Skandar a zloděj jednorožců

ROZHOVOR | Daniela Orlando o překladu knih aneb jak Skandar a zloděj jednorožců mohl vylétnout v češtině

Poslední měsíc rezonuje internetem kniha s jednorožci, která by malým čtenářům rozhodně neměla uniknout. Kdo by přeci tahle rohatá stvoření nemiloval? Titul Skandar a zloděj jednorožců přivedla na české pulty překladatelka Daniela Orlando a já ji pro vás nejen o překladatelském řemesle, ale také ohledně knihy vyzpovídala.


Když začneme úplně od začátku, jak jste se dostala k překládání knih? Věděla jste už na škole, že tohle je pro vás cesta jako stvořená nebo to přišlo až teprve časem? A pustila jste se hned do překladu knih nebo dostaly prostor i jiné texty?

K překládání jsem se dostala mírnou oklikou, i když jsem odmalička tušila, že zřejmě spěju k něčemu takovému. Číst jsem totiž začala brzy a máloco mě dokázalo od knížek odtrhnout. Po několikaletém těkání mezi různými vysokými školami jsem se uchytila v novinách, paradoxně ovšem ne u psaní článků, ale v grafické sekci, kde se zrovna přecházelo na počítačovou sazbu a umět zacházet s Applem bylo v tu chvíli skoro důležitější než znalost typografie. Tam mi potom jeden z redaktorů, který věděl, že za sebou mám roční pracovní pobyt v Anglii, nabídl, jestli si nechci zkusit přeložit nějakého turistického průvodce pro českou mutaci Lonely Planet. U průvodců jsem pár let zůstala, než jsem se odhodlala přesedlat na náročnější texty, konkrétně moji milovanou fantastiku a společenskovědní tituly, a ty překládám dodnes. Když se za tím teď ohlížím, říkám si, že mi víc než cokoli jiného přálo štěstí a vždycky jsem se nachomýtla někde, kde byli ochotní dát mi šanci bez ohledu na nedostatek formální kvalifikace.

Jak vlastně probíhal váš první překlad pro nakladatelství? Jak jste vnímala první přeloženou knihu, když jste ji mohla mít konečně fyzicky v ruce?

Pokud si dobře pamatuju, překládala jsem toho prvního turistického průvodce převážně po večerech v redakci během pauzy mezi regionálním a pražským vydáním – honorář za překlad se vyplácí po odevzdání rukopisu a jelikož jsem žila od výplaty k výplatě, nemohla jsem hned odejít z novin a začít rovnou pracovat na volné noze. Dřela jsem na tom tehdy snad tři čtvrtě roku.
Jinak vidět svoje jméno v tiráži je samozřejmě hezký pocit, ale správná perfekcionistka, navíc s praxí z novin, spíš jen trne při pomyšlení, kolik v textu zůstalo překlepů. Je železným pravidlem, že pokud v knížce přežil jediný šotek, otevřete čerstvě doručený autorský výtisk zrovna na té stránce, kde vám padne do oka jako první právě on.

Ohledně vašeho překládání, máte pevnou pracovní dobu, své místo a určité rituály nebo naopak necháváte vše plynout, jak vám to zrovna jde od ruky a třeba i propřekládáte celou noc, když vás příběh pohltí?

Ty časy, kdy jsem překládala nárazově a po nocích, jsou už dávno pryč. Teď začínám s prací hned ráno, do oběda překládám beletrii a po obědě literaturu faktu, jelikož většinou pracuju na dvou knihách současně, a jakmile mám splněné svoje denní penzum, jdu od toho. Když mě něco hodně chytne, radši si přidám nějaký ten pracovní den navíc, než abych překládala po večerech – beztak mám vypozorováno, že po určitém počtu hodin už jde kvalita dolů. A pracuju výhradně doma, u velkého monitoru a poličky se slovníky. Na laptopu v kavárně nebo nedejbůh v parku jsem určitě nepřeložila za život víc než dvě tři stránky.

Daniela Orlando

Tak mne napadá, jak probíhá překlad takové knihy? Je něco, co si musíte hlídat? Dokáži si třeba představit, že můžete mít nějaký textový dokument s překladem jmen, která jste již použila. A jak velkou volnost při překládání máte ohledně využití našeho barvitého jazyka?

Nejnutnější je dodržovat styl nebo styly v knize použité a neodchylovat se od nich nikde, kde se od nich neodchyluje originál. Kromě toho si u většiny knih vedu samostatný slovníček, obvykle na konci textu, aby byl hned po ruce. Zvlášť u vícedílných cyklů to bývají klidně i stovky položek – osobní jména, místní názvy, technické termíny… Na každý překlad mám pak ještě vyhrazeno několik týdnů, kdy celý text procházím znovu slovo po slově, průběžně ho porovnávám s originálem a dolaďuju. Výsledek pošlu ke zredigování jazykové redaktorce nebo redaktorovi. Ti v textu opraví ještě spoustu přeházených slovosledů a jiných prohřešků vůči češtině a až potom jde text do sazby. Při závěrečných korekturách už se pak řeší jen drobnosti.
Co se týče barvitosti jazyka, všechno se samozřejmě odvíjí od originálu. Někteří jazykoví redaktoři se nad nespisovnými koncovkami trochu ošívají, ale zatím se mi nestalo, že bychom se nedobrali věcnou diskusí ke shodě. O to víc jsem ráda, že zrovna u Skandara nebyl žádný problém zachovat veškerou hovorovost a nespisovnost v promluvách postav, i když je to knížka hlavně pro děti. Klasický knižní styl by tam rozhodně nebyl na místě.

Pojďme se tedy blíže podívat na vaši poslední přeloženou knihu. Skandar a zloděj jednorožců je takové netradiční middle-grade dobrodružství, které ač do světa umisťuje jednorožce, jejich zombie vzezřením (těch divokých) sází spíše na chlapce. Jak jste se k takovéto knize dostala právě vy? A byl to váš výběr či návrh přímo nakladatelství Host, které letos tuto knihu ve vašem překladu vydalo?

Já naopak věřím a doufám, že Skandara budou číst stejně tak holky jako kluci. Jednorožci, kteří umějí sesílat kouzla, a parta akčních hrdinů a hrdinek přece můžou oslovit všechny bez rozdílu. Tahle demokratičnost, narušování stereotypů a snaha vykreslit ve fantasy knížce realisticky rozmanitý svět patří ostatně k věcem, které se mi na Skandarovi líbí nejvíc. Až půjde do kin filmová verze, hlediště bude určitě mít stejně pestré složení jako protagonisté knihy.
Musím se přiznat, že když mi Skandara v Hostu nabídli, byla jsem zpočátku na vážkách, protože jsem s knížkami pro děti neměla žádné předchozí zkušenosti, ale teď jsem moc ráda, že jsem to nakonec vzala.

Na překladatele mnohdy čeká úskalí v podobě jmen a názvů. Co myslíte, kdy překládat a kdy nikoliv? A bylo nějaké jméno či název, které vám ve Skandarovi a zloději jednorožců zavařilo?

Se jmény a názvy je to skutečně složité a železná pravidla se stanovují dost obtížně. Na jednu stranu už při vydávání děl všemožných Friedrichů nepřevádíme autorovo křestní jméno do podoby „Bedřich“, na druhou stranu například britské královně říkáme Alžběta, ačkoli její syn je pro nás princ Charles, ne Karel. U knížek odehrávajících se ve skutečném světě pak vždycky existuje určitá hranice, kterou dost dobře nelze překročit, aniž by bylo nutné přesadit děj rovnou do českých reálií. K fantastice neodmyslitelně patří i texty popisující zcela vymyšlené světy, u kterých lze v zásadě počeštit všechno, co nese nějaký význam i v angličtině (z mnou překládaných knih je to třeba trilogie Odkazů od Matthewa Warda, kde bylo mimo mimo jiné zapotřebí vytvořit úplně nové názvy měsíců v roce). To ale není případ Skandara, kde by se nahrazením například místních názvů Margate a Uffington ztratily důležité kulturní souvislosti. Skandar a zloděj jednorožců vychází v mnoha jazycích naráz a někteří překladatelé se rozhodli v zájmu udržení místního koloritu nechávat dokonce i jména jednorožců v anglickém znění; pro mě byl v téhle rovině textu důležitější význam, tak jsem se vydala opačnou cestou, ale nemám pocit, že jedna z těch variant je nutně žádoucnější nebo logičtější než druhá.
Největší potíž, a určitě nejen v češtině, byla se jménem hlavní záporné postavy, ta vystupuje pod genderově neutrální přezdívkou a až do konce knihy není jasné, jakého je pohlaví. S autorkou jsme se naštěstí nakonec dohodly na přijatelném kompromisu a v české verzi se postava jmenuje Jehla s tím, že takovou přezdívku si člověk může představit stejně snadno u ženy jako u muže. Udržet gramaticky nejednoznačné tvary ve všech zmínkách týkajících se Jehly na prvních 300 stranách textu pak už byla proti tomu hračka.

Skandar a zloděj jednorožců Skandar a zloděj jednorožců

Zrovna jste mi vzala další otázku přímo z úst, protože mě zajímalo, zda jste měla příležitost konzultovat příběh s autorkou pro lepší překlad např. kvůli možným vícevýznamovým názvům s ohledem na další díly. Zeptám se tedy, zda všeobecně pro překlady svých knih máte možnost komunikovat s autory?

Tu možnost mám a využívám ji u knížek skoro všech žijících autorů a autorek, protože při překládání bývá někdy nutné ujasnit si věci, které můžou při běžné četbě klidně zůstat neujasněné. Skandar měl navíc tu zvláštnost, že jsem ho překládala ne z úplně finální verze, ale z rukopisu, který ještě neprošel všemi závěrečnými úpravami (ty se pak zanášely dodatečně) a protože se na něm pracovalo v mnoha zemích současně, všichni jsme průběžně dostávali od britského nakladatelství upřesňující informace vzešlé z dotazů našich kolegyň a kolegů.

Koho jste si vlastně ve Skandarovi, ať již z dětí nebo z jednorožců, nejvíce oblíbila? Překládají se vám pak lépe takové pasáže, když se na danou postavu těšíte, až se znovu projeví?

Zatím nestranně fandím všem a držím jim palce do dalších ročníků jezdeckého učiliště, protože mám pocit, že to všichni budou potřebovat. Jistě se dá překládat i v nějakém silnějším ztotožnění s konkrétními postavami, ale mně se snáz překládá z určitého odstupu.

Představte si, že takový Ostrov doopravdy existuje a vy jako třináctiletá na něj zrovna míříte. Otevřete dveře Líhně a tam na vás čeká vyvolené vejce. Jak bude váš jednorožec vypadat, jak se bude jmenovat a který živel vám bude nejbližší?

Ráda bych věřila, že to bude černá jednorožka s nějakým patřičně gotickým jménem, nejlépe spřízněná s ohněm, ale sebekriticky tuším, že v mém případě by spíš převažovalo komično nad romantikou. Nevadí, s kouzelným jednorožcem se člověk určitě nenudí, ať už je jakýkoli. A třeba takový ryšavý jednorožec v provedení „zebra“ by měl tu výhodu, že by spolehlivě odzbrojil každého protivníka záchvatem smíchu.

Skandar a zloděj jednorožců - české a anglické vydání

Na svém kontě máte mnohem více překladů (nejen) fantasy a sci-fi knih. Který titul se pro vás k dnešnímu dni stal nejzásadnější? A potrápil vás některý z překladů?

Největší radost mám pořád asi z Andělíčkáře od Nicka Harkawaye a z pentalogie Daniela Abrahama Mince a dýka. Za nejzásadnější jinak považuju to, že se vůbec můžu podílet na fantastice u Hostu a na edicích historické literatury v Argu. U práce snů se snad ani nedá mluvit o trápení, ale vypisování obsáhlých staročeských citací ze sto padesát let starého kritického vydání ve státním archivu za parného letního dne, s nasazenou rouškou a gumovými rukavicemi, je zážitek, který si bohatě stačí dopřát jednou. A když jsem překládala knihy o sovětských diktátorech, chodila jsem si do studovny Klementina půjčovat Leninovy a Stalinovy sebrané spisy tak často, až jsem se začala bát, že jednou přistoupím k pultu a obsluha už jenom nesmlouvavě zavrtí hlavou. Naštěstí na to nedošlo.

Na závěr mne napadá zeptat se na trochu osobnější otázku z vašeho života mimo práci – čtete knihy raději v originále nebo v češtině? A neváháte se někdy vrátit ke svým překladům a jakmile kniha vyjde, tak si užijete svůj text jako čtenář?

Snažím se nezanedbávat angličtinu ani češtinu, takže to v rámci možností střídám a nevyhýbám se ani překladovým titulům. Teď zrovna mám na nočním stolku Podvratné dějiny hudby od Teda Gioii, Sea of Tranquility od Emily St. John Mandel, Byli jsme tu vždycky od Filipa Titlbacha a Mostly Dead Things od Kristen Arnett. Zajímavých knih ale vychází tolik, že ani nemám čas vracet se ke svým překladům. Kdoví, třeba si někdy nějaký pustím aspoň jako audioknihu.

Děkuji za rozhovor a už se jistě nejen já těším, jakou krásnou knihu pro nás přeložíte do českého jazyka příště.

Fotografie, kde figuruje překladatelka Daniela Orlando a porovnání českého a anglického výtisku knihy Skandar a zloděj jednorožců, pochází z osobního archivu samotné překladatelky. Děkuji za jejich poskytnutí.

 

0 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *