Tomáš Pytlík - autor povídky Kamona

ROZHOVOR | Tomáš Pytlík o jeho povídkovém řádění nejen v soutěži Zpívající věže

Pokud rádi objevujete nové tváře mezi spisovateli, pak se právě nyní na chvilku zastavte. Vyzpovídala jsem totiž pro vás vítěze literární soutěže Zpívající věže, Tomáše Pytlíka, který má na svém kontě už řadu povídek a třebas se jednou dočkáme i něčeho delšího. No jen pokračujte ve čtení!


Dobrý den, začnu tak trochu předvídatelně – můžete se nám pro začátek trochu představit a prozradit, co vás přivedlo ke psaní?

Dobrý den. Jak už určitě někde kolem hlásá titulek, jmenuji se Tomáš Pytlík, což je jméno, které vás přímo předurčí, abyste se motali kolem fantastiky. Nebo kolem mraveniště. Zhruba ve třetí třídě jsem nachytal kamaráda, jak si do sešitu sepisuje pokračování detektivky, kterou viděl večer v televizi. Začal jsem se po něm opičit. Jemu to vydrželo asi týden, mně s přestávkami celý život. První příběhy jsem vypouštěl jen tak v tichosti na internet a doufal, že si jich nikdo nevšimne. Jenže pár lidí si všimlo a dokonce se jim líbily. Takže čas od času napíšu něco dalšího.

Ti, kdož sledují literární soutěž Zpívající věže, jistě zaznamenali vaše vítězství v posledním ročníku s fantasy povídkou Kamona, kterou je možné si přečíst ve sborníku Město králů. Přeci jen tato literární soutěž má svá specifika jako např. dodržení reálií předem daného světa, což nemusí být vůbec jednoduchá práce. Jak padlo rozhodnutí napsat povídku do této soutěže a bylo obtížné dodržet všechna ustanovená pravidla?

Tohle nebude vůbec poučný příběh, to vás varuju. Do čtvrtého ročníku Zpívajících věží jsem se dostal tak, že jsem dvakrát nestihl dokončit povídku v termínu v jiné soutěži, kterou pořádala stejná editorka –⁠ vždycky milá a úžasná Jitka Ládrová. Když pak vyhlásila poslední ročník Zpívajících věží, řekl jsem si, chlapče, teď nebo nikdy. A povedlo se. Vůbec jsem si nedělal naděje, že bych mohl vyhrát, ale i to se nějak stalo. Nicméně sborník je plný neporovnatelně skvělých povídek, takže vyhrát nebo prohrát je v tomto případě jen o pořadí v obsahu.

Dodržet pravidla Světa Nejmocnějších není až tak těžké. Máte několik předem daných mantinelů a pokud hrajete v jejich rámci, nemůže si nic ošklivého stát. Naopak – když přijdete s něčím novým, co jim neodporuje, možná se to stane dalším mantinelem. Pak jsem tu samozřejmě já, který si z Jitkou připravených podkladů o historii vybral jednu nejasnou větu a na ní postavil povídku. Pobořil jsem tak tucet mantinelů, o kterých se tam nepsalo, protože nikoho nenapadlo, že by kdosi mohl zrovna o tomhle psát. Pak následovaly dva roky trvající těžkotonážní přepisy, nicméně výsledná povídka na tom jenom vydělala a Jitka na mě ani jednou nekřičela.

Jak jsem říkal, není to poučný příběh.

Při čtení povídky Kamona postupně zjišťujeme, že postava vyprávějící příběh není vlastně až tak úplně tou ústřední. Děj se totiž točí kolem Kamony, kterou postupně zprostředkovaně poznáváme. Proč byl zvolen tento netradiční pohled druhé osoby, která sleduje počínání hrdiny celého děje?

To kdybych já věděl! Prostě mi to tak od počátku příšlo správné. Kamona je hlavní postavou příběhu a dost podstatnou část i vypraví. Asi jsem chtěl zachytit tu cestu, kterou jdeme, když potkáme někoho nového. Nejprve si o něm vytvoříme nějaký obrázek, pak ho nechápeme, pak poznáváme lépe a nakonec třeba i velmi dobře. Navíc se osudy vypravěče a Kamony vzájemně doplňují a dávají dohromady lepší obrázek o světě, ve kterém žijí.

Tomáš Pytlík, výherce soutěže Zpívající věže

Promítnul jste do povídky také nějaké postavy z reálného života či vámi oblíbené prvky, prostředí nebo se jedná o čistou práci vaší fantazie?

Prozradím vám něco, co jsem ještě nikomu předtím neřekl. Snad mě za to nevyškrtnou z knížky. Ona se ta povídka tváří jako drsná fantasy, ve skutečnosti je to ale dobře maskovaný western. Zapletl jsem do něj spoustu témat a odkazů, které mám v tomhle žánru rád, ale raději nebudu říkat co konkrétně, ať nemám zítra před prahem právníky z pozůstalosti Sergia Leoneho.

Kamona našla inspiraci ve čtyřech skutečných ženách, ale žádná z nich to neví a u toho bych taky raději zůstal.

Jaké to pro vás bylo, když jste se dozvěděl o vítězství vaší povídky v literární soutěži Zpívající věže? Změnilo se ve vašem životě něco? A co další literární soutěže, máte na některou zacíleno nebo očekáváte další výsledky vašich povídek?

Bylo to značně šokující. Těsně před vyhlášením jsem se navíc dozvěděl, že porotu doplnil Karel Doležal, jehož články jsem čítával na Triumvirátu. Tak jsem si říkal, kamaráde, tady jsi dojel, to neustojíš. Asi se jim nakonec popletly body nebo co, dodnes to nechápu.

Když pak vyšla knížka, tak jsem nějakou dobu trval na tom, aby mě všichni oslovovali „pane publikovaný autore“. Takže žádná velká změna. Žádná ješitnost nebo tak.

Do další soutěže se momentálně nechystám. Trochu jsem zvlčil a užívám si volného psaní bez omezení počtu znaků a termínů odvezdání.

Kromě Kamony v povídkovém sborníku Město králů, kde jinde se čtenáři mohou setkat s dalšími vašimi díly? Která vámi napsaná povídka je vaše nejoblíbenější a všem byste ji doporučil ke čtení, pokud chtějí poznat váš styl psaní?

Když jsem byl docela malý spisovatel, myslel jsem si, že musím najít svůj styl a žánr a těch se držet. Někdy v průběhu let jsem se na to vykašlal, protože to bylo hrozně komplikované. Takže ve výsledku je každá moje povídka trochu jiná. Dobré místo, kde začít, je stránka www.tomaspytlik.cz. Tam je možno se pohrabat jako v levném second handu a věřím, že každý objeví něco zajímavého. Úplně nejnovější způsob, jak se dostat k mým povídkám, je objednat si něco na knihomolském e-shopu Knihopolis. Ke každé zásilce dostanete sešit s příběhem, který jsem navíc vlastnoručně vysázel, vytiskl a svázal. To vám Kotleta ani Lednická neudělají.

Databáze knih mi prozradila, že ještě nemáte publikovaný žádný román, plánujete nyní něco většího či dokonce již čekáte na kroky nakladatelství nebo vám povídky sedí svým rozsahem a rychlejší pointou více?

Na dně šuplíku mám hromádku poznámek a pár popsaných stránek, které se možná jednou promění v román. Každý rok ten špulík otevřu, pohlédneme si hluboce z očí do písmen a upřímně si povíme, jestli jsem už dost dobrý na to, abych se do něčeho tak velkého pustil. Zatím zněla odpověď pokaždé ne. Ale blížím se. Každá další povídka má tendenci být delší, komplikovanější a hlubší. Třeba ony povídky pro Knihopolis jsou navzájem propojené a střetnou se ve finále, což je už k románu docela blízko. Takže až příště otevřu šuplík, možná mě čeká překvapení.

Nezapomeňte nahlédnout na recenzi sborníku Město králů, kde naleznete vítězné povídky z čtvrtého ročníku literární soutěže Zpívající věže.

Kolektiv autorů - Město králů

Co nějaké rituály při psaní jako oblíbený nápoj, poslech hudby nebo konkrétní místo, bez kterého by to prostě jinak nešlo? A jste spíše ranní ptáče a nebo sova při tvoření nových řádků?

Vážně jsem se snažil, abych si něco takového pořídil, protože to pak hrozně dobře vypadá v různých článcích na internetu. Tomáš Pytlík nedokáže psát, dokud se nevmačkne kompletně nahý do papírové krabice se středně velkým pomerančem. Tomáš Pytlík píše jedině inkoustem, který se vyrábí ze slzí zkrápěných nad fakturou za teplou vodu. Bohužel se mi to nikdy nepodařilo a jsem v tomhle hrozně nudný. Potřebuju jen klid, ticho, nebo sluchátka se zvukem deště. Jsem spíše dopolední ptáče. Moje hlava ožívá úderem deváté ranní.

Kdybyste se vrátil vzpomínkově úplně na své začátky psaní, jakou radu byste svému mladšímu já dal, která by mu určitě pomohla se posunout vpřed?

Asi bych odcestoval do časů své rané dospělosti a řekl si: „Hele, je to v pohodě. Někdo posiluje, někdo běhá maratony, někdo rozjíždí první byznys a ty chceš psát. Jasně, když to zmíníš na diskotéce, tak se dotyčná omluví, že musí na záchod, a odejde hlavní vchodem. Ale je to v pohodě. Tohle jsi ty. Nenech si to vymluvit, nenech se zviklat, neztrácej čas. Nemáš ho tolik, kolik se ti zdá.”

Závěrem tak trochu všeobecně – oblíbená kniha, film a hra?

Co se knížek týká, tak si někdy říkám, jestli jsem v minulém životě nebyl Angličan, protože jakmile to zavání britskými ostrovy, začnu větřit srdcovku. Jmenovitě jsem velký fanoušek Terryho Pratchetta, Neila Gaimana nebo Susanny Clarkové. Moje guilty pleasure je Vánoční koleda Charlese Dickense, tu čtu každý rok. Ale abych učinil za dost i českým autorům, tak jsme teď se ženou těžce propadli knížkám Petry Stehlíkové. U večeře konstantě probíráme tajemství Duvalského pohoří.

Film, který můžu vidět klidně stokrát za sebou, je francouzská komedie Muž z Acapulca. Je skvěle napsaný, skvěle natočený, skvěle zahraný a můžete ho citovat tak často, až je z vás všem okolo špatně. Nebo nemusíte, ale mě se to daří.

Z počítačových her jsem dlouholetý fanda sérií Assassin’s Creed, Mass Effect a poslední závislost mi způsobilo české Kingdom Come. Z těch deskových bych asi vybral klasický Carcassone. V našem okolí se hraje tak drsně a nekompromisně, až by i intrikáni ze Hry o trůny záviděli.

Děkuji za váš čas a přeji hodně úspěchů v další tvorbě!

Spisovatel Tomáš Pytlík


Za poskytnutí fotografií využitých v rozhovoru děkuji Tomáši Pytlíkovi.
Autorem černobílých fotografií je Jan Lipovský.
Autorkou středověce laděné fotografie je Jitka Ládrová.

2 Komentáře
  1. Lucy Villain
    Lucy Villain says:

    Moc pěkně napsaný rozhovor! Tomáše Pytlíka bohužel neznám a povídky úplně nečtu, tak si asi musím počkat až se jednou dostane k dopsání nějakého toho románu z šuplíku :D

    Mimochodem, tohle je poprvé co jsem na tvém blogu a je to tu moc pěkné, líbí se mi design i tematika, takže zde určitě nejsem naposled :) Jen tak dál!

    Lucy Villain
    lucyvillain.blogspot.com
    kulturnicek.blogspot.com

    Odpovědět

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *