Na Siruse cenil drobné jehlovité zuby, zasyčel, když Sirus tasil nůž, a mladík cítil, jak jeho paži dodává sílu veškerá hrůza a utrpení, které dosud musel snášet. Za tohle můžeš ty!
Něco se mu ovinulo kolem krku a pevně zatáhlo. Než stačil nožem proklát draggovu kůži, strhlo ho to na zem. Uvědomil si, že ho nějaká síla vleče přes dlažební kameny, a marně se snažil natáhnout vzduch do přiškrceného hrdla. Uslyšel Katryin křik a ohnal se nožem, čepel však nic nezasáhla a potom mu do zápěstí udeřilo něco tvrdého a zbraň mu vypadla z prstů. Stiskly ho cizí ruce, popadly ho za všechny končetiny a hlavu, s nezlomnou silou ho přidržovaly u země. Objevily se nad ním tváře, ostnaté a deformované siluety na pozadí oblohy. Zkažení.
S vědomím, že má na kahánku, Sirus se jim do tváří pokusil vzpurně něco vmést, ale provaz kolem jeho krku mu nedovolil vydat ani hlásku. Když se jedna tvář ještě víc přiblížila a přetočili ho na břicho, nepředstavitelně silné ruce mu dalším kusem provazu spoutaly zápěstí a potom ho rázně vytáhly na nohy. Zapotácel se, zalapal po dechu a zjistil, že provaz kolem krku se mu zlehka uvolnil. Už rozeznával své věznitele, asi tucet postav oděných v pestré kolekci úborů, které poukazovaly na jejich různorodý kmenový původ, ale pochyboval, že něco takového by mohlo zásadněji změnit osud, jejž mu připravili. Měl jsem risknout tu šachtu, pomyslel si.
Pohledem se zastavil u jednoho Zkaženého, jehož odlišovaly poněkud zvláštní svršky, tkaná látka místo kůže nebo drsného tkaného konopí. Při bližším pohledu zjistil, že Zkaženého halí roztrhaná a umolousaná blůza korvantinského pěšáka. Domníval se, že dotyčný ji musel sebrat některému z pobitých příslušníků místní posádky, ale potom si všiml tváře osoby, která ji měla oblečenou. Znetvořeniny na ní nebyly tak výrazné jako u ostatních, šupiny kolem očí a úst byly sotva vidět a vyvýšený pás na čele tvořila řádka pouhých několika menších boulí v kůži. Navíc oči, černé štěrbiny ve žlutých bulvách, na Siruse pohlížely ve zjevném výrazu poznání.
„Majacku?“ hlesl Sirus.
Zkažený krátce přikývl, předtím než se svými společníky ztuhl v reakci na další výkřik, tentokrát ne výkřik mláděte, nýbrž něco mnohem hlubšího a důraznějšího. Pozvedli oči k obloze, z níž klesal jakýsi obrovitý stín. Černokožec? uvažoval Sirus s pohledem vytočeným k obloze, kde stín zahalil slunce. Tuto představu záhy zavrhl, když si všiml, že tento dragg má rozpětí křídel větší než jakýkoli jiný dragg známý vědě a že současně toto rozpětí odpovídá křídlům tvora známého z bájí.

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *