Ilustrované novinky: Čarověník

Dlouho jsem pro vás neměla připravené nějaké knižní novinky, takže to dnes napravíme. Mám pro vás ukázku z knihy od české autorky, která u nás vyjde následující měsíc. Samozřejmě jsem doplnila i vlastní tématickou malbou pro zpestření.

Marie Rejfová – Čarověník

Fantasy, romantika, love story, dobrodružství
Nakladatel: CooBoo
288 stran, vázaná s laminovaným potahem

Když se Štěpán vydá na Valpuržinu noc hledat čarověník, který si chce naroubovat, netuší, že v tomto okamžiku se změní celý jeho život. V lese narazí na tři tajemné postavy, jež promění tuto malou noční výpravu v děsivou noční můru. Ovšem Štěpán má štěstí v neštěstí, protože ve stejný den narazí na Jindřišku, která jediná mu může pomoci. A tak se začne rozvíjet příběh plný tajemství (a samozřejmě i lásky), odehrávající se v doslova kouzelné krajině Českosaského Švýcarska.

Vychází 17. srpna 2015.

Moje ilustrace

Ilustrace ke knize Čarověník

2015 © Dragell | galerie.dragell.cz

Úryvek

„Ani noha,“ zvolal Honza z útrob nízkého domku, z poloviny zahloubeného v zemi. V přední stěně zel malý čtverhranný otvor, okno zde nebylo žádné. Střechu pokrývaly větve a jakási mazlavá směs bahna a listí.
„To už je třetí vesnice a nikde ani živáčka,“ utrousil zadumaně Štěpán a rozhlédl se kolem.
Uplynulo pět dní od doby, co opustili tábořiště na břehu Serpente. Od té doby putovali Bukovým lesem, aniž by potkali jediného stifa, jak je varoval Kaden. Jejich primitivní obydlí byla prázdná – bez čehokoliv, co by mělo nějakou větší hodnotu. Poblíž stály prostorné kotce. Ale kromě špíny a štiplavého zápachu po výkalech, který se z nich linul na metry daleko, v nich nic nebylo.
Štěpán se rozhlédl po udusané hlíně malého prostranství tvořícího pomyslný střed vsi. Brzy našel, co hledal – nenápadné madlo. Uchopil železný kruh a vší silou za něj zatáhl. S hlasitým skřípáním nadzdvihl dřevěný poklop. Opatrně ho položil na zem, vyndal z batohu baterku a posvítil dovnitř. Na dlouhých policích stálo jen několik ošatek se sušeným masem a houbami. V rohu se válelo pár plátěných pytlíků čehosi a ze stropu visel tlustý svazek rostlin podobných cibuli.
„Lepší než minule?“ ozval se Honza za jeho zády.
„Vypadá to, že jo,“ odpověděl Štěpán a opatrně seskočil dolů. Před dvěma dny dojedli poslední zásoby z domova a tyhle stifské podzemní spižírny celkem obstojně vyřešily jejich problém s jídlem. Podal vše Honzovi a vylezl ven.
„Vepřík?“ protáhl rozpačitě Honza a přičichl k tuhému plátku narůžovělé barvy.
„O tom bych moc nepřemejšlel,“ opáčil Štěpán a rozvázal jeden z pytlíků. „Křížaly.“ Nabral si hrst do úst. „Radši se odsud zdekujeme.“
Posbírali své věci a vydali se dál po lesní cestě. Šli rychle. Štěpána pronásledovaly výčitky svědomí, že nechal Jindřišku samotnou s Kadenem, a proto raději svou mysl neustále vysílal do okolního hvozdu. Avšak kromě lesní zvěře, která před nimi plaše mizela mezi stromy, nezaznamenal žádné jiné živé tvory.
„Je to divný,“ prohodil Honza. „S klidem bych sem poslal děcka na školní výlet.“
„Hm,“ zabručel Štěpán bez nálady. Nicméně představa povykujícího dorostu s chlebníky a vyčerpanou paní učitelkou marně se snažící vysvětlit svým nezvedeným svěřencům, že v lese se nekřičí, ho přeci jen docela pobavila. „Ono by nás nenechalo jít dál do Ragaru, kdyby to nemělo žádný smysl,“ řekl po chvíli.
„To doufám, ale ty buky mi už lezou na mozek – chtělo by to nějakou změnu,“ odvětil Honza a vrhl otrávený pohled do korun stromů.
„Duby? Břízky?“ uculil se Štěpán ironicky.
„Lidi a řízky,“ usadil ho Honza pohotově.
Jako by okolní kopce konečně ztratily trpělivost s jejich nářky, začala cesta pozvolna klesat, až po několika zákrutách ústila do otevřené krajiny. Zastavili se ve stínu posledních stromů. Před nimi se rozkládalo široké údolí zbrázděné barevnými políčky a pastvinami. Úbočí se rozevírala v rozlehlou planinu, jejíž konec se ztrácel v oparu daleko na severu. Pod nimi protékala řeka, na jejímž břehu se rozkládala velká vesnice. Z kamenných stavení stoupal kouř a mezi nimi se pohybovali jejich obyvatelé. V ohradách se pásli koně, ovce a kozy.
„Civilizace,“ řekl Honza potichu a zavřel oči soustředěním.
Štěpán shodil batoh do trávy a vyndal dalekohled. „Jsou to lidi?“
„Takovej duševní guláš může pocházet jedině od lidí,“ odpověděl Honza již normálním hlasem.

– strany 200-202, XXV. kapitola

Za poskytnutí úryvku a obálky knihy děkuji nakladatelství CooBoo.cz.

4 Komentáře

Komentovat

Přidejte se do diskuze.
Jsem ráda za každý komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *